Uroboros: převzatý rozhovor s Philipem K. Dickem přímo ze záznamu videa konference Francie 1977 – 2eme Festival International de la Sf de Metz (edit. překlad – [Copyright ©])

Všechny články, rozhovory, teze i videa v rubrice (spisovatel) Philip Kindred Dick se plně vztahují k náboženskému a filosofickému pochopení (novo) gnosticismu spisovatele scifi Phillipa Kindreda Dicka a čtenář i divák se se tak může ponořit (a nikdy se už nevynořit) do jedné z moderních škol gnóze, do tzv. PhilDickian Gnosticism. Ale pozor – náboženství a spiritualita jsou těžší cestou.

Současný (prozatímní studijní) seznam náboženství a spirituality v díle spisovatele a (novo) gnostika Philipa Kindreda Dicka (Contemporary (provisional study) list of religion and spirituality in the work of writer and (new) gnostic Philip Kindred Dick)

(PhilDickian Gnosticism) Religious (anti) cult of Carleton Lufteufel (1)
PhilDickian Gnosticism) The gnostic christianized zoroastrism in A Maze of Death (2)
(PhilDickian Gnosticism) The Gnosis of Philip K. Dick in The Exegesis of 2-3-74; Vast Active Living Intelligence System (3)
(PhilDickian Gnosticism) The vision of the deity in the novel Ubik: Ubiquity – ubiquity (4)
(PhilDickian Gnosticism) Mercerism as a religion Empathy (5)
(PhilDickian Gnosticism) The theology of the novel Eye in the Sky or PKD vision of theology ad absurdum (6)
(PhilDickian Gnosticism) A Scanner Darkly: Theology of conspiracies in intoxication of intoxication with narcotics – a false path to spiritual knowledge (7)

„Pokud shledáte tento svět špatným, měli byste vidět některé z ostatních“

Sledujte celou tiskovou konferenci zde – pod videem je kompletní přepis do českého jazyka, pokud shledáte chybu v překladu, či budete mít potřebu upřesnit pochopení překladu, ozvěte se prosím na kontaktní email. Přechozí výpis s videa + doplněný komentář je uveden v článku Archivní článek: Yves Breux a Francis Luxereau – rozhovor s Philipem K. Dickem v roce 1977 (s ed. komentářem), zde se ale nově jedná o kompletní unikátní přepis přednášky Philipa Kindreda Dicka z angličtiny – zdroj video. Pokud by někdo měl zájem o původní přepis v angličtině stačí napsat, na internetu putuje mnoho nekompletních a rozporuplných verzí , ale tato verze i v překladu je v nejkvalitnější verzi (stále kontrolujeme a dále ještě budeme, jestli vše souhlasí). Tato verze je také bez úvodní rozsáhlé informativní předmluvy, která je u většiny rozhovorů, a také v předchozím článku uvedena, kvůli základnímu seznámení se ze spisovatelem a (novo) gnostikem Philipem k. Dickem. Jinak ještě jedna poznámka – rozhovor je podrobný a Philip Kindred Dick v něm často prozrazuje i část zápletky knih Muž z Vysokého zámku a Kaňte, mé slzy, řekl policista, proto doporučuji zvážit případné čtení, tam, kde se zmiňuje o podrobnostech svých románů, což je asi spíše všude, jedná se o nepodrobnější rozhovor, který jsem zatím četl a slyšel. Ed. Josef Š.

Zdroj – Philip K. Dick speech in Metz, France, 1977

Philip K. Dick, Metz, Francie, 1977 – originální přepis z jeho tiskové konference.

Mohu vám říct, jak moc oceňuji, že jste mě požádali, abych se s vámi podělil o své nápady. Spisovatel s sebou neustále nosí to, co většina žen nosí ve velkých kabelkách: mnohé, co je k ničemu, pár naprosto nezbytných věcí a pak, pro jistotu, velké množství věcí, které spadají mezi ně. Ale spisovatel je nepřepravuje fyzicky, protože jeho trocha majetku je duševní. Tu a tam přidá nový a zcela zbytečný nápad; tu a tam neochotně odklidí odpadky – očividně bezcenné nápady – a několika sentimentálními slzami je setře. Jednou za skvělou dobu se však náhodou dostane k naprosto ohromujícímu nápadu, který, jak doufá, bude nový také pro všechny ostatní. Je to právě tato poslední kategorie, která naplní jeho existenci. Ale takových skutečných neocenitelných myšlenek… možná během celého svého života získá v nejlepším případě jen poskrovnu. Ale to stačí; on jejich prostřednictvím ospravedlnil svou existenci sobě i svému Bohu.

Podivným aspektem těchto vzácných, neobyčejných nápadů, který mě mate, je jejich mystifikační plášť – řekněme – samozřejmosti. Tím mám na mysli, že jakmile se myšlenka objeví nebo nápad objeví nebo se zrodí – ať už jako nové přejdou do bytí – tak si romanopisec řekne: „Ale samozřejmě. Proč jsem si to neuvědomil už před lety?“ Ale všimněte si slova „uvědomit si“. Je to klíčové slovo. Narazil na něco nového, co tu bylo zároveň, někde, pořád. Po pravdě řečeno se prostě vynořilo. Vždycky to tak bylo. Nevymyslel ji, ani ji nenašel; v pravém slova smyslu si myšlenka našla jeho. A – a to je trochu děsivé pomyšlení – on si to nevymyslel, ale naopak, ona (myšlenka) si to vymyslela. Jako by ho ta myšlenka stvořila pro své účely. Myslím, že právě proto objevujeme překvapivý fenomén s velkým věhlasem: že poměrně často v historii napadne velká nová myšlenka řadu badatelů nebo myslitelů ve stejnou dobu, přičemž všichni jsou ke svým komponistům lhostejní. „Její čas se naplnil,“ říkáme o té myšlence, a tak odmítáme, jako bychom jim vysvětlovali, něco, co považuji za docela důležité: naše poznání, že v určitém doslovném smyslu jsou myšlenky živé.

Co to znamená, říct, že myšlenka nebo nápad jsou doslova živé? A že se tu a tam zmocní lidí a využijí je k tomu, aby se realizovaly v proudu lidské historie? Možná měli před sokratičtí filozofové pravdu; kosmos je jedna obrovská entita, která přemýšlí. Možná ve skutečnosti nedělá nic jiného, než že přemýšlí. V tom případě je buď to, co nazýváme vesmírem, pouhou formou převleku, který si bere na sebe, nebo je to nějakým způsobem vesmír – nějaká variace na tento panteistický pohled. Můj oblíbený je, že mazaně napodobuje svět, který denně prožíváme, a my nezůstáváme o nic moudřejší. To je pohled nejstarších indických náboženství a do jisté míry to byl pohled Barucha Spinozy a Alfreda North Whiteheada, koncept imanentního Boha (dopl. ed. – citace: v křesťanské teologii se rozlišuje mezi imanencí světa a transcendentním Bohem, který svět přesahuje a není s ním souměřitelný. Naopak pro panteistické systémy (Baruch Spinoza) je Bůh součástí světa, a tedy imanentní. U některých současných autorů – například Gilles Deleuze, znamená imanence odmítnutí jakékoli transcendence), Boha ve vesmíru, ne transcendentního nad ním, a tedy ani jeho součástí. Zde platí súfijské rčení [od Džaláleddína Balchí Rúmího] „Dělník je v dílně neviditelný“ s dílnou jako vesmírem a dělníkem jako Bohem. To však stále vyjadřuje teistickou představu, že vesmír je něco, co stvořil Bůh; zatímco já říkám, že Bůh možná nevytvořil nic, ale pouze je. A my v onom (bytí), či v něm (v Bohu) trávíme život a neustále přemýšlíme, kde to (bytí) či onoho (Boha) najít.

Několik let mě bavilo přemýšlet tímto směrem. Bůh je na dosah ruky stejně jako smetí ve škarpě – přesněji řečeno Bůh je smetí ve škarpě. Ale pak mi jednoho dne vstoupila do mysli zlá myšlenka – zlá proto, že podkopala můj úžasný panteistický monismus, na který jsem byl tak pyšný. Co když – a zde uvidíte, jak se alespoň tento konkrétní spisovatel SF dostává ke svým zápletkám – co když existuje pluralita vesmírů uspořádaných podél jakési boční osy, tedy v pravém úhlu k toku lineárního času? Musím přiznat, že když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že jsem vykouzlil strašlivou absurditu: deset tisíc božích těl naaranžovaných jako toliko obleků pověšených v nějaké obrovské skříni, přičemž Bůh je buď všechny najednou nosí, nebo mezi nimi chodí selektivně sem a tam a říká si: „Myslím, že dnes si vezmu ten, ve kterém Německo a Japonsko vyhrály druhou světovou válku,“ a pak napůl pro sebe dodá: „A zítra si vezmu ten hezký, ve kterém Napoleon porazil Brity; to je jeden z mých nejlepších.“

Zdá se to být (na první pohled) absurdní a rozhodně tomu tak zdánlivě je, že to odhaluje základní myšlenku jako nesmyslnou. Předpokládejme však, že tuto „skříň plnou různých obleků“ jen trochu přepracujeme a řekneme si: „Co když si Bůh oblečení vyzkouší a pak, z důvodů jemu nejlépe známých, změní názor?“ Rozhodne se pomocí této metafory, že oblek, který má nebo nosí, není ten, který chce… a v tom případě je zmíněná skříň plná obleků jakousi postupnou sekvencí světů, sebraných, na čas použitých a pak vyhozených ve prospěch vylepšeného? Na tomto místě bychom se mohli zeptat: „Jak by se cítil náhle odhozený oblek – tedy náhle opuštěný vesmír? Co by se v něm dělo?“ A co je pro nás ještě důležitější, jakou změnu, pokud vůbec nějakou, zažijí životní formy žijící v tomto vesmíru? Protože mám tajnou předtuchu, že přesně k tomu dochází, a mám bystrý dodatečný vhled (do věci), že nekonečné biliony zapojených životních forem by předpokládaly – nesprávně – že nic nezažily, že k žádné změně (reálně) nedošlo. Oni, jakožto součásti nového oděvu, by si nesprávně představovali, že byli odjakživa nošeni – odjakživa takoví, jací jsou teď, s úplnou pamětí, která by dokazovala správnost jejich subjektivních dojmů.

Jsme zvyklí předpokládat, že všechny změny probíhají podél lineární časové osy: z minulosti do současnosti do budoucnosti. Současnost je výskytem minulosti a liší se od ní. Budoucnost bude vycházet ze současnosti a bude ještě jiná. To, že by mohla existovat ortogonální nebo pravoúhlá časová osa, boční oblast, v níž dochází ke změně – k procesům odehrávajícím se ve skutečnosti takříkajíc bokem –, je téměř nemožné si to představit. Jak bychom vnímali takové laterální změny? Co bychom zažili? Před jakými stopami – pokud se snažíme tuto bizarní teorii vyzkoušet – bychom se měli mít na pozoru? Jinými slovy, jak se vůbec mohou změny odehrávat mimo lineární čas, v jakémkoli smyslu, v jakémkoli stupni?

Nuže, vezměme v úvahu oblíbené téma křesťanských myslitelů: téma věčnosti. Tento koncept, historicky vzato, byl jednou z velkých nových myšlenek, které křesťanství přineslo světu. Jsme si celkem jistí, že věčnost existuje – že slovo „věčnost“ odkazuje na něco skutečného, na rozdíl, řekněme, od slova „andělé“. Věčnost je prostě stav, ve kterém jste oproštěni od času a nějak mimo něj a nad ním. Neexistuje minulost, přítomnost ani budoucnost; existuje jen čistě ontologická jistota. „Věčnost“ není slovo označující pouze velmi dlouhou dobu; je v podstatě nadčasová. Zeptám se tedy: Dochází tam k nějakým změnám, tj. mimo čas? Protože když řeknete: „Ano, věčnost není statická; věci se dějí,“ hned se vědoucně usměju a upozorním vás, že jste opět zavedl čas. Pojem ‚čas‘ jednoduše označuje – nebo spíše předpokládá – podmínku nebo stav či tok – to je jedno – ve kterém dochází ke změně. Žádný čas, žádná změna. Věčnost je statická. Je-li však statická, je ještě méně než dlouhotrvající; je spíše jako geometrický bod, jehož nekonečnost lze určit podél libovolné přímky. Nahlížím-li na svou teorii o ortogonální nebo laterální změně, bráním se slovy: „Přinejmenším je intelektuálně méně nesmyslná než představa věčnosti.“ A všichni mluví o věčnosti, ať už s tím mají v úmyslu něco udělat nebo ne.

Dovolte, abych vám představil metaforu. Řekněme, že existuje jeden velmi bohatý mecenáš umění. Každý den na stěnu jeho obývacího pokoje nad krbem jeho sluhové zavěsí nový obraz – každý den jiný mistrovský kousek, den za dnem, měsíc za měsícem – každý den je ten „použitý“ odstraněn a nahrazen jiným a novým. Nazvu tento proces změnou podél lineární osy. Ale teď předpokládejme, že služebnictvu dočasně dojdou nové, náhradní obrázky. Co budou mezitím dělat? Nemohou jen tak nechat viset ten současný, jejich zaměstnavatel nařídil, že se má konat věčná výměna, tj. změna obrázků. Takže ani nedovolí, aby ten současný zůstal, ani ho nenahradí novým; místo toho udělají velmi chytrou věc. Když se jejich zaměstnavatel nedívá, sluhové mazaně mění obrázek, který už je na zdi. Vymalují tady strom; namalují tam malou holčičku; přidají tohle; vymažou tamto; stejný obraz udělají jiný a v jistém smyslu nový, ale jak jistě vidíte, ne nový ve smyslu, že ho nahradí. Zaměstnavatel po večeři vstoupí do obývacího pokoje, usadí se čelem ke svému krbu a zamýšlí se nad tím, co by měl být – podle jeho očekávání – nový obraz. Co vidí? Rozhodně to není to, co viděl předtím. Ale také to tak nějak není… a tady musíme s tímto možná poněkud hloupým mužem velmi soucítit, protože prakticky vidíme, jak se jeho mozkové obvody snaží porozumět (tomu co nastalo). Jeho mozkové obvody říkají: „Ano, je to nový obraz, není to ten samý jako včera, ale také je to ten samý, myslím, cítím to na velmi hlubokém, intuitivním základě… cítím, že jsem to už nějak viděl. Ale zdá se mi, že si vzpomínám na strom a žádný strom tam přitom není.“ Teď, když extrapolujeme z vnímání tohoto muže, jeho mentálního zmatení, do teoretického bodu, o kterém jsem mluvil ohledně laterální změny, možná získáte lepší představu o tom, co mám na mysli; myslím, že možná alespoň do určité míry vidíte, že ačkoliv to, o čem mluvím, nemusí existovat – můj koncept může být fiktivní – může existovat. Intelektuálně si to neodporuje.

Jako spisovatel sci-fi tíhnu k takovým myšlenkám, jako je tato; my v oboru samozřejmě známe tuto myšlenku jako téma „alternativního vesmíru“. Někteří z vás jistě vědí, že v mém románu Muž z Vysokého zámku jsem toto téma použil. Byl v něm alternativní svět, v němž Německo, Japonsko a Itálie vyhrály druhou světovou válku. V jednom bodě románu Pan Nobusuke Tagomi, protagonista, je nějak přenesen do našeho světa, v němž Osa ztratila moc. Zůstal v našem světě jen krátce a zděšeně pelášil zpátky do svého vlastního vesmíru, jakmile zahlédl nebo pochopil, co se stalo – a pak už na to nemyslel; byl to pro něj pořádně nepříjemný zážitek, protože vzhledem k tomu, že byl Japonec, byl to pro něj horší vesmír, než byl jeho obvyklý. Pro Žida by to však bylo nekonečně lepší – z pochopitelných důvodů.

Nobusuke Tagomi – zdroj Tagomi Meditates to The United States (Man In The High Castle, Season 1)

Odkaz na video: Philip K. Dick speech in Metz, France, 1977

Všechny tyto články, texty i videa se plně vztahují k pochopení (novo) gnosticismu Phillipa Kindreda Dicka a čtenář i divák se se tak může ponořit do jedné z moderních škol gnóze, do tzv. PhilDickian Gnosticism.

„Pokud se vám zdá tento svět špatný, měli byste vidět některé z dalších.“
Philip Kindred Dick ve videu přímo popisuje své vizionářské, mystické zážitky, které zažil v roce 1974 (mystika 2 -3 – 74 – komiks česky i anglicky zde – Philip Kindred Dick: 2 – 3 – 74 (komiks) po zubní chirurgii, a které zaznamenal ve svých rozsáhlých zápisech v časopise Exegeze (publikovaných ve zkrácené podobě jako Exegeze Philipa K. Dicka) a v románech jako VALIS a Božská invaze. V důsledku svých vizí Dick dospěl následně k přesvědčení, že „některá z mých fiktivních děl jsou v doslovném smyslu pravdivá,“ Naživo citoval zejména vize z románu Muž z vysokého zámku (up. ed. dnes existuje i seriál držící se v maximální verzi románu – The Man in the High Castle (TV seriál). Dále se vyjadřuje i k románu Kaňte, mé slzy, řekl policista, kdy tento román se zabývá alternativním světem – USA z roku 1974 kde je Amerika zpodobněna jako policejní stát. V příspěvku také zdůrazňuje že napsal oba romány „na základě útržkovitých zbytkových vzpomínek na hrozný otrocký státní svět.“ Ještě dodal, že si nepamatuje na minulé životy, ale „jiný, velmi odlišný současný život“.

Philip K. Dick speech in Metz, France, 1977

If You Find This World Bad, You Should See Some of the Others (The „Metz Speech“).
Dick goes on to describe the visionary, mystical experiences he had in 1974 after dental surgery, which he chronicled in his extensive journal entries (published in abridged form as The Exegesis of Philip K. Dick) and in works like VALIS and The Divine Invasion. As a result of his visions, Dick came to believe that “some of my fictional works were in a literal sense true,” citing in particular The Man in the High Castle and Flow My Tears, The Policeman Said, a 1974 novel about the U.S. as a police state—both novels written, he says, “based on fragmentary, residual memories of such a horrid slave state world.” He claims to remember not past lives but a “different, very different, present life.” (Philip K. Dick speech in Metz, France, 1977)

Převzatý starší článek: Philip Kindred Dick – Jak stvořit svět, který se nerozpadne do dvou dnů

Originální název:  Jak stvořit svět, který se nerozpadne do dvou dnů. Souborné publikace: Živel 12/1999 (přel. Jan Kristek) – zdroj citace tohoto článku nyní web JAK STVOŘIT SVĚT, KTERÝ SE NEROZPADNE DO DVOU DNŮ.

Spisovatel Philip K. Dick (1928-1982) byl jednou z nejtalentovanějších a nejtragičtějších postav science fiction. Je autorem knih Tři stigmata Palmera Eldritche, Blade Runner, Muž na vysokém zámku aj. (Blíže o jeho životě viz článek Philip K. Dick: Feťák navštívený Bohem v časopisu Ikarie, 1996, č. 7.) Jako málokterý jiný umělec se zoufale a dlouhá léta snažil proniknout ke skutečné povaze věcí, které nejsou tím, čím se zdají být. Agent Cooper jistě četl Dicka. Následující text je přednáškou připravenou na sci-fi konferenci v roce 1978. Nikdy však nebyl přednesen, takže se zcela po dickovském způsobu autor celou dobu obrací k neexistujícímu publiku… Tiskem vyšel až v roce 1985 a poskytuje jeden z důležitých klíčů k dílu tohoto spisovatele.

Všechny tyto články, texty i videa se plně vztahují k pochopení (novo) gnosticismu Phillipa Kindreda Dicka a čtenář se se tak může ponořit do jedné z moderních škol gnóze, do tzv. PhilDickian Gnosticism.

Philip K. Dick – Jak stvořit svět, který se nerozpadne do dvou dnů

Než vás začnu obtěžovat takovými těmi obvyklými věcmi, které autoři sci-fi v úvodu říkají, mi dovolte, abych vám předal oficiální pozdrav z Disneylandu. Považuji se totiž za mluvčího Disneylandu, protože bydlím jen několik mil od něj a – jako kdyby to samo o sobě nestačilo – jednou jsem měl tu čest být tam interviewován pařížskou televizí.

Po interview jsem byl několik týdnů nemocen a upoután na lůžko. Myslím, že to bylo z těch točících se šálků. Elizabeth Antebiová, která pořad režírovala, chtěla, abych při diskusi o původu fašismu s Normanem Spinradem – mým dobrým známým, který píše skvělou sci-fi – rotoval v jednom z těch obřích čajových šálků. Také jsme mluvili o Watergate, ale to bylo na palubě pirátské lodi kapitána Hooka. Zatímco běžely kamery a Elizabeth nám kladla nečekané otázky, neustále tam pobíhaly malé děti s mikimauzími čepicemi – těmi černými čapkami s ušima – a vrážely do nás. Byli jsme s Normanem natolik zaměstnáni odstrkováním dětí, že jsme tehdy řekli některé neuvěřitelné stupidnosti. Dnes však ponesu plnou zodpovědnost za to, co vám řeknu, protože nikdo z vás nemá na hlavě mikimauzí čepici a nepokouší se po mně lézt v domnění, že jsem součástí výstroje pirátské lodi.

Autoři vědeckofantastické literatury, je mi líto, že to říkám, ve skutečnosti nevědí vůbec nic. O vědeckosti nemůže být řeči, protože naše znalosti jsou omezené a s oficiální vědou nemají nic společného, a naše fantazie jsou obvykle strašné. Před pár lety by na žádné universitě nebo vysoké škole nikoho ani nenapadlo někoho z nás pozvat, abychom tam promluvili. Byli jsme milosrdně odkázáni na brakové časopisy, které na nikoho žádný dobrý dojem nedělaly. V těch dobách se mě přátelé ptali: Ale píšeš také něco doopravdy?“ Čímž mysleli: Píšeš něco jiného než science fiction?“ Toužili jsme po uznání. Chtěli jsme, aby nás někdo vzal na vědomí. A pak si nás náhle akademický svět povšiml, byli jsme zváni, abychom přednášeli a diskutovali – a okamžitě jsme ze sebe udělali idioty. Otázkou tedy bude: O čem vlastně autor science fiction ví? V jakém oboru je autoritou?

Philip Kindred Dick

To mi připomíná titulek, který se objevil v kalifornských novinách právě v době, než jsem sem přiletěl. Vědci tvrdí, že myši nemohou být přeměněny tak, aby vypadaly jako lidé Myslím, že to byl výzkumný program financovaný z federálních zdrojů. Jenom pomyslete: Někdo na tomto světě je autoritou na to, jestli si myši mohou nebo nemohou obout dvoubarevné boty, dát si na hlavu klobouk, obléci proužkovanou košili a tesilky, a být považovány za lidi. Tedy, řeknu vám co mě zajímá, co považuji za důležité. Nemohu prohlašovat, že bych byl v něčem autoritou, ale mohu upřímně říci, že některé věci mě naprosto fascinují, a o těch píšu pořád dokola. Dvě hlavní témata, která mě fascinují, jsou: Co je skutečnost?“ a Co je podstatou skutečné lidské bytosti?“ Během těch dvaceti sedmi let, po které jsem publikoval romány a povídky, jsem se stále znovu a znovu zabýval těmito dvěma vzájemně souvisejícími otázkami. Považuji je za velmi důležité. Co jsme? Co je to, co nás obklopuje a co nazýváme ne-já nebo empirickým či jevovým světem?

Při psaní děl, které si kladly otázku: Co je skutečnost?“ jsem vždycky doufal, že jednoho dne najdu odpověď. Doufala v to i většina mých čtenářů. Roky plynuly. Napsal jsem přes třicet románů a stovky povídek, a pořád jsem nemohl přijít na to, co je vlastně skutečné. V Kanadě mě jednou jedna studentka požádala, abych jí definoval realitu. Chtěla, abych odpověděl jednou větou. Zapřemýšlel jsem a nakonec řekl: Skutečnost je to, co nezmizí, když v to přestanete věřit.“ To bylo vše, na co jsem se zmohl. To bylo roku 1972. Od té doby jsem nebyl schopen definovat realitu jasněji.

Jde však o skutečný problém, ne o pouhou intelektuální hříčku. A to proto, že dnes žijeme ve společnosti plné podvržených skutečností, vyráběných sdělovacími prostředky, vládami, velkými korporacemi, náboženskými organizacemi, politickými spolky – a existuje elektronický hardware, kterým je možné tyto pseudosvěty dopravit přímo do hlavy čtenáře, diváka, posluchače. Někdy, když vidím, jak se moje jedenáctiletá dcera dívá na televizi, říkám si, čemu se vlastně učí. Vezměte si jenom možný chybný výklad. Na televizní programy určené dospělým se dívají malé děti. Polovinu z toho, co se říká a odehrává v televizní hře, si děti pravděpodobně chybně vykládají. Možná si chybně vykládají vše. Další otázkou je, dokonce i kdyby je děti pochopily správně, nakolik jsou dané informace spolehlivé. A jaký je vztah mezi průměrnou televizní situační komedií a skutečností? Co takhle honičky s policajty? Řidiči neustále ztrácejí kontrolu nad auty, ta havarují a hoří. Policie je vždycky dobrá a vyhrává. Tohoto bodu si povšimněte. Policie vždycky vyhrává. Jaké ponaučení z toho plyne? Nemáte se bouřit proti autoritě. Pokud budete, prohrajete. Poselství je jasné: Buďte pasivní. A – spolupracujte. Jestliže po vás strážmistr Barreta chce nějaké informace, sdělte mu je, protože strážmistr Barreta je dobrý člověk a je třeba mu věřit. Má vás rád, a vy máte mít rádi jeho.

Vydání knih Philipa Kindreda Dicka v češtině – nakladatelství ARGO

A tak se ve svých pracích ptám: Co je skutečnost?“ Bez přestání jsme bombardováni pseudoskutečnostmi vyráběnými prohnanými lidmi, používajícími velmi důmyslná elektronická zařízení. Nepochybuji o jejich motivech. Pochybuji o jejich moci. I když jí mají mnoho. A je to udivující moc: moc, která tvoří celé světy, myšlenkové světy. To mi nemohlo uniknout. Dělám přece totéž. Mou prací je vytvářet světy, tvořící základ mých románů. A musím je vytvořit takovým způsobem, aby se mi za dva dny nerozpadly. Alespoň v to musejí doufat moji vydavatelé. Prozradím vám totiž jedno tajemství: Já rád vytvářím světy, které se rozpadají. Rád pozoruji, jak se rozkližují, a jak se románoví hrdinové s tímto problémem vypořádávají. Mojí tajnou láskou je chaos. Mělo by ho být víc. Nevěřte tomu – a když to říkám, myslím to smrtelně vážně -, nenechte si namluvit, že pořádek a stabilita jsou vždycky dobré, ať už ve společnosti, nebo ve vesmíru. Staré, zkostnatělé, musí vždy ustoupit novému životu a vzniku nových věcí. Než se může zrodit něco nového, to staré musí zaniknout. Je to nepříjemné poznání, neboť nám říká, že se musíme nakonec rozloučit se vším, co je nám důvěrně známé. A to bolí. Ale to je součástí scénáře života. Pokud se nedokážeme psychologicky přizpůsobit změně, sami začneme odumírat, vnitřně. Tím chci říci, že předměty, zvyky, obyčeje a životní styly musí zmizet, aby se mohla k životu probudit skutečná lidská bytost.

Samozřejmě, mohu to říkat proto, že bydlím blízko Disneylandu, kde stále přidávají nové atrakce a likvidují staré. Disneyland je vyvíjející se organismus. Po léta tam měli Lincolna, a když se začal rozpadat, museli ho s lítostí odstranit. Ta atrakce, podobně jako Lincoln sám, byla jen dočasnou formou, kterou hmota a energie zaujala, a pak opustila. Totéž se stane s každým z nás, ať se nám to líbí nebo ne.

Předsokratovský řecký filosof Parmenidés učil, že jedinými skutečnými věcmi jsou ty, které se nikdy nemění … a předsokratovský řecký filosof Hérakleitos učil, že se mění všechno. Pokud tyto dva názory spojíte, výsledkem je: Nic není skutečné. Tento směr uvažování má navíc další fascinující pokračování: Parmenidés nemohl nikdy existovat, protože zestárl, zemřel a zmizel, takže, podle své vlastní filosofie, neexistoval. I Hérakleitos mohl mít pravdu – na to nezapomínejme. Takže jestliže měl Hérakleitos pravdu, pak Parmenidés existoval, a proto, podle Hérakleitovy filosofie, měl možná pravdu Parmenidés, neboť Parmenidés splňoval podmínky, kritéria, podle kterých Hérakleitos považoval věci za skutečné.

To jsem uvedl jenom proto, abych ukázal, že jakmile se začnete dotazovat, co je tou nejzazší skutečností, začínáte říkat nesmysly. V dobách Zénónových věděli, že říkají nesmysly. Zénón dokázal, že pohyb je nemožný. (Ve skutečnosti si jenom představoval, že to dokázal. Neznal to, čemu se odborně říká teorie limit“.) David Hume, největší ze všech skeptiků, jednou poznamenal, že když se sešli skeptici, aby obhajovali pravdivost skepticismu jakožto filosofie, všichni účastníci pak nicméně odešli dveřmi místo oknem. Chápu jeho stanovisko. Všechno byly jen plané řeči. Vážení filosofové jen dokázali, že neberou, co říkali, vážně.

Myslím si však, že otázka definice, co je skutečné – to je vážné, dokonce životně důležité téma. A podobně je tomu s dalším tématem, s definicí skutečného člověka. Protože bombardování pseudorealitami začíná velmi rychle vytvářet lidi neskutečné, lidi podvržené – tak falešné jako informace, které na ně tlačí ze všech stran. Má dvě témata jsou ve skutečnosti tématem jediným. V tomto bodě se spojují. Falešné skutečnosti vytvoří falešné lidi. Nebo, falešní lidé vytvoří falešné skutečnosti a ty pak budou nutit jiným lidem, aby je nakonec také změnili v padělky sebe samých. Takže jsme skončili u falešných lidí vytvářejících falešné skutečnosti a podstrkujících je dalším falešným lidem. Je to jen o něco větší provedení Disneylandu. Tam můžete také jít na atrakci s piráty, prohlédnout si Lincolna nebo pana Žabáka – můžete jít na všechno, ale nic z toho není pravdivé.

Při svém psaní jsem se začal tak zajímat o padělky, že jsem nakonec přišel na myšlenku falešných padělků. V Disneylandu například mají falešné ptáky, poháněné elektrickými motory, kteří krákají a křičí, jak procházíte kolem. Představme si, že bychom se jednu noc vplížili do parku se skutečnými ptáky a nahradili jimi ony umělé. Představte si tu hrůzu, jakou by disneylandští úředníci prožili, až by na ten krutý vtip přišli. Skuteční ptáci! A jednoho dne snad skuteční hroši a lvi! Zavládlo by zděšení. Park je levicovými silami podvratně přeměňován z neskutečného ve skutečný! Představte si třeba, že by se z tamního Matterhornu stala skutečná, sněhem pokrytá hora. A co kdyby se celý park, jakoby zázrakem Boží síly a moudrosti, ve chvíli, v okamžiku, změnil v něco pravého? Museli by zavřít.

V Platónově Timaiovi Bůh netvoří svět tak, jako jej tvoří křesťanský Bůh. Prostě jej jednoho dne nalezne, ve stavu naprostého chaosu. A Bůh se dává do práce, aby přeměnil chaos v řád. Tato myšlenka se mi zalíbila, a tak jsem si ji trochu upravil, aby vyhovovala mým vlastním intelektuálním potřebám: Co když náš vesmír začal jako ne zcela skutečný, jako jakýsi druh iluze, jak učí indické náboženství, a Bůh, z lásky a laskavosti k nám, jej pomalu přeměňuje, pomalu a tajně, v něco skutečného?

Philip K. Dick (předmluva ke sbírce povídek Zlatý muž) aneb náhled do skutečného života

PKD

Když se tak dívám na tyto povídky, které jsem napsal v průběhu tří desítek let, vzpomínám si na obchod U šťastného psa. Mám k tomu skutečně dobrý důvod. Souvisí totiž s jednou stránkou mého života, ale vlastně životů většiny spisovatelů na volné noze. Říká se jí chudoba.

Teď se tomu směji a dokonce cítím lehkou nostalgii, protože ty zatracené dny byly nejšťastnější v mém životě, zvláště ty v raných padesátých letech, kdy moje spisovatelská dráha začala. Ale byli jsme chudí. Vlastně jsme – moje žena Kleo a já – byli chudí chudáci. Vůbec se nám to nelíbilo. Chudoba neformuje charakter. To je pověra. Ale udělá z vás dobrého účetního. Znovu a znovu přepočítáváte peníze, hrstku peněz. Než odejdete z domu na nákupy, víte přesně, kolik smíte utratit a víte přesně, co koupíte, protože jestli to přepísknete, nebudete pravděpodobně jíst druhý den a možná ani ten následující.

Takže, teď se nacházím v obchodě U šťastného psa v San Bablo Avenue, v Berkeley, v Kalifornii v padesátých letech a kupuji si libru odřezků koňského masa. Důvod, proč jsem se stal spisovatelem na volné noze a zvolil život v chudobě, je ten (a přiznávám to poprvé v životě), že mám hrůzu z autoritativních osob, jako jsou šéfové, poldové a učitelé. Chci být spisovatelem na volné noze, abych mohl být svým vlastním pánem. Dává to smysl. Odešel jsem ze svého místa vedoucího hudebního oddělení v jednom obchodním domě. Každou noc jsem od večera do rána psal krátké povídky, jak SF, tak i hlavní proud a prodával SF. Musím říct, že chuť koňského masa se mi vůbec nezamlouvá, je příliš sladké, ale na druhou stranu se mi velmi zamlouvá, že nemusím přesně v devět hodin ráno stát za pultem v obleku a kravatě a říkat „Prosím, madam, čím mohu sloužit?“ a tak dál. Byl jsem rád, když mě vyhodili z Kalifornské univerzity v Berkeley, protože jsem odmítl absolvovat povinné kursy vojenské katedry – páni, vždyť Autorita v uniformě je ta nejvyšší Autorita! – a náhle, když jsem podával svých pětatřicet centů tomu prodavači v obchodu U šťastného psa, uvědomil jsem si, že zase jednou stojím tváří v tvář svému vlastnímu osudu. Zčistajasna jsem se opět ocitl před Autoritou. Svému osudu neunikneš.

Ten muž říká: „Vy si to maso kupujete k jídlu.“

A najednou je devět stop vysoký a váží tři sta liber. Káravě mě propichuje očima. Mám pocit, že je mi zase pět let a právě jsem rozlil lepidlo na podlaze v mateřské školce.

„Ano, pane,“ přiznávám se. Chci mu říci, podívej, celou noc píšu povídky a jsem opravdu chudý, ale vím, že se to zlepší. Mám ženu, kterou miluju, a kocoura jménem Magnificat a malý, starý dům, který splácím po pětadvaceti dolarech měsíčně, což je všechno, co si můžu dovolit – ale tohoto muže zajímá jen jedna stránka mého zoufalého (avšak nadějného) života. Vím, co mi chce říct. Vždycky jsem to věděl. Koňské maso, které prodávají v obchodě U šťastného psa, je jen pro zvířata. Ale Kleo a já je jíme sami a musíme se ze svého zločinu zodpovídat. Nadešel Poslední Soud. Jsem přistižen při dalším Hříchu.

Skoro jsem čekal, že ten muž řekne: „Máte špatný postoj.“

To je odjakživa můj problém: mám špatný postoj. Stručně a jasně, bojím se autority, ale zároveň mě to štve – autorita a můj strach – a tak se bouřím. A psaní SF je způsob vzpoury. Vzepřel jsem se proti vojenské katedře na univerzitě v Berkeley a byl jsem vyloučen. Vlastně, bylo mi řečeno, abych se už nevracel. Jednoho dne jsem odešel ze svého místa v hudebním oddělení a už se nevrátil. Později jsem se měl postavit proti válce ve Vietnamu a zažít další spoustu nepříjemných věcí, které z toho plynuly. Všechno, co dělám, vychází z mého špatného postoje, od řízení autobusu až po bojování za svou zemi. Dokonce mám špatný postoj i k nakladatelům: nikdy nedodržím konečný termín (jako tenhle, například).

A přece – SF je rebelantská umělecká forma a potřebuje spisovatele a čtenáře a špatné postoje – postoje jako „Proč?“ nebo „Jak to?“ nebo „Kdo říkal?“ Tyhle otázky pak vysublimují do takových témat jako „Je vesmír skutečný?“ nebo „Jsme skutečně lidé, nebo jen nějaké reflexy řízené stroje?“ Je ve mně plno vzteku. Vždycky tam byl. Minulý týden mi doktor řekl, že se mi zase zvýšil krevní tlak a že to tentokrát vypadá na srdeční komplikaci. Zešílel jsem. Smrt mne dohání k šílenství. Trpící člověk nebo zvíře mne dohání k šílenství. Kdykoliv pojde některá z mých koček, proklínám Boha a myslím to vážně. Mám na něj hrozný vztek. Chtěl bych ho dostat sem, abych mu mohl položit pár otázek, abych mu mohl říct, že ten svět pěkně zvoral, že člověk nezhřešil a spadl, ale že do něj někdo strčil – což je samo o sobě dost zlé – a pak mu ještě prodal tu lež, že je v jádru hříšný, což, jak dobře vím, není.

Poznal jsem celou řadu lidí (nedávno mi bylo padesát a pořádně mě to naštvalo – žiju už nějak moc dlouho) a byli to, celkem vzato, dobří lidé. Vytvářím podle nich postavy ve svých románech a povídkách. Čas od času některý z těch lidí zemře a to mě rozzuří – opravdu rozzuří, na nejvyšší míru.

„Vzals mi moji kočku,“ chci říci Bohu, „a pak jsi mi vzal moji holku. Co to děláš? Poslouchej mě. Poslouchej! To, co děláš, je špatný.“

Nejsem vůbec vyrovnaný člověk. Vyrostl jsem v Berkeley a zdědil po něm sociální vědomí, které se v této zemi rozšířilo v šedesátých letech, zbavilo se Nixona a ukončilo válku ve Vietnamu plus udělalo spoustu dalších dobrých věcí. Zažil jsem celé to hnutí za občanská práva. Každý v Berkeley se při nejmenší příležitosti rozzuřil. Já jsem zuřil kvůli agentům FBI, kteří ke mně týden co týden vpadali na návštěvu. (Pari George Smith a pan George Scruggs z protikomunistického). Zuřil jsem kvůli svým přátelům, kteří byli členy komunistické strany. Z jediné schůze komunistické strany USA, které jsem se zúčastnil, mě vyhodili, protože jsem vyskočil a důrazné (t. j. zuřivě) protestoval proti tomu, co říkali.