Uroboros: Alexander Maistrovoy – The Bible as a Provocation/Bible jako provokace (aneb do zkaženého nitra biblických příběhů) [Copyright ©]

Zdroj článku a grafiky: The Bible as a Provocation

s webu

Bible vždy byla a dodnes zůstává hlavní knihou lidstva; její děje, konflikty a hrdinové jsou zdrojem inspirace pro největší filozofy, beletristy, dramatiky, hudebníky a umělce, i když se zřekli Boha i jeho knihy. Bible je součástí našeho života, základem našeho rozhledu a základním kamenem civilizace. Stejně jako komunisté byli i ti, kdo ji nenáviděli, rukojmími biblických proroctví, snahy o dokonalost, harmonii a univerzální sjednocení. Bibličtí hrdinové se stali postavami dramat, která dala základ světové literatuře. Myšlenka nelítostného antagonismu nejen vášní jako ve starořecké tragédii, ale univerzálního dobra a zla, podřízení se velkému otroctví, sebeobětování a spravedlnosti, zamýšleného cíle a svobody volby – to vše pochází z hlavní knihy lidstva. Michelangelo a Shakespeare se vznesli k výšinám Bible, poměřovali se s biblickými hrdiny a vydobyli si tak věčnou slávu.

Co však představuje Bible sama o sobě, od začátku do konce, když ne velkolepou permanentní provokaci? A hlavním provokatérem je sám Stvořitel.

On, Stvořitel, umístil Adama a Evu do rajské zahrady. Byli jako děti, které nepoznali zlo, a zůstali v blažené nevědomosti. Jejich blaženost však byla zkalena podivným zákazem: nesměli ochutnat plody stromu poznání. Neposlušnost je spojena s hrozným pokáním. Všichni rodiče vědí, že když svým dětem přísně zakazují nějakou činnost, provokují tím děti k páchání zakázaného, neboť není nic žádanějšího než zakázané ovoce. Stvořitel se však neomezil jen na to: do rajské zahrady s jejími nádhernými a dojemnými tvory umístil nebezpečnou a lstivou věc – hada pokušení. Od té chvíle neměli Adam a Eva žádnou šanci. Zakázané ovoce bylo lákavé samo o sobě, ale démon, jehož kouzlům tato naivní stvoření nedokázala odolat, je pokoušel všemi možnými způsoby. A když ve své prostotě pokušení podlehli, přitáhli na sebe všechny možné tresty od Stvořitele, který svým dětem neodpustil špatný krok, který zosnoval. Jinými slovy, rodiče zakazují svým dětem sáhnout na tolik vytoužený bonbón a pak jim některé postavy mávají právě tímto bonbónem pod nosem. A pak se na děti snesou ve vzteku, když nejsou schopny odolat pokušení. Všichni normální rodiče by takové jednání označili za zvrácený sadismus.

Ale to je jen začátek. Synové Adama a Evy, Kain a Ábel, přinesli Stvořiteli oběť. Abel, chovatel dobytka, obětoval býčky ze svého stáda a Kain, zemědělec, obětoval plody své první sklizně. Zkusme si tuto situaci ještě jednou přenést do běžného lidského života. Dva bratři, kteří stejnou měrou milují svého otce, mu dávají dary a vkládají do nich svou oddanost a duši. Normální otec by nepochybně dary obou synů přijal příznivě a pochválil by je za jejich horlivost. Náš „otec“ šel jinou cestou. Přijal dar jednoho ze svých synů a odmítl dar druhého. Existuje snad lepší způsob, jak v dítěti vzbudit šílenou žárlivost a hořkou zášť, než jednat podobným způsobem? Všichni rodiče by na tuto otázku dali jednoznačnou odpověď. Vědí, že odstrčením jednoho dítěte by hluboce ranili jeho city a následky by se mohly stát osudnými. Ale „nebeský otec“ byl k hlasu srdce a rozumu hluchý. Neoprávněně odmítl dar nešťastného Kaina, způsobil mu bolest a zoufalství, a tím ho dohnal k bratrovraždě.

Zdroj článku a grafiky: The Bible as a Provocation

Stejný provokativní příběh se v různých obměnách opakuje v četných následných biblických zápletkách. Chám, jeden ze tří Noemových synů, byl proti své vůli vystaven děsivé provokaci. Náhodou spatřil svého otce „nahého v jeho stanu“ a řekl Semovi a Jáfetovi, co viděl. To vyvolalo v Noemovi a Chámových bratrech zuřivost. Chám, oběť strašlivé náhody, byl proklet, stejně jako jeho potomci v osobě Kanaánu a jeho dětí. V biblickém výkladu byl Chám praotcem afrických národů, od té doby odsouzených k údělu vyvrhelů.

25řekl:

„Zlořečený buď Kanaán;

ať je pro své bratry

otrokem všech otroků!“

26Řekl také:

„Požehnán buď Hospodin, Bůh Semův,

jemuž bude Kanaán otročit!

27Kéž Bůh rozšíří Jáfeta,

ať bydlí ve stanech Semových,

jemuž bude Kanaán otročit!“

(Genesis 9,25-27).

V dnešní Evropě i v islámských národech je Chámův „hřích“ považován za ospravedlnění krutých činů vůči černochům, včetně obchodu s otroky.

Zápletka stavby Babylonského věže je příběhem záměrného rozdělení dětí na „jazyky,“ kmeny a národy. Zbaveni možnosti vzájemně si rozumět byli lidé odsouzeni k nevyhnutelným hádkám, válkám a konfliktům. Od té doby se krev a utrpení staly osudem lidstva, které se rozdělilo a propadlo předsudkům. Vládl by milující otec svým početným dětem podle zásady „rozděl a panuj“? A kdo je to v tomto případě – milující otec, nebo prohnaný despota?

Všichni jsme „děti Abrahamovy.“ K některým svým dětem však náš praotec nebyl příliš milosrdný a příběh Hagar a jejího syna Izmaela je toho důkazem. Hagar, služebnice bezdětné Sáry, Abrahamovy manželky, dala Abrahamovi syna, a když Sára zázračně otěhotněla, byla ubohá služebnice i se svým dítětem vykázána z domu na poušť. Výsledek je znám. Izmael se, jak víme, stal praotcem Arabů: „Bude divokým oslem člověka, jeho ruka proti všem a ruka všech proti němu, a bude bydlet proti všem svým příbuzným“ (Genesis 16,12). Dnes sledujeme, jak se tento příběh mění v realitu. Při takovémto příběhu se není čemu divit.

Jak víme, Abrahamovi potomci byli také odsouzeni k utrpení, a to také z vůle svého Stvořitele. Dva synové praotce Izáka – odvážný lovec Ezau a plachý Jákob – si dělají stejný nárok na otcovo požehnání. Ezau byl starším bratrem a požehnání si zasloužil na základě svých osobních vlastností. Navíc byl Izákovým oblíbeným synem. Avšak Jákobův trik, který přiměl svého hladového bratra, aby vyměnil své přednostní právo za čočkový guláš, za pomoci své matky Rebeky, Izákovy manželky, vedl k tomu, že slepý Izák omylem udělil své požehnání Jákobovi, který byl považován za praotce židovského národa. Ezau, který byl spojován s Římem a křesťanskou církví, byl nespravedlivě ukřivděn a připraven o svůj podíl. Pomstil se svému bratrovi a tato pomsta byla brutální. Jákob se proměnil v otce zakladatele „vyvoleného národa“ a zároveň se stal poutníkem, pronásledovaným a vystrašeným vlastním stínem. Byla to důmyslná provokace – vrazit klín mezi bratry kvůli otcovu požehnání s cílem udělat z mladšího bratra věčného psance a ze staršího bezohledného pronásledovatele se zlými úmysly.

Stále znovu se setkáváme se situací, kdy Otec vyvolává neshody a žárlivost mezi svými dětmi. ‚Izrael pak miloval Josefa více než ostatní své syny, protože byl synem jeho stáří. Udělal mu pestrobarevné roucho. Když však jeho bratři viděli, že ho jejich otec miluje víc než všechny jeho bratry, nenáviděli ho a nemohli s ním mluvit pokojně‘ (Genesis 37,3-4). Toto zranění vede ke slepé nenávisti. Oblíbené dítě se stává předmětem žárlivosti a zuřivosti nemilovaných dětí. Bratři hodili Josefa do jámy a pak ho „prodali Izmaelitům za dvacet šekelů stříbra“ (Genesis 37,28). Josef skončil u Egypťanů a stal se faraonovým rádcem. Tak se utkaly intriky, které se zvrhly v nové kolo dramatu a novou provokaci, jejímž vyvrcholením se stal Exodus.

Autor knih „Gnosticismus prizmatem třetího tisíciletí: K dostání na Amazonu a Barnes & Noble.

Příběh Exodu z Egypta je zjevnou a absolutní provokací Stvořitele. Stvořitel neosvobodil svůj lid z egyptského otroctví jen tak. Záměrně „zatvrdil faraónovo srdce,“ aby demonstroval svou sílu, „rozmnožil má znamení a zázraky v egyptské zemi“ (Ex 7,3). Stvořitel navštívil Egypťany nejrůznějšími bědami a uvrhl egyptské království do katastrofy. Židé Egypt opustili, ale Egypťané přišli o své prvorozené děti, jejich pole a města byla zpustošena a země se ponořila do temnoty. To byl triumf vyšší moci na úkor ubohých tvorů, které dala vzniknout.

On, milující a starostlivý Otec, zatvrdil srdce velekněží ze Sanhedrinu a zástupů a předurčil svého „Syna“ k smrti. On, všemocný a ctnostný Otec, věděl, že poprava ‚Božího syna‘ se v příštích staletích promění v bědy a utrpení jeho lidu, ale byl neúprosný. Protože takový byl jeho záměr, jeho plán, v němž nebylo místo pro soucit, ale jen pro krutou a chladnou kalkulaci, měl dát lidským tragédiím nový impuls, nenechat své stvoření ustrnout a nepodpořit jeho vývoj.

A tak skrze utrpení, hněv, zranění a bolest dochází k neustálému vývoji, k nepřetržitému vývoji, který nemá a nemůže mít šťastný konec, neboť existuje pouze neúprosný boj s krátkými přestávkami mezi zkouškami seslanými shůry.

Je tu však ještě jeden zlověstný faktor – Stvořitel nejenže podněcuje své stvoření k činnosti, ale také ho zkouší až do krajnosti, jako by jako výzkumník v laboratoři kontroloval, zda jeho výtvorům neklade hranici myslitelného. V každém případě tuto teorii potvrzují tři významné biblické příběhy.

Abraham miloval svého syna od Sáry – malého Izáka – z celého srdce. Zde Stvořitel připravil velkolepou provokaci. Požádal patriarchu, aby svého milovaného syna obětoval. Byla to strašná alternativa. Abraham si musel vybrat: buď se zřekne požadavku Boha, s nímž uzavřel smlouvu, nebo svého dědice zabije. Stařec zvolil druhou možnost a byl připraven k oběti. V poslední chvíli Stvořitel zachránil Izáka i samotného Abraháma před nemyslitelným posláním a místo toho požadoval obětovat ovci, která se zamotala do větví stromu. Šlo o kultovní zápletku z Bible, která se stala podstatnou součástí nejen judaismu, ale i křesťanské kultury. Jak domýšlivý však musí být všemocný Otec ve své ambici ovládnout lidskou vůli, když svého spravedlivého služebníka staví před tak strašné dilema!

Druhá, neméně přitažlivá zápletka se týká Rácheliných útrap. V Mezopotámii se Jákob, zachraňující se před hněvem rozzuřeného bratra, setkal s Ráchel, Lábanovou dcerou, a zamiloval se do ní. Konec této zápletky však zdaleka není šťastný. Nejprve Lában do svého lože vloží Ráchelinu starší sestru Leu, kterou převlékl za Ráchel, a pak sám Stvořitel podrobí své děti mučivým zkouškám: „Když Hospodin viděl, že Lea je nenáviděna, otevřel její lůno, ale Ráchel byla neplodná“ (Genesis 29,31). Z Izáka porodila Lea, která trpěla manželovou lhostejností, prakticky všechny potomky židovských kmenů a Ráchel v té době prožívala muka zoufalství: „Prosila Jákoba: ‚Dej mi děti, nebo zemřu!“ (Genesis 1, 1). (Genesis 30,1). V zoufalství se odhodlala k poslednímu kroku: „Dala mu tedy svou služebnici Bilhu za ženu a Jákob k ní vešel“ (Genesis 30,1-4). Stvořitelovy dcery nadmíru trpěly, každá po svém, ale on, jak se zdá, se v jejich bolesti jen vyžíval.

A Jóbův příběh to vše završuje. Jak víme, Job byl „bezúhonný a poctivý, ten, který se bál Boha a odvrátil se od zlého“ (Job 1,1). Nedal Stvořiteli žádný důvod pochybovat o své hluboké a upřímné víře. A pak ‚nebeský Otec‘ uzavřel dohodu s ďáblem – Job musel projít zkouškou. Byl zbaven všeho: bohatství, věrných služebníků, milovaných dětí. Přátelé se od něj vzdálili, postihlo ho malomocenství, jeho tělo se změnilo v jeden velký absces. Své dny trávil v zápachu a hnoji. Job snášel ďábelské zkoušky, a nakonec mu bylo odpuštěno a byl odměněn. Proti milovanému synovi však byla namířena dohoda s ďáblem. Co by mohlo svět Demiurga (neboli Stvořitele), tohoto vypočítavého, a dokonce výsměšného experimentátora, charakterizovat jasněji?

Lidstvo bylo stvořeno k pravé podobě Stvořitele. Lidé se dokonce chovají podle jeho obrazu a podoby. Byl plný touhy po moci. Přizpůsobil okolní svět tak, aby vyhovoval jemu samému. Zkoušel druhé a prosazoval se na jejich úkor. Jeho cíle byly pochybné. I kdyby byly ctnostné, po této ctnosti by nevyhnutelně následovalo zlo. A toto paradigma – dobro, které plodí zlo – pronásleduje lidstvo věčně a univerzálně, od mikroúrovně rodinných dramat až po makroúroveň dějin idejí.

Anglický filozof Bernard Mandeville napsal:

„Kdo zkoumá přirozenost člověka, abstrahuje od umění a vzdělání, může si všimnout, že to, co z něj dělá společenského živočicha, nespočívá v jeho touze po společnosti, dobromyslnosti, soucitu, přívětivosti a dalších půvabech krásného zevnějšku, ale že jeho nejhorší a nejnenáviděnější vlastnosti jsou nejnutnějšími předpoklady pro to, aby se hodil do největších a podle světa nejšťastnějších a nejrozkvetlejších společností.

Provokace jako motor lidského pokroku? Není to snad skutečný plán Demiurga?

Autor knih „Gnosticismus prizmatem třetího tisíciletí: K dostání na Amazonu a Barnes & Noble.