Uroboros: (1) Gnostická Bible pro 21. století II. – Extrémně děsivé principy Abrahámovského podřízení Bohu/The Gnostic Bible for the 21st Century II. – The Extremely Frightening Principles of Abrahamic Submission to God [Copyright ©]

INFORMATION – THIS POST IS IN CZECH AND ENGLISH

Extrémně děsivé principy Abrahámovského podřízení Bohu
(nejsme Všichni děti Abrahamovy – sdělení Gnostika)

Zdroj článku a grafiky: The Bible as a Provocation

s webu 

Abraham, aneb první šílený příběh o zneužití stvořitelem, demiurgem
(inspirováno gnostikem Alexandrem Maistrovoyem)

V tomto článku budu citovat větší pasáže z článku Alexander Maistrovoy – The Bible as a Provocation/Bible jako provokace (aneb do zkaženého nitra biblických příběhů)

1. EN – The Bible as a Provocation
2. CZ – Uroboros: Alexander Maistrovoy – The Bible as a Provocation/Bible jako provokace (aneb do zkaženého nitra biblických příběhů)

The classic apocalyptic sci-fi film Metropolis

Ještě než se začneme zabývat následujícími příběhy, tak Vás musím na něco upozornit. Jsem křesťanský Gnostik a kdysi jsem byl ortodoxním křesťanem. To že jsem byl je čistou pravdou. Vnímal jsem zcela bezprostředně to, že existují tzv. Abrahámovská náboženství a že Judaismus, Křesťanství a Islám mají svůj společný základ, aby spolu mohli vycházet v dobrém a našli k sobě alespoň úzkou cestu, na které se můžou potkat a že to jejich Božstvo, které všechny tři náboženství a jejich klony uctívají je jen Jedno, ať mu říkají jakýmkoliv způsobem. Bohužel lety praxe a podrobného studia jsem zjistil, že tzv. Abrahámovská červená nit, která prochází ortodoxními verzemi Judaismu, Křesťanství i Islámu je možná ta nejhorší varianta toho, co by nás mohlo spojovat, protože příběh Abraháma není absolutně smysluplný, a už vůbec není zářivým a ctnostným příkladem vhodným k následování. Ano, tato myšlenka může mnohé naštvat, a mě je jasné, že tomu tak bude, protože spojujícím (a zlým) prvkem Judaismu, Křesťanství a Islámu je právě Abrahámova víra, šílená oddaná, nemyslící víra v Božstvo, které si může zahrávat ve svých šachových partiích s každým člověkem. Dnes je mi jasné, že se tyto příběhy Abrahámovských náboženství dají srovnat s hrami Olympských božstev na úkor člověka, který je v jejich pojetí vnímán jen jako špína z prachu Země stvořená.

Cesta začíná . . .

Tento příběh je pro mne osobně jedním z nejstrašnějších příběhů Starého zákona, a svědčí o naprosto nesmyslném chování Stvořitelského – Demiurgovského[1] božstva Jahveho – Jehovy k Abrahámovi, ale také svědčí o Abrahamově extrémní míře šílenství, fanatismu a oddanosti božstvu, které po něm vyžaduje v tzv. zkoušce oddanosti zavraždění jeho vlastního syna Izáka.

Co tedy se přesně stalo?

Gnosticism through the Prism of the Third Millennium: Or between God and the Creator – AMAZON

Abraham měl se svoji ženou Sárou milovaného syna Izáka, a toho miloval jako otec, z celého svého srdce. Je to úžasné, když otec nebo matka miluje svého syna (či dceru) a jejich oddaná láska je úžasným dobrodružstvím pro život rodičů i jejich dětí na této „vězeňské“ Demiurgově planetě. Je to aspoň malý kousek nebe, když poznáme tuto lásku, ať v roli rodičů nebo jejich dětí; úžasné je, když toto můžeme zažít z obou perspektiv. A pak tu máme další zvláštní lásku – lidé milují svá božstva (postavená vlastníma rukama, nebo myslí či srdcem zkonstruovaná, či zděděná po předcích) a jsou schopni i přes lásku ke svým dětem posloužit více svému božstvu, než svým dětem. Co se s takovými rodiči ve skutečnosti děje, když poslouchají nějaká božstva a obětují své vlastní děti?

Uroboros: AEON BYTE GNOSTIC RADIO Robert Price – Je Janovo evangelium gnostické?/Is the Gospel of John Gnostic? [Copyright ©]

Zdroj článku a grafiky:

Original text in English: Is the Gospel of John Gnostic? By Robert Price

s webu 

Autor: Robert Price – Je Janovo evangelium gnostické?

Kdo se odváží?

Již od frakce Alogoi[1] (nerozumní; protiklad je logikoi – rozumní; Doporučení redaktora a editora: HESLO doporučuji podrobně nastudovat – tato skupina je neznámá v běžném pochopení Gnosticismu) ve čtvrtém století, která chtěla vyloučit čtvrté evangelium z nově vznikajícího novozákonního kánonu,[2] bylo Janovo evangelium tu a tam podezříváno z gnostického charakteru. Největším moderním zastáncem tohoto názoru byl Rudolf Bultmann[3]. Nyní se pokusím předložit základní argumenty pro gnostické (nebo gnostikou ovlivněné) Janovo evangelium, přičemž budu vycházet převážně z Bultmannovy práce.

Nejdříve k tomu, co je to vlastně gnosticismus? Nejedná se o ostře vymezený soubor doktrín, protože gnostických sekt, škol a Guruů bylo mnoho, ale existují určité opakující se myšlenky, které badatelům umožňují sestavit ideální typ[4].

Zde je v hrubých rysech nastíněn[5] antikosmický dualismus. Tento svět je považován za absolutně zlý, nenapravitelný a pod despotickou kontrolou zlých sil a démonů. Někteří jedinci mohou být z tohoto slzavého údolí zachráněni. Jsou to vzácní jedinci, kteří v sobě ukrývají pravou duši nebo jiskru božského světla. Těm Bůh poslal Vykupitele neboli Zjevitele, který je zachrání tím, že jim odhalí dosud netušenou skutečnost jejich nebeské identity. S vědomím toho, kým skutečně jsou, že jsou předurčeni k lepším věcem, budou moci po smrti odloučit hrubé tělo a vystoupit do nebe. To je v podstatě soteriologie gnosticismu. S ní byl obvykle spojen soubor doktrín, které se snažily vysvětlit, jak k tomu došlo. To byla gnostická teodicea. Podle ní byl svět zlý, protože hmota je ze své podstaty zlá a hmotný svět nemohl být stvořen dobrým Bohem, a byl tedy dílem šíleného a neschopného „demiurga[6],“ ztotožňovaného se starozákonním JHWH.

Zdroj: https://thegodabovegod.com/johns-gospel-gnostic/

Uroboros: AEON BYTE GNOSTIC RADIO Miguel Conner – Manichejci: Náboženství povolaných/Manichaeans: the Religion of the Call [Copyright ©]

Zdroj článku a grafiky – Original text in English: 

Manichaeans: the Religion of the Call
by Miguel Conner

s webu 

Text čtěte pozorně, je zároveň seznámením s několika gnostickými církvemi a jejich učením a také s některými pojmy – terminologie je zvýrazněna.

Pojem „manicheismus“ je dnes snad jedním z nejčastěji používaných v politických a kulturních debatách. Znamená extrémní dualismus, radikální rozdělení a polarizaci, v níž síly světla svádějí smrtelný boj se silami temnoty. To je pravda, ale jen částečně. Autorům článků a pamfletů, kteří tento termín tak často používají, unikají zásadní věci: úžasná humanistická povaha manicheismu, jeho mystika a hloubka spirituality, překvapivá pro jiné kultury.

Manichejci se lišili především mimořádně opatrným, až dojemným soucitem s živým životem – nezabít živou bytost, nezpůsobit bolest zvířatům a tím spíše netýrat a neubližovat svým nejbližším. To všechno jsou charakteristiky manichejců a po nich také Paulikiánů, Bogomilů a Albigenských.

A proto je v naší chaotické a kruté době o to důležitější připomenout, kdo manichejci ve skutečnosti byli.

Source: https://thegodabovegod.com/manichaeans-religion-call/

Manichejci: náboženství povolání

Prorok proroků v příbytku temnoty

Americký badatel západní filozofické ideje Crane Brinton ve své knize Ideje a lidé: The Story of Western Thought, nazývá filosofy syrsko-egyptské školy „intelektuály pozdní antiky.“ Tato definice se však na manichejce jako představitele perského gnostického hnutí hodí jen stěží. Byli to spíše mystici, pokračovatelé starověkého mýtu, jehož jádrem byl věčný antagonismus dobra a zla, jinými slovy čistý dualismus. V jejich představách bylo mnohem méně filozofie; místo toho se jednalo o neuvěřitelně harmonickou a poetickou mytologii.

A jestliže gnostici (snad s výjimkou Markiona) neměli žádnou šanci zvítězit nad triumfující církví a jejími institucemi, oslovujícími trpící a slabé a panovačnou a nekompromisní dogmatikou, manichejci tuto šanci měli. Ale sevřeni v kleštích mezi organizovaným křesťanstvím šířícím se světem a drsným zoroastriánským kněžstvem byli manichejci semleti a zmizeli z dějin, když se jim nepodařilo připravit půdu pro myšlenku dvou neslučitelných a navždy znepřátelených světů.

zdroj: https://alchetron.com/Mani-(prophet)

Mani, zakladatel hnutí, se narodil v roce 216 v bohaté rodině v hlavním městě Parthské říše Ktésifónu, které se nacházelo nedaleko Babylonu, ve významném knížecím rodě. Ve dvanácti letech se mu dostalo božského zjevení a v roce 240 byl Mani pověřen založením nového náboženství a pustil se do kázání. Jeho prvním konvertitou byl jeho otec. Sám sebe nazval posledním prorokem a uzavřel tak posloupnost božských poslů od Adama po Zarathuštru, Buddhu a Ježíše. Zázraky předváděl na šáhinšáhově dvoře a jeho následovníci se vydali daleko za hranice Sasánovské říše a kázali po zemích od Egypta po Střední Asii a od Římské říše po Kavkaz. (2) Mani se projevil nejen jako náboženský prorok, ale také jako člověk obdařený neuvěřitelným charismatem a darem přesvědčování. Byl také umělcem a obrazy, které namaloval, byly po dlouhou dobu ztělesněním perského umění. Máního žáci vyprávěli o jeho lásce k hudbě, kterou prorok považoval za ideální spojení mezi božskou podstatou lidstva a ideálním světem světla.

Uroboros: Alexander Maistrovoy – Paulikiáni: Sami s Demiurgem/Paulicians: Alone with the Demiurge [Copyright ©]

Zdroj článku a grafiky – Original text in English: Paulicians: Alone with the Demiurge

s webu 

Text čtěte pozorně, je zároveň seznámením s několika gnostickými církvemi a jejich učením a také s některými pojmy – terminologie je zvýrazněna.

Paulikiáni: Sami s Demiurgem

Miguel Conner | 21. listopadu 2019

Alexander Maistrovoy

Jak si myšlenka razí cestu v houští staletí? Proč se duch zjevuje na určitém místě a v určitém čase? Jak se myšlenka vrací na místo, kde byla kapitola jednou provždy uzavřena?

Pět století poté, co církev vykořenila gnosticismus, a sto let poté, co Justinián ohněm a mečem vymýtil „manichejskou nákazu“ a naplnil Byzanc požáry, bylo s kultisty a odpůrci skoncováno. V oblastech od Transdanubie, Bulharska, Sicílie a Kartága vládlo nerozdělené podobojí.

(1) Poznámka editora – Manichejci: (od 3. století) Náboženství založené prorokem Máním v roce 240, kdy založil náboženskou komunitu v Seleucii-Ktesifonu v Mezopotámii. Manicheismus učí absolutní dualismus, v němž se v důsledku řady mytologických bojů v našem světě mísí světlo a tma. Manichejci se tak snažili osvobodit zárodky světla obsažené v sobě i ve všech živých tvorech prostřednictvím kosmického mechanismu Sloupu slávy, který přenáší znovuzískané částice světla do říše světla. Manichejci se dělili na vnitřní kruh Vyvolených, kteří podléhali přísným omezením v činnosti a konzumaci potravin, a na laiky, Posluchače, kteří vykonávali úkoly, jež byly Vyvoleným zakázány; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

A právě v té chvíli, na konci sedmého století, v hloubi dobyté Arménie, měl Armén jménem Konstantin z vesnice Mananalis u Samosaty afekt. Při četbě evangelia a Petrových listů dospěl k závěru, že církev je překroucením Petrova učení. Tato aflace ho přemohla; cítil se být nositelem pravdy a apoštolovým následovníkem. Jeho velkým cílem bylo vrátit křesťanství jeho původní podobu a Konstantin se do toho horlivě pustil. Sám sebe nazval nově Silvanus podle jednoho z Pavlových věrných žáků. Čtvrt století šířil Konstantin-Silvanus své učení v Samosatě a okolních vesnicích a zamořoval ostatní byzantské provincie nebezpečnou pověrou. Konstantinopoli nezbývalo nic jiného než nákazu zničit.

Trestnou operaci vedl důstojník Simeon. Jeho vojsko táhlo napříč Arménií, trestalo občany, bralo je do zajetí a násilím je obracelo na „pravou“ víru. Konstantin-Silvanus byl zajat a ukamenován.

Uroboros: Alexander Maistrovoy – Bogomilové: Od Satanaila k Satanovi/Bogomil: From Satanail to Satan [Copyright ©]

Zdroj článku a grafiky – Original text in English: Bogomils: From Satanail to Satan

s webu 

Text čtěte pozorně, je zároveň seznámením s několika gnostickými církvemi a jejich učením a také s některými pojmy – terminologie je zvýrazněna.

Bogomilové: Od Satanaila k Satanovi

od Miguel Conner | 4. října 2020

Autor: Alexander Maistrovoy

Dualistická náboženství se nevyskytovala v ustálených, stabilních a bezproblémových stavech. Nabývala na síle pouze v místech, kde se nepřiměřeně hromadilo utrpení a kde byla temnota tak hluboce zahuštěná, že samotná pozemská existence a veškeré dobročinné záměry ztrácely smysl. Tam, kde si Bůh a Satan vyměnili místa, nebylo možné pochopit, kde končí moc jednoho a kde začíná království druhého.

(1) Poznámka editora – Bogomilové: (10.-15. století) Křesťanská dualistická sekta, která pravděpodobně zdědila své učení od Paulikiánů nebo Manichejců. Bogomilové měli doložené kontakty s Katary a struktura i učení obou sekt byly podobné. Bogomilové byli doketici a dualisté a věřili, že svět stvořil Satan. Stejně jako u Katarů byl ústředním bodem jejich praxe obřad consolamentum; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

Bogomils: From Satanail to Satan

(2) Poznámka editora – Dokétismus: (řec. dokeō, „zdát se“) Víra, že Ježíš neměl skutečné fyzické tělo, ale pouze se zdálo, že ho má; proto bylo jeho skutečné tělo duchovní; proto je ukřižování méně důležité. Toto přesvědčení je doloženo v Setových a Valentových textech a také ve Skutcích apoštolských, ale v žádném případě nešlo o univerzální gnostický názor. Paulikáni, Bogomilové a Kataři rovněž zastávali dokétické názory. Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

V desátém a jedenáctém století bylo Bulharsko přesně takovým státem. Prosperující království, které bylo ještě nedávno silné a plné ambicí, se propadlo do propasti nepokojů a zkázy a změnilo se v gigantické bojiště dravých a agresivních sousedů: Byzanc, Maďaři, Kyjevská Rus a Pečeněhové. Mnoho rolníků hledalo záchranu v pohraničních státech; ti, kteří zůstali, žili s neúměrným daňovým břemenem. Duchovní snadno uzavírali dohody s každým, kdo jim slíbil zachování jejich privilegií, a měnili se tak v antipody svých vlastních kázání; nejbohatší bulharská kultura byla pošlapána primitivními barbarskými národy. Není divu, že myšlenky Paulikiánů padly na velmi úrodnou půdu. V krátké době se v Thrákii zformovala náboženská podzemní kultura. Pronikala prakticky do všech vrstev společnosti, do všech tříd a byla otevřeně nepřátelská vůči církevnímu formalismu. Bogomilské hnutí (podle jména svého zakladatele Bogomila), zprvu okrajové, si během několika desetiletí získalo stoupence mezi šlechtou i v královském domě.

(3) Poznámka editora – Paulikáni: V tomto případě se jedná o raně středověkou sektu, která může představovat historický článek v řetězci dualismu mezi Manichejci a Bogomily. Původ Paulikiánství se odvozuje buď od manichejské ženy Callinice, nebo od Konstantina z Mananalis, prvního paulikiánského didaskala (učitele). Paulikáni se rozšířili po Arménii a Malé Asii a přesídlili do Thrákie (dnešního Bulharska). Poslední Paulikián údajně konvertoval ke katolictví v Bulharsku v 17. století. Paulikáni byli absolutní dualisté, věřili ve dva principy, dobro a zlo, světlo a noc, a domnívali se, že stvořitelem tohoto světa je ďábel. Byli také doketisté a věřili, že Maria se na Ježíšově postavě nijak nepodílela, že do ní sestoupil a byl z ní vyveden při porodu, prošel jí „jako trubkou,“ aniž by se jí jeho duchovní kvalita jakkoli dotkla. Tvrdilo se, že sami Paulikáni odmítali manželství. Paulikáni také odmítali Mojžíšův zákon a Starý zákon a nevěřili v transsubstanciaci hostie při eucharistii, ale chléb a víno četli alegoricky jako odkaz na dva pro ně důležité soubory Písma, evangelia a listy apoštola Pavla. Křest vykládali symbolicky a nepraktikovali ho. Jejich Nový zákon se shodoval s katolickým kánonem, až na to, že odmítali Petrovy listy, protože Petra považovali za falešného apoštola, který byl zodpovědný za úspěch toho, co považovali za falešnou katolickou církev; později se zdá, že kánon zúžili na evangelia a Pavla; Zdroj – kniha A DICTIONARY OF GNOSTICISM; Andrew Phillip Smith; Theosophical Publishing House; Wheaton, Illinois Chennai, India; First Quest Edition 2009

Bylo výzvou církevním kánonům, ale také výzvou samotnému nebeskému Otci – milosrdnému, všeodpouštějícímu a ochraňujícímu – protože ve skutečnosti nechránilo, neodpouštělo a nespasilo. Naopak, zdálo se, že se svým dětem vysmívá s nepokrytým potěšením.

Uroboros: Alexander Maistrovoy – The Bible as a Provocation/Bible jako provokace (aneb do zkaženého nitra biblických příběhů) [Copyright ©]

Zdroj článku a grafiky: The Bible as a Provocation

s webu

Bible vždy byla a dodnes zůstává hlavní knihou lidstva; její děje, konflikty a hrdinové jsou zdrojem inspirace pro největší filozofy, beletristy, dramatiky, hudebníky a umělce, i když se zřekli Boha i jeho knihy. Bible je součástí našeho života, základem našeho rozhledu a základním kamenem civilizace. Stejně jako komunisté byli i ti, kdo ji nenáviděli, rukojmími biblických proroctví, snahy o dokonalost, harmonii a univerzální sjednocení. Bibličtí hrdinové se stali postavami dramat, která dala základ světové literatuře. Myšlenka nelítostného antagonismu nejen vášní jako ve starořecké tragédii, ale univerzálního dobra a zla, podřízení se velkému otroctví, sebeobětování a spravedlnosti, zamýšleného cíle a svobody volby – to vše pochází z hlavní knihy lidstva. Michelangelo a Shakespeare se vznesli k výšinám Bible, poměřovali se s biblickými hrdiny a vydobyli si tak věčnou slávu.

Co však představuje Bible sama o sobě, od začátku do konce, když ne velkolepou permanentní provokaci? A hlavním provokatérem je sám Stvořitel.

On, Stvořitel, umístil Adama a Evu do rajské zahrady. Byli jako děti, které nepoznali zlo, a zůstali v blažené nevědomosti. Jejich blaženost však byla zkalena podivným zákazem: nesměli ochutnat plody stromu poznání. Neposlušnost je spojena s hrozným pokáním. Všichni rodiče vědí, že když svým dětem přísně zakazují nějakou činnost, provokují tím děti k páchání zakázaného, neboť není nic žádanějšího než zakázané ovoce. Stvořitel se však neomezil jen na to: do rajské zahrady s jejími nádhernými a dojemnými tvory umístil nebezpečnou a lstivou věc – hada pokušení. Od té chvíle neměli Adam a Eva žádnou šanci. Zakázané ovoce bylo lákavé samo o sobě, ale démon, jehož kouzlům tato naivní stvoření nedokázala odolat, je pokoušel všemi možnými způsoby. A když ve své prostotě pokušení podlehli, přitáhli na sebe všechny možné tresty od Stvořitele, který svým dětem neodpustil špatný krok, který zosnoval. Jinými slovy, rodiče zakazují svým dětem sáhnout na tolik vytoužený bonbón a pak jim některé postavy mávají právě tímto bonbónem pod nosem. A pak se na děti snesou ve vzteku, když nejsou schopny odolat pokušení. Všichni normální rodiče by takové jednání označili za zvrácený sadismus.

Ale to je jen začátek. Synové Adama a Evy, Kain a Ábel, přinesli Stvořiteli oběť. Abel, chovatel dobytka, obětoval býčky ze svého stáda a Kain, zemědělec, obětoval plody své první sklizně. Zkusme si tuto situaci ještě jednou přenést do běžného lidského života. Dva bratři, kteří stejnou měrou milují svého otce, mu dávají dary a vkládají do nich svou oddanost a duši. Normální otec by nepochybně dary obou synů přijal příznivě a pochválil by je za jejich horlivost. Náš „otec“ šel jinou cestou. Přijal dar jednoho ze svých synů a odmítl dar druhého. Existuje snad lepší způsob, jak v dítěti vzbudit šílenou žárlivost a hořkou zášť, než jednat podobným způsobem? Všichni rodiče by na tuto otázku dali jednoznačnou odpověď. Vědí, že odstrčením jednoho dítěte by hluboce ranili jeho city a následky by se mohly stát osudnými. Ale „nebeský otec“ byl k hlasu srdce a rozumu hluchý. Neoprávněně odmítl dar nešťastného Kaina, způsobil mu bolest a zoufalství, a tím ho dohnal k bratrovraždě.

Zdroj článku a grafiky: The Bible as a Provocation