Převzatý text + grafika – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován Mandaean Scriptures and Fragments/The Mandaeans of Iraq and Iran by E.S. Dower.
K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
Archivní poznámky
Jedná se o rozšířený výtah z rané klasické studie o Mandejcích od E. S. Drowera The Mandaeans of Iraq and Iran: Their Cults, Customs, Magic, Legends, and Folklore (Leiden: Brill 1962, reprint vydání z roku 1937). Celá kniha je k dispozici také online v internetovém archivu.
Poznámka česk. editora – článek je velice odborně zpracován a zachází do skutečných podrobností, doporučuji vytrvat do konce, i když se je jednoduché ztratit v dost jiném a zvláštním světě Mandejců. Od roku 1937 se asi hodně v komunitě změnilo, ale tyto poznatky teprve osobně zpracovávám. Pokud máte nějaký kvalitní odborný příspěvek – je jedno v jakém jazyce, prosím napište mi email. Děkuji Josef Š.
The Mandaeans of Iraq and Iran (Mandejci Iráku a Íránu):
Jejich kulty, zvyky, magie, legendy a folklór: Mandae: The Cults, Customs, Magic, Legends, and Folklore by E. S. Drower
Úvod
Dosavadní důkazy, které byly badatelům předloženy, se téměř výhradně omezují na některé mandejské náboženské texty. To vyvolalo mezi teology mnoho předčasných sporů o hodnotě mandejských tradic pro studenty Nového zákona, zejména pokud jde o čtvrté evangelium. Pokud jde o studium Mandejců z první ruky, letmá pozorování cestovatelů a kauzálních pozorovatelů byla povrchní, neboť jde o plachý a tajnůstkářský národ, který neochotně odhaluje svou víru a nevysvětluje své kulty. Petermannův tříměsíční pobyt v bažinách Dolního Iráku představuje jedinou snahu o vědecké studium z první ruky, zatímco Siouffi, jehož vyprávění představuje větší část toho, co je o společenství známo kromě jeho knih, nikdy neviděl obřad na vlastní oči, ale byl zcela odkázán na zprávu odpadlíka Subbiho. Oba tito pozorovatelé zůstali na povrchu a nepronikli do hloubky ducha lidu ani nedospěli k vnitřnímu smyslu kultů.
Pokud jde o arabské pozorovatele, ti byli od nejstarších dob závislí na pověstech a jejich zprávy lze přijmout jen jako takové. Totéž lze říci o nejstarší zprávě, kterou o Mandejcích máme, ze zprávy syrského spisovatele Bar Konai (ve Scholionu, 792 n. l.), jenž píše v duchu kontroverze, a jeho popis tak zahrnuje spíše vnímání Mandejců jako kacířské sekty. Tento spisovatel nám však poskytuje indicie, které zdaleka vyvracejí jeho vlastní zprávu o Mandejcích.
Svědectví arabských autorů se z větší části týkají harranských Sabiánů, národa, u něhož primitivní pohanské zvyky zřejmě přetrvaly až do pozdní muslimské éry. Jeden křesťanský autor tvrdí, že přijali jméno Sabiáni, aby využili tolerance, kterou islám nabídl „lidu knihy,“ pravým „Sabiánům“ neboli Sabbům, z bažin Dolního Iráku. Ve spoustě pověstí, které arabští autoři přinášejí, však leccos nasvědčuje tomu, že Harraniáni měli společné body víry s pravověrnými Mandejci a že vzdělaní Sabiáni z chalífova hlavního města se rozhodli přijmout neoplatónské termíny, když mluvili o svém náboženství, aby svým zásadám dodali punc vzdělanosti a filozofie. Magianismus byl stále živý a nenáviděný a bylo třeba se vyhnout jakémukoli náznaku příbuznosti s perskou vírou. Existenci jména Zahrun u těchto dvorních filozofů lze uvést jako důkaz jejich totožnosti s Mandejci, neboť Zahrun je jedním z mandejských duchů světla, kteří spolu se Šamišem (Šamašem) jezdí ve sluneční lodi po obloze. Bylo pro ně snadné zakamuflovat mazdejské jméno Hormuz, Hirmiz, Hirmis (Ahuramazda) do jména Hermes a prohlásit, že egyptský Hermes je jedním z jejich „proroků.“ Al-Birúní, sám Peršan, pokud necituje z jiných arabských autorů o Harráncích, podává spravedlivý odhad jejich víry:
„Víme o nich však jen to, že vyznávají monoteismus a popisují Boha jako osvobozeného od všeho špatného, přičemž ve svém popisu používají Via Negationis, nikoli Via Positionis. Např. říkají ‚je neurčitý, je neviditelný, nedělá zlo, není nespravedlivý.‘ Nazývají ho Nomina Pulcherrima, ale pouze metaforicky, protože reálný popis je podle nich vyloučen. Vládu nad vesmírem přisuzují nebeskému glóbu a jeho tělesům, která považují za živé, mluvící, slyšící a vidoucí bytosti. A ohně mají ve velké úctě.“ Uvádí, že Zoroaster „patřil k sektě Harranovců.“
Zmiňuje se také o třech modlitbách – při východu, poledni a západu slunce.
„Jejich modlitbě předchází očišťování a omývání. Po znečištění se také myjí. Neobřezávají se, protože jim to není nařízeno, jak tvrdí. Většina jejich předpisů o ženách a jejich trestní právo jsou podobné těm muslimským, zatímco jiné, týkající se znečištění způsobeného dotykem mrtvých těl atd. jsou podobné těm, které mají Thórové.
Al-Birúní (píšící na počátku 11. století n. l.) se vyjadřuje pozitivně o „skutečných Sabiánech,“ což jsou podle něj „zbytky židovských kmenů, které zůstaly v Babylónii, když je ostatní kmeny opustily a odešly do Jeruzaléma za Kýra a Artaxerxa.“ Tyto zbývající kmeny … přijaly systém smíšený z magismu a judaismu.“
Chwolson ve své monumentální knize o Sabiánech s námahou ukázal, že Harraniáni nemohli mít skutečnou náboženskou unii s Mandejci, protože ti první otevřeně „uctívali“ planety, zatímco ti druzí měli uctívání planet v opovržení. Zde musím toto tvrzení přezkoumat.
Nedávno jeden arabský autor, který nějakou dobu studoval v Dolním Iráku, napsal do jednoho egyptského časopisu článek o Subbech neboli Mandejcích, v němž je označil za uctívače hvězd. Mezi mandejským kněžstvem vypuklo rozhořčení, neboť šlo o staré obvinění z pohanství, které je pro muslimskou toleranci tak nebezpečné. Proti autorovi bylo zahájeno soudní řízení a do Bagdádu byl vyslán ganzibra neboli hlavní kněz vyzbrojený Ginza Rba, Velkým pokladem, aby před svědky přeložil pasáže ze svatého spisu odsuzující uctívání planet. (Je nepravděpodobné, že by k soudu přinesl svaté knihy, jako je Diwan Abathur, a ani některé pasáže v Dráši d Jahjá by mu nepomohly.)
Ve skutečnosti Mandejci nebeská tělesa neuctívají. Věří však, že hvězdy a planety obsahují oživující principy, duchy podřízené a poslušné Melka d Nhura (Králi světla), a že životy lidí jsou řízeny jejich vlivy. Spolu s těmito řídícími duchy jsou jejich dvojníky temnoty. Ve sluneční lodi stojí blahodárný Šamiš se symboly plodnosti a vegetace, ale spolu s ním je tu jeho zhoubný aspekt Adona a také strážní duchové světla. Mandejci vzývají pouze duchy světla, nikoli duchy temnoty.
Skutečnost, že všichni kněží jsou zároveň astrology, vede nevyhnutelně k rozporům. Kdo si přečte tuto knihu, uvidí, jak snadné je věc špatně posoudit. Ve spojení funkcí mandejští kněží dědí tradice země. Kněží Baru a Ašipu ve starověké Babylónii měli funkce a rituály blízké těm, které se používají mezi dnešním mandejským kněžstvem, a jméno magických kněží bylo tak úzce spojeno s jejich schopnostmi v zaříkávání a astrologii, že se jejich jméno vtělilo do slova „magie.“
Stejně tak mnozí mandejští kněží, navzdory zákazu těchto praktik ze strany Ginzy, získávají část svých příjmů z psaní amuletů a z čarodějnictví, když jim legální poplatky nestačí pro jejich potřeby.
Nejdůležitějším materiálem, který zde byl shromážděn, je, myslím, že to bude uznáno, vyprávění o různých mandejských rituálních jídlech. Zpočátku jsem měl sklon vidět v nich pozůstatky marcionitského křesťanství nebo gnostických obřadů Bardaisana, později jsem však postřehl, že mandejské rituály mají blíže k mazdeovským zdrojům, než se dosud předpokládalo. Podobnosti mezi mandejskými, nestoriánskými křesťanskými a parsíjskými rituály jsou silné, ale protože myšlenky, které jsou základem mandejských a parsíjských obřadů, jsou totožné, zatímco myšlenky křesťanství prošly velkou cestou, tvrdím, že mandejské kulty jsou v podstatě bližší nějakému íránskému originálu než primitivnímu křesťanství, i když to mohlo být bezpochyby úzce spjato s íránskými vzory v době svého vzniku v Judeji nebo Galileji.
Rituální stravování za mrtvé neboli víra, že mrtví mají prospěch z potravin, které se v jejich jménu rituálně konzumují, je samozřejmě víra, která sahá až do primitivních dob a vyskytuje se nejen u Sumerů a Babyloňanů, ale i u mnoha prostých národů. Ve svých poznámkách jsem se však omezil pouze na zmínky o těchto praktikách na Blízkém východě, v minulosti i současnosti.
Velké aluviální roviny Tigridu a Eufratu leží mezi Dálným a Blízkým východem a jsou s oběma neustále v kontaktu. Od nejstarších dob vedly dálkové cesty z Íránské vysočiny, z asijských stepí, z arabských pouští, z indických plání přes území dnešního Iráku až k pobřeží Středozemního moře. Od počátku byli jeho obyvatelé vystaveni vlivům ze všech koutů civilizované zeměkoule a vládla jim jedna rasa za druhou. Pro synkretické myšlení nemůže existovat lepší půda. Babylónie a království Persie a Médie nabízely přirozené podmínky příznivé pro růst náboženských koncepcí, které byly kompromisem mezi starověkými tradicemi a kulty a myšlenkami, jež putovaly ze staré čínské civilizace prostřednictvím védských filozofů Indie – myšlenkami, které zduchovňovaly, oživovaly a inspirovaly víru člověka v nesmrtelnost duše, její původ v božské bytosti a existenci blahodárných duchů předků. V pěti stoletích před Kristem navíc do Babylonie neustále pronikaly židovské, egyptské, fénické a řecké vlivy. Před zajetím se v zemi na obou březích řek usadily židovské komunity obchodníků a bankéřů, zatímco žoldnéři a obchodníci přecházely sem a tam mezi Dálným východem a pobřežím Egypta, Fénicie a Řecka.
Žoldnéři a obchodníci sice přispívali k výměně myšlenek jako prostředníci, nikdy však nemohli být více než pasivními „nositeli“ náboženských myšlenek. V mandejských legendách, stejně jako v indických a perských, se neustále objevují zmínky o potulných daravších, náboženských poutnících, kteří se stejně jako Hirmiz Šáh v mandejském příběhu, jako Gautama Buddha v Indii nebo ve středověku Guru Nanak vydali hledat intelektuální a duchovní klid. Spekulace na Západě se většinou vedou z křesla: dobrodruh do říše myšlení se nedostane dál než do laboratoře nebo do studovny. Na Východě byli hledači pravdy peripatetičtí: jejich intelektuální tuláctví bylo i fyzické. Je jisté, že kam pronikl kupec, tam ho následovali náboženští poutníci; putující filozofové, kteří se pohybovali od Číny po Indii, Balúčistán a Persii a od Persie a Iráku po Středomoří, využívali průsmyky Kurdistánu a vodní cesty Iráku. Orientálec miluje metafyzické spory a vyhledává je: čím vyšší je jeho typ, tím je na této formě duševního cvičení závislejší a tím ochotněji naslouchá názorům hosta. Výsledek, kvas neortodoxie mezi intelektuály, se nakonec rozšíří mezi masy, nejprve možná jako tajné hereze a pak jako nové formy náboženství.
V tom spočívá význam Mandejců. Byli nesmírně houževnatí, ačkoli v nějakém vzdáleném synkretickém období přijali nové, zároveň zachovali staré tak nábožensky věrně, že lze tu a tam rozplétat nitky a poukazovat na to, že to je babylonské, to na mazdejské, to na to, že to patří do doby, kdy bylo zakázáno zvířecí maso, to na to, že to naznačuje fázi, kdy se horliví reformátoři snažili očistit některé staré a neodmyslitelné víry.
V takovém období, jako je posledně jmenované, byly roztroušené náboženské spisy Mandejců shromážděny a upraveny. Lze se domnívat, že editory a sběrateli byli uprchlíci, kultivovaní kněží, kteří se po návratu do mírumilovných obcí v Dolním Iráku pohoršovali nad jejich nenapravitelným pohanstvím. Upravené spisy dýchají reformou a odsouzením.
Jádrem či stěžejním nositelem mandejského náboženství je přes všechny proměny a změny starobylé uctívání principů života a plodnosti. Velký život je personifikací tvůrčí a udržující síly vesmíru, ale personifikace je nepatrná a mluví se o něm vždy v neosobním množném čísle, zůstává tajemstvím a abstrakcí. Symbolem Velkého života je „živá voda“, tedy tekoucí voda, neboli yardna. To je zcela přirozené v zemi, kde se veškerý život, lidský, zvířecí i rostlinný, drží břehů dvou velkých řek Tigrisu a Eufratu. Z toho vyplývá, že jedním z hlavních obřadů je ponoření do tekoucí vody. Druhou velkou oživující silou je světlo, které je reprezentováno personifikacemi světla (Melka d Nhura a prapory melki neboli světelných duchů), kteří udělují světelné dary, jako je zdraví, síla, ctnost a spravedlnost. V etickém systému Mandejců, stejně jako v systému Zoroastriánů, musí čistotu, zdraví těla a rituální poslušnost doprovázet čistota mysli, zdraví svědomí a poslušnost morálním zákonům. Toto dvojí uplatnění bylo charakteristické pro kulty Anua a Ea v sumerských dobách a Belu a Ea v babylonských dobách, takže pokud mandejské myšlení vzniklo nebo dozrálo pod íránskými a dálněvýchodními vlivy, mělo kořeny v půdě, kde byly podobné ideály již známé a kde se dlouho praktikovaly kulty očisty a obřady plodnosti.
Třetím velkým základem tohoto náboženství je víra v nesmrtelnost duše a její úzký vztah k duším předků, bezprostředním i božským. Rituální jídla se jedí v zastoupení za mrtvé a duše zemřelých, posílené a podpořené, poskytují pomoc a útěchu duším živých.
Mandejci (nebo Subba) v Iráku a Íránu
Zvláštností různých komunit a náboženství, které jsou v současném Iráku řazeny k „menšinám,“ je, že se většinou „drží stranou,“ stýkají se pouze se souvěrci a jen zřídkakdy uzavřou sňatek s cizincem. To platí zejména pro Židy, Jezidy a Subby. Ačkoli poslední skupina tvoří jen hrstku lidí, obklopených sousedy jiného vyznání, nikdy se s nimi nestýkají a nepřipouštějí si je k sobě; zatímco Subbi, který se ožení s někým mimo svou rasu a vyznání, ji automaticky opouští.
Označení „Subba“ (jednotné číslo Subbi) je hovorová forma, kterou tento lid přijímá jako označení svého hlavního kultu, ponoření; ale formálnější název jejich rasy a náboženství, který sami používají, je Mandai neboli Mandejci.
V arabské literatuře se objevují jako Sabe’e nebo Al-sabiun a není pochyb o tom, že jsou také totožní s Mughtasily, mezi nimiž se podle Fihrista narodil Mani, zakladatel Manicheismu. Arabští autoři někdy zaměňovali Mandejce s mágy neboli mágy, a ne bezdůvodně, protože jejich kulty jsou podobné. Cestovatelé na Východě je rádi označovali jako „Křesťany svatého Jana“ a Evropané, kteří přišli do Iráku po Velké válce, je znají jako „stříbrotepce z Amary.“
Protože jde o malé a mírumilovné společenství bez politických aspirací, nemá v dějinách žádné místo kromě občasných zmínek o své existenci a záznamů o tom, že někteří z nejgeniálnějších učenců raného muslimského chalífátu vyznávali jeho způsob myšlení. Dnes jsou hlavní střediska Subby v jižním Iráku, v bažinatých oblastech a na dolním toku Eufratu a Tigridu; ve městech Amara, Nasorija, Basra, na soutoku obou řek u Kurny, v Kal’at Sálih, Halfajá a Suq-ash-Šuyukh. Skupiny se nacházejí v severněji položených městech Iráku: V Kútu, Bagdádu, Diwaniyah, Kirkúku a Mosulu žijí různě velké komunity Subbi. Díky své řemeslné zručnosti se Subbové dostávají i do vzdálenějších zemí a stříbrné obchody Subbů existují v Bejrútu, Damašku a Alexandrii. V Persii byli Mandejci kdysi početní v provincii Chúzistán, ale jejich počet se snížil a osady v Muhammeru a Ahvázu podél břehů řeky Karun nejsou tak prosperující a zdravé jako ty v Iráku.
Rasové charakteristiky těchto lidí jsou, pokud jde o lepší vrstvy, výrazné a lze je rozlišit podle neobvyklého fyzického typu. Řekl jsem „lepší vrstvy“ a mám tím na mysli Mandejce pocházející z kněžských rodin, kteří jsou přísní, pokud jde o bezúhonný původ, a při pořizování manželky dbají na dokonalé zdraví. Kněžské rodiny mají dva odlišné typy, jeden je podsaditý, opálený a černooký, druhý vysoký, s bílou pletí nebo lehce bronzový, s poměrem modrých očí k tmavým asi tři ku dvanácti. Chudší Mandejci z bažinatých oblastí a jižní Persie mají tmavší pleť a menší postavu než kněžská kasta, která je téměř vždy dobré tělesné stavby. Mandejci mají zpravidla silné a hezké rysy, velký, zakřivený a dlouhý nos.
Během britské okupace a v prvních dnech mandátu, když člověk procházel mezi obchody se stříbrem Subbi na River Street v Bagdádu, mohl někdy spatřit tabuli, která oznamovala, že majitel je „křesťan svatého Jana,“ ale ty nyní, když má Irák národní vládu, zmizely. Stejně jako vyznavači jiných tajných náboženství i Mandejci při rozhovorech s lidmi jiné víry zdůrazňují drobné podobnosti mezi svou vírou a vírou svých posluchačů. Tazatelům řeknou: „Jan je náš prorok, stejně jako Ježíš“ (případně „Mohamed“) „je váš.“ Brzy jsem zjistil, že Jana Křtitele (Yuhana nebo Yahya Yuhana) nelze s přesností označit za ‚jejich proroka‘; vskutku jsem byl v jednu chvíli v pokušení věřit, že je importem od křesťanů. Postupně jsem se však přesvědčil, že nebyl pouhým přírůstkem a že měl skutečnou souvislost s původním jménem Nasuraj, které se sektě dostalo v počátcích. Mandejci nepředstírají, že by jejich náboženství nebo křestní kult pocházely od Jana; tvrdí o něm nanejvýš to, že byl velkým učitelem, který při výkonu své kněžské funkce vykonával křest, a že některé změny, jako například zkrácení doby modliteb z pěti na tři denně, byly jeho zásluhou. Podle mandejského učení byl Nasuraj, tj. adept víry, který ovládal bílou magii kněží a zabýval se převážně léčením lidských těl i duší. Na základě jeho nasiruthy ho nemohlo železo rozetnout, oheň spálit ani voda utopit, což dodnes tvrdí rifa’i darawish.
I Ježíš byl podle mandejských teologů Násurajem, ale byl to rebel, kacíř, který sváděl lidi na scestí, zrazoval tajné nauky a usnadňoval náboženství (tj. nedodržoval složitá a propracovaná pravidla o očišťování).
Zmínky o Kristu (Yshu Mshiha) jsou ve skutečnosti zcela polemické a z větší části se týkají praktik byzantského křesťanství, které v Mandejcích budí hrůzu, jako je používání „odříznuté“ (tj. netečící) vody při křtu a celibát mnichů a mnišek. Haran Gawaitha (D.C. 9) se zmiňuje o založení křesťanských komunit na hoře Sinaj. V kultech nejsou Ježíš ani Jan zmiňováni. Siouffiho vyprávění o tom, že Janovo jméno se vyslovuje při křtu, je výmysl. V žádném rituálu není zmiňován ani vzýván, pokud nepočítám dukrány, kdy se čtou seznamy duchů světla, svatých mužů a spravedlivých zemřelých od nejstarších dob až po současnost; v těchto seznamech však nemá žádnou zvláštní poctu.
Vysvětlení termínu „Křesťan svatého Jana“ tedy nespočívá ve vztahu Krista ani Jana k sektě, ale částečně v tom, že Jan je jméno užitečné pro komunikaci s křesťany a často se uvádí, aby je přiměl k jejich toleranci, a částečně ve zřejmé podobnosti mezi slovem „Nasuraj“ a arabským slovem pro křesťany – Nazara (Nasara). Nehodlám se zde pouštět do polemiky, která vznikla, když Lidzbarski poukázal na filologické obtíže, které brání tomu, aby Nasorai znamenalo ‚člověk z Nazareta.‘ Jeho přesvědčení, že tomu tak je, bylo tak silné, že navrhl, aby evangelisté umístili Ježíšovo dětství do Nazareta, aby tak vysvětlili tradici, že byl ‚Nasoraj.‘ Své argumenty uvedl v Mandaeische Liturgien, xvi a násl. a v úvodu ke svému překladu Ginza Rba.
V mandejských rukopisech a legendách se však slovo Nasurai obvykle používá ve výše uvedeném významu, totiž „člověk zběhlý v náboženských záležitostech a bílé magii,“ zatímco křesťané se obvykle nazývají mshihiia, tedy „následovníci Mesiáše,“ nebo kristianaia, „křesťané.“ Magické svitky nesou nápis: „toto je napsáno z nasiruthy (tj. kněžského řemesla) toho a toho“. O Janovi se píše v harranské Gawaithě:
„Když mu bylo sedm let, přišel Anuš ‚Uthra a napsal pro něj abecedu (a ba ga), dokud se ve svých dvaadvaceti letech nenaučil celému kněžskému řemeslu (nasirutha).“
V pozdějších rukopisech jsou násurajové často zmiňováni, jako by byli vyššího stupně než laici, např. „násurajové a mandajové,“ zatímco v dnešní době slýchám, že se toto slovo někdy používá pro kněze, který je obzvláště gramotný nebo má pověst obratného v bílé magii.“ Ach, to je skutečný Nasurai!
Jaký je kořenový význam? Lidzbarski se domnívá, že je to příbuzné slovu „pozorovat,“ a vyvozuje, že Nasurajové byli „pozorovatelé.“ Jiný orientalista se domnívá, že může jít o analogii syrského kořene nsr s významem ‚cvrlikat, cvrlikat (jako pták), vydávat přerývané zvuky (jako kouzelník), zpívat, pěvně chválit.‘
Oba tyto naznačené kořenové významy se shodují s mandejskými představami. Nasurai byl pozorovatelem hvězd a znamení, souhvězdí a přízně. Mandejský kněz v Ahvázu, když mluvil o tajných znalostech předávaných z kněze na kněze, se chlubil těmito tajnými znalostmi.
‚Když v určitém bordži (astrologickém domě) zakráká havran, rozumím tomu, co říká, a také tomu, co znamená, když praskne oheň nebo zavrzají dveře. Když je obloha zatažená a na nebi se objeví obrazce připomínající kobylu nebo ovci, dokážu z nich vyčíst význam a poselství. Když je měsíc (gumra) zatemněn zatměním, chápu předzvěst: když vznikne prachový mrak, černý, červený nebo bílý, čtu znamení, a to vše podle hodin a aspektů.“
Druhý význam rovněž odpovídá funkcím a povaze násuraje. Žádný exorcismus, žádný obřad, žádný náboženský úkon není považován za účinný bez formule. Slova mají magickou moc. Pouhé vyslovení jména přiměje jeho majitele, aby se dal do služeb toho, kdo ho vyslovil, nebo alespoň přivolá jeho přítomnost. Modlitby, s výjimkou těch, které jsou hluboce tajné a vyslovené „v srdci,“ se vyslovují nahlas. Stručně řečeno, dnešní Mandejci, stejně jako před dávnými časy jejich předchůdci v zemi Sumer, věří v zaříkávání.
Příjmení Mandai neboli Mandaeans mě přivádí k otázce původu těchto lidí. Původně jsem se jí zabýval v článku o Mandajích (kultovní chýši) ve starém Egyptě a na Východě a teorie tam předběžně navržená získala v poslední době posilující důkazy z Haran Gawaithy, velmi zajímavého rukopisu, který se mi po letech úsilí podařilo zakoupit. Zde jsem konečně nalezl to, co jsem hledal, definitivní informace o Tura d Madai (Hora Maddai nebo Mandai), která figuruje v mandejské tradici a legendě.
Rukopis je poškozený, chybí začátek a nese stopy nestydaté úpravy. Vzhledem k posledně jmenovanému je obtížné jej datovat na základě interních důkazů. Na rozdíl od 18. knihy Ginzy přisuzuje arabské nadvládě 4 000 let před příchodem „lživého Mesiáše,“ ale stejně jako Ginza říká, že „blátivá cihla ve zdi“ ho ohlásí. Bar Khuni ve svém „Scholionu“ (792 n. l.) opakuje stejnou legendu.
Na druhé straně se tarmida používá ve starověkém významu „učedník.“ Je napsána po arabské invazi, ale útoky na islám nejsou tak jedovaté jako útoky na Jahutaiu, kteréžto slovo se v celém textu používá ve významu ‚Chaldejci‘ i ‚Židé.‘
Svazek má být kombinací historie a proroctví a Mandejci k němu vzhlížejí s největší úctou, ačkoli kvůli jeho nebezpečně polemickému charakteru byl vždy držen v tajnosti.
Začíná uprostřed věty:
„Vnitřek Haranu (tj. Harranu) je přijal, to město, které má v sobě Nasuraj, aby tam nebyla cesta (průchod?) pro krále Jahutaii (Chaldejce). Nad nimi (Nasurajci) byl král Ardban. A oni si posloužili ze znamení Sedmi a vstoupili do hory Madai, místa, kde byli svobodní od nadvlády všech ras. A postavili si mandy (mandia) a přebývali ve volání Života a v síle vznešeného Krále Světla.
O Ježíšově narození se vypráví stručně, a-
„Převrátil slova Světla a změnil je v temnotu a obrátil ty, kteří byli moji, a převrátil všechny kulty (‚bidatha)….Se svým bratrem se usadil na hoře Sinaj a vzal k sobě všechny národy a přivedl k sobě lidi a byli nazváni křesťany (krastinaiia) a byli nazváni podle Nazaretu (Nisrath mdinta).
Nazaret je ztotožňován s městem Kum!
Následuje zázračné narození Jana (Jahjá Yuhana) (popis se liší od popisu v Draša d Jahjá) a příběh o jeho výchově v „bílé hoře“ Parwánu, o jeho křtu, vzdělání a zasvěcení do kněžství v hoře Madai. Později je v dokumentu lokalizována hora Madai, mitqiria Haran Gawaitha, „která se nazývá Vnitřní Harran.“ Zvláštní glosa, pravděpodobně interpolovaná, protože přerušuje proud vyprávění, říká:
„Madajové se nepočítají k Ruhovi a jeho sedmi synům, protože jsou mezi nimi (ti) z Hibil Ziwa.“ (Srov. např. – Jan je přiveden do Jeruzaléma, kde zřejmě žila komunita z Hory Madai:
„A Anuš ‚Uthra ho přivedl a přišel s ním do města Jeruzaléma, mezi společenství (kinta d kanat), které založila Ruha. Všichni patřili jí a jejím synům, kromě těch z Hory Madai.“ A tak se stalo.
Není zde žádná zpráva o Janově křtu Krista (jako v Draša d Jahjá), ani o Janově křtu Manda-d-Hiia: výraz „Manda-d-Hiia“ se totiž v celém textu nepoužívá. Jan je představen jako učitel, křtitel a léčitel: „učil učedníky (tarmid tarmidia)“ a „postavil zlámané na nohy.“
Šedesát let po jeho smrti, uvádí rukopis, došlo v Jeruzalémě k pronásledování Násiraje, „takže z učedníků a Násiraje neunikl ani jeden člověk.“ Je naznačen útěk zbytku. Židé byli zase pronásledováni a mnozí z nich byli zahnáni „cepem“ na místo zvané Suf Zaba („potok rákosí“), později glosované jako „Basra.“ Toto stěhování je „historikem“ vyšito detaily ze starověkého útěku z Egypta, když popisuje zázračný průchod vodami (bažin? Suf Zaba je zde zřejmě rákosová bažinatá oblast v oblasti Basry). Žádný pronásledující hostitel není zmíněn.
S pomocí Rúhy vybudovali „Jahutajové“ (zde Chaldejci) nové silné město se sedmi hradbami, „z nichž každá byla velkolepější než její kolegyně.“ Toto město („Bagdád“) je později zcela zničeno mocnostmi světla, kterým pomáhají „Madai“ a sedm strážců (natria) z „hory Parwan.“ V „Bagdádu“ se usadí potomek krále Ardbana a jeho vláda je nastolena nad čtyřmi světovými stranami. Nad provinciemi jsou ustanoveni satrapové, kteří mají mandejská jména. Tuto vládu Síly světla plně schvalují.
Následuje popis zničení Jeruzaléma mocnostmi světla.
‚On (Anuš ‚Uthra) šel a vypálil a zničil město Jeruzalém a zabil Beni Israel (bnia Sriil) a kněze (kahnia) Jeruzaléma a učinil jej podobným mohylám z trosek (akwath tilia d habarawatha)‘.
Po období rozkvětu Babylonie následuje rozdělení, mnoho ras, jazyků a válek. Hardabaiové (nebo harba baiia, „hledající válku“?) přebírají moc od Ardbanových potomků a jejich král vládne „360 let“, až do arabské éry.
Autor se však méně zabývá nájezdníky a vládci, jako jsou Hardabaiové, než rozštěpením v řadách samotných Nasurajů. V kronice popisuje rozsáhlé osídlení Nasurajů v Tibu (tj. dobře zavlažované nížině mezi bažinami Amarah Liwa a Džebel Hamrin) a popisuje, jak osmdesát šest let před muslimskou invazí jistý Qibel, rish ‚ama (náboženský náčelník) Nasurajů, byl oklamán Ruhou převlečeným za ducha světla, takže spolu se svými kněžími a mnoha dalšími odpadl od pravé víry a sepsal „spisy“ inspirované silami temnoty. Že se stále jednalo o mocnou herezi, vyplývá z nabádání spisovatele, aby se vyhýbali styku s těmito schizmatiky a aby pálili a ničili jejich díla.
Poté se příchod Arabů jeví jako menší katastrofa. Mohamed je někdy označován jako „syn Harmův, Arabův“ a někdy jako „Mohamed, syn Abdalláhův.“
Spisovatel vypráví, jak jistý „Anuš, syn Danqův“ „z hor Arsaiie“ (mn tura d Arsaiia-tura se používá pro hornatou zemi i pro „horu“) přistoupil k arabskému králi (malka) a vysvětlil mu, že Mandejci mají cenné a svaté spisy a starobylé náboženství. Tím získal pro své souvěrce ochranu.
Zde končí vztah k minulosti a začíná proroctví pro budoucnost – končí konečným zmatením Arabů, vládou falešného Mesiáše, případným návratem Anuš ‚Uthry a pak, konečným debaklem před koncem světa pod nadvládou ‚Amatit, dcery Čchin.‘
Význam dokumentu spočívá v tom, že naznačuje, že Násirové jsou totožní s Parthy, protože ti nejvíce odpovídají bnia d bnia d Ardban Malka, kteří pocházeli z Tura d Madai. Že to byla hornatá země a táhla se až k Harránu, jasně naznačuje i to, že ne všichni „Madajové“ byli Nasurajové. Pozoruhodná je také skutečnost, že se nevyskytuje výraz „Manda d Hiia“, ani výraz „Mandai“ pro Mandaeany. Lze namítnout, že „Madai“ se vztahuje k Mandejcům, ale v takovém případě nemůže mandejský znamenat „gnostický,“ ale vztahuje se k národnosti.
Dlouho jsem se touto otázkou původu zabýval. Když jsem se vyptával kněží a dostal jsem odpověď: „Přišli jsme ze severu,“ nepřikládal jsem odpovědi velkou doslovnou hodnotu, protože obyvatelé Blízkého východu nedokážou rozlišovat mezi náboženstvím a rasou a božští předkové přirozeně sídlili na severu, v sídle bohů.
Zdálo se však, že v jejich odmítání uznat Dolní Irák za původní domov rasy je něco víc. V následujícím textu, který byl vybrán ze sedmého zlomku jedenácté knihy Ginza Rba, je arogance hodná téměř současné „nordické“ propagandy:
„Všichni nazývají sever vysočinou a jih nížinou. Neboť světy temnoty leží v nížinách na jihu….Kdo bydlí na severu, má světlou barvu, ale ti, kdo žijí v nížinách, jsou černí a jejich vzhled je ošklivý jako démoni.„
Mandejští kněží, dotažení do detailů, vytvořili horkou kaši legend a tradic, ale Hora Maddai v jejich vyprávění vždy figurovala. Když jsem naléhal na informace o tom, kde se nachází, odpovědi se lišily. Někteří se domnívali, že musí být totožná s Mšunia Kushta, oním ideálním světem, který odpovídá tomu našemu. Jiní byli přesnější. „Myslím, že je v Íránu, protože Madia je v Íránu. Jeden kněz se odvážil: „Někteří říkají, že Tura d Maddai je v Turkestánu, a slyšel jsem, že Arabové ji nazývají Džebel Tai. Příznačná byla poznámka jiného Subby, když mluvil o křtu: „Subba za starých časů byla u Peršanů v místě, kde byly prameny, které byly v zimě horké a v létě studené. Hora Mandaj popisovaná v jedné z legend má vyrovnané klima a horké prameny. Méně přímých důkazů poskytují zmínky, tak časté v textech, o „černé vodě,“ která „hoří jako oheň.“ Nemůže jít o nic jiného než o černé ropné skvrny a výrony hořící ropy a plynu, které jsou tak běžné v oblastech s výskytem ropy.
Je zvláštní, že kněží neumísťují stvoření člověka na sever. Adam, první člověk, byl podle nich v Serandibu (Cejlon). Ještě nevysvětlitelnější je tvrzení, že Egypťané byli souvěrci a že původní předkové mandejské rasy odešli z Egypta do Tura d Madai. Každoročně se jí rituální jídlo na památku egyptských hostitelů, kteří zahynuli ve vodách při následování zlých Židů. Tento příběh musí pocházet z nějakého izraelského zdroje a člověk má tendenci se ptát, zda ta část Izraelitů, která byla zajata Sargonem, byla ve skutečnosti usazena u Kaspického moře, konvertovala k Mazdaismu a splynula s lidmi z této oblasti, jak někteří naznačují.
Legenda, tradice i Haranská Gawaita však ukazují jedním směrem, totiž že kdysi komunita, jejíž víra se blížila té, kterou zastávali Mandejci, obývala hornatý kraj na severu, že tento kraj stál v určitém vztahu k Harranu, že sekta v Jeruzalémě, která později emigrovala na jih, byla stejné víry a že Maddai nebo Mandai původně nemělo žádný odkaz na náboženství. Dále nejen z vyprávění o haranském gawaithovi, ale jak ukážu v této knize, ze všech kultů a myšlenek, které jsou jejich základem, vyplývá, že víra, kterou všichni tito lidé vyznávali, byla ve skutečnosti úzce spjata s Mazdaismem neboli raným Zoroastrismem, jakož i s některými starobabylónskými kulty.
Nyní s jistou nejistotou přistupuji k řadě filologických a historických náhod. Co znamená „Madai“ nebo „Mandai“? Ve výše citovaném úryvku z Haran Gawaithy je použit výraz „postavili mandi a usadili se.“ Dnes se obyčejná kultovní chýše, nazývaná v literárním jazyce maškana (obydlí), nazývá v ratna (hovorově v moderní mandajštině) „mandi.“ Ve svitku „Sharh d Parwanaia“ (D.C. 24) se kultovní chýše nazývá manda. Kněží vysvětlují, že „toto slovo je perské a znamená obydlí.“ Slovo se opět vyskytuje ve složenině z v termínu mandilta (mand-ilta), což je název zvláštního trojitého betylu postaveného na dvoře domu, kde zemřel člen rodiny, přičemž význam je zde zřejmě „příbytek ducha“ nebo „příbytek boha.“
Na základě podobnosti náboženské frazeologie v syrštině a aramejštině bylo dosud ‚Manda d Hiia‘ překládáno jako ‚poznání života,‘ tj. gnóze, a analogicky ‚Mandai‘ jako ‚gnostik.‘ Jak již upozornil profesor Pallis, jednalo by se o importovanou formu. Slovo pro ‚poznání‘ v mandejské literatuře je madita, yadutha, madda nebo madihtha a nikde není n importováno do žádného tvaru slovesa ‚ada, ‚vědět.‘ Proč tomu tak je? Navíc při oddělení od jména ‚Manda d Hiia‘ se překlad jako ‚vědění‘ nebo ‚gnóze‘ stává poněkud napjatým, jako ve větě:
„Ty (Manda d Hiia) jsi … velký strom, který je celý mandia“ (množné číslo). Strom je v mandejských knihách běžným náboženským symbolem božského života a duše mandejců jsou nezřídka zobrazovány jako ptáci, kteří se před bouřemi světa uchylují do úkrytu vinné révy nebo Stromu. Zde by dávalo smysl překládat slovo mandia slovy „příbytky“ nebo „úkryty.“
V pozdní babylonské době skutečně existoval okrsek známý jako Manda; Winckler v Untersuchungen zur altorientalischen Geschichte 1889, s. 112, uvádí tuto „Mandu,“ „am kaspischen Meere und oestlich davon.“ Přesto není jisté, kde se tato provincie nachází. Kolem roku 553 př. n. l. (viz Cambridge Ancient History, sv. iii, s. 220) se Nabonidovi ve snu zjevil bůh Marduk a přikázal mu obnovit starobylý a slavný měsíční chrám v Harránu. Král naléhal, že je stále v rukou Umman-Mandy, a ptal se, jak by mohl babylónský král- ‚zasahovat do jejich podílu na kořisti, kterou získal Kiaxaret? Bůh odpověděl, že Umman-Mandové jsou mrtví nebo rozprášení, neboť ve třetím roce Nabonidovy vlády je Kýros, král Anzan, porazil, odvedl Ištumegu (Astyages) do zajetí a zničil jejich město Ecbatanu.“ „A co se stalo?“ zeptal se Kýros.
Ecbatana je dnešní Hamadán. Winckler předpokládá, že Umman-Mandové byli pravděpodobně médský kmen. R. W. Rogers se ve své knize A History of Ancient Persia (str. 12) odvažuje ztotožnit Mandy s Mady neboli Médy. Delattre (Le Peuple et l’empire des Medes, 1883, s. 195), říká: „Manda je národ, který se v minulosti hlásil k Médům:
V babylónském nápisu pod jménem Kýros král celého Dálného východu rozděluje své poddané, a to do tří kategorií: lid Quti nebo Guti, lid Tsalmat-qaqqadi a lid Manda. Lid Quti pocházel z Arménie, lid Tsalmat-qaqqadi byl celý národ pod vládou semitské říše Niniv a Babylonu. Lid Mandy byl poddaným médského krále. Nabonid dal Astyagovi titul „král mandejských lidí.“ Nominaci Manda men použil Asarhaddon z Gimirriens (Gimmirriens byli lidé z Gomer, který je na břehu Černého moře) což Bible připisuje příbuznosti s Médy a pomáhá jim rozbít a zhroutit říši Ninive. Při pohledu na všechny tyto aspekty, bychom mohli dojít k tomuto závěru, že název „lid Manda“ byl etnický přívlastek vybrán pro árijské lidi sousedící s Kavkazem, jako jsou Cimmeriens, a také pro lid Íránu.
Slovo manda se vyskytuje v několika íránských dialektech nebo jazycích, v nichž se vyskytují íránská slova; například v severní Indii slovo mandi znamená „krytý trh“ nebo „bazar.“ V gudžarátštině existuje slovo mandap nebo mandava, které znamená „přístřešek“ nebo „chrám,“ odvozené ze sanskrtského mandapa se stejným významem. Tódové z Nilgiri v jižní Indii, kteří mají tradici stěhování z Kaspického moře, nazývají svou vesnici nebo skupinu slaměných chatrčí s mlékárnou pro posvátné buvoly mandou. Ma-da se vyskytuje v sumerštině ve významu ‚půda nebo osada‘ (filologové jsou nerozhodní, zda semitské matu souvisí s tímto slovem, či nikoli. Vede nás Mada zpět k Médům?).
Filologie je pohyblivý písek pro všechny, kdo nejsou filologové, a proto se neodvažuji udělat víc, než se zeptat těch, kdo jsou kvalifikovaní, zda je či není možné, že slovo mada nebo manda mělo původně význam „sídliště,“ „obydlí“ nebo „přístřeší“ a označovalo budovu nebo soubor budov na rozdíl od dočasných stavení potulných kmenů.
Pokud by tomu tak bylo, znamenala by Manda-d-hiia něco jako „dům-života“ nebo „obydlí-života“ a byla by (opět) personifikací skupinového ducha člověka, jehož tělo je příbytkem duše. Nebo, jak navrhl Lidzbarski v případě jiné mandejské světelné bytosti, by mohl být personifikací rasy. Mohu jen ponechat na jiných, aby rozluštili tu spletitou hromadu indicií, kterou jsem jim zde předložil.
Proti teorii, že Mandejci přišli ze severu, jak upozorňuje profesor Burkitt, stojí jejich jazyk.
Noeldeke uvedl, že mandejština je babylonský dialekt:
„Mandejština je úzce spřízněna s běžným dialektem babylonského Talmudu. Obě nářečí spolu geograficky sousedí… ve skutečnosti můžeme předpokládat, že jazyk babylonského Talmudu byl jazykem užívaným v Horní a mandejský v Dolní Babylonii.“ (s. 5). (N., s. xxv a násl.)
Na jiném místě napsal: „:
(tamtéž, s. 1): „Úzký vztah mezi mandejštinou a talmudským jazykem je patrný v celé gramatice: mandejština se však zdá být pozdější než talmudština, ale ne v celém rozsahu, neboť mandejské texty jsou jazykově čistší a nejsou tolik smíšené s cizími prvky a představují aramejskou řeč Babylonu lépe než Talmud. Kdyby nám Arabové zachovali něco víc než jen několik náhodně vnesených slov z dialektu iráckých Nabatejců (tj. aramejsky mluvících obyvatel Babylonie), našli bychom opět hlavní rysy mandejštiny a talmudštiny, a to mnohem zřetelněji, než je to možné nyní. (N., s. xxvi.)
Nedostatek guturál v mandejštině, častá záměna s a š, s a z, k a q jsou do jisté míry paralelní ve starobabylónštině, ale skutečnost, že jedno h plní funkci tvrdého a měkkého semitského h, se zdá naznačovat, že tento jazyk byl kdysi lidem, kteří jím mluvili, cizí, nebo že v něm byly značné árijské (pokud se odvážíme použít tak zneužité slovo), nebo nesemitské prvky. Měkké h skutečně existuje, ale protože se používá výhradně a pouze pro třetí osobu přísudku a vyslovuje se i nebo a podle rodu a čísla, nelze s ním počítat.
Opustíme-li pochybnou otázku původu a přejdeme-li k dějinám rasy v Iráku, jsou Sabiáni v Koránu třikrát zmíněni ve spojení s Židy a křesťany jako lidé uznávaného náboženství. Již jsem se zmínil o arabských zdrojích informací, které shromáždil Chwolson ve svém monumentálním díle. Podává vyčerpávající zprávu o vynikajících sabiánských učencích bagdádského dvora. Řecká vzdělanost se Evropě poprvé zpřístupnila prostřednictvím arabských překladů klasiků a mezi prvními překladateli do arabštiny byli harranští Sabiáni v chalífově hlavním městě. Lékaři, astrologové, filozofové a básníci, Sabiáni byli ozdobou arabské civilizace a pomohli založit její slávu.
Kosmogonie, astrologie a svaté dny
V Ginze je ne méně než sedm zpráv o stvoření, a to ve zlomcích 1, 2, 3, 10, 13, 15 a 18, a ty se zdaleka neshodují. Nejvyšší bytost se jmenuje různě: Malka d Nhura (Král světla), Mara d Rabutha (Pán velikosti), Mana Rba (Velká duše), z níž vychází První život a pak Druhý život – v patnáctém zlomku se zdá, že z Velkého života vychází Mana, Pira Rba (Velký plod) atd. O tom, zda se jedná o epiteta nebo o samostatné koncepty, lze diskutovat. V patnáctém zlomku je Život zobrazen ve Světle a vytváří nejprve Vodu, z Vody Záření (Ziwa), ze Záření Světlo a ze Světla ‚uthri, duchy, jejichž úkolem je řídit přírodní jevy.
Podobně existují pomocníci či činitelé v díle Stvoření, Hibil Ziwa, Abathur a Ptahil. Jejich role a charaktery se liší. Ve zlomku 1 je jediným zástupcem Gabriel. Ve 2. díle Hibil Ziwa tvoří svět světla, ale vlastní dílo stvoření fyzického vesmíru vykonává Ptahil. Ve 3. svazku je Ptahil ztotožněn s Gabrielem a vytváří svět s pomocí planet, ale nemůže člověka vybavit duší. Adakas Ziwa, neboli Adam Kaisa, nebo Manda d Hiia poskytují Adamovi duši. V 10. kapitole je Ptahil opět skutečným stvořitelem (zde je nazýván „synem Manda d Hiia“) a Abathur přináší duši (mana kasia) pro Adama, protože Ptahilovo stvoření nemůže stát vzpřímeně. Ve 13. kapitole (stejně jako v Diwanu Abathurovi, který má také příběh o stvoření) Abathur nařizuje Ptahilovi, aby stvořil svět, ale když se mu to nepodaří, odvolání k Hibilovi Ziwovi úkol dokončí. Abathur a Hibil Ziwa jsou zde považováni za samostatné bytosti. Ve zlomku 15 se žádná z těchto postav nevyskytuje (viz výše).
Co si z této záměny dělají moderní Mandejci, se dozvíte v Legendách, str. 251 a násl. Současná představa bude vidět, že je stejně zmatená, zejména pokud jde o Adama a jeho vztahy s jeho světelným dvojníkem, Adamem Kaisou.
Rozporuplné jsou i mandejské odhady ohledně stáří světa a světových období. Podle jednoho podání melkiové odměřovali existenci světa na epochy neboli věky. ‚Od Adama do konce světa je 480 000 let.‘ Každá z těchto epoch se řídí znamením zvěrokruhu. Umbaru bylo přiřazeno období dvanácti tisíc let, Tauře jedenáct tisíc, Selmi (Silmii) deset tisíc atd.
Znamení zvěrokruhu a jejich číselné hodnoty jsou následující:
| 1. Umbara (New Year), Lamb or Ram |
| 2. Taura, Bull |
| 3. Silmia, Scales (Gemini) |
| 4. Sartana, Crab |
| 5. Aria, Lion |
| 6. Shumbulta, Ear of Corn |
| 7. Qaina, Reed |
| 8. Arqba (pron. Arqwa), Scorpion |
| 9. Hatia, Mare |
| 10. Gadia, Kid or Goat |
| 11. Daula, Camel (or bucket?) |
| 12. Nuna, Fish |
Každý den se řídí jednou planetou. Den je rozdělen na dvě části po dvanácti, dvanáct denních a dvanáct nočních hodin. Určité melky také řídí dny, a proto mají planetární charakter, například neděle, kterou řídí Šamiš, je také spojena s personifikovanou Habšabou, Prvním dnem týdne, malkou, která je někdy ztotožňována s jinými spasitelskými duchy. Ten „odváží očištěné duše na své lodi do Awathuru a do Světa světla. Brána Světa světla je v tento den pootevřená a Hošaba (Habšaba) odvádí duše pomocí elektřiny do středu Světa světla.“
Bylo mi řečeno, že „Hošaba“ v neděli sestupuje do Mataraty (Očistce) a vrací se se sedmi mandejskými dušemi do Světa světla.
„Otáčející se kola světla se v tento den točí rychleji, a tak pomáhají duším při jejich výstupu.
Příběh je založen na modlitbě na neděli, uqarqil shibgh, atd., přičemž qarqil znamená otáčení kola.
Spisy, které se dochovaly od kněží, vyjmenovávají planetární aspekty nejen den po dni, ale i hodinu po hodině, aby mohl být život úspěšně veden. Citujme z jednoho z nich:
„Den Habšaby. První hodina je ze Šamiše. Příznivá (šapír) pro stavbu nového domu, cestu, oblékání nového oděvu, pojídání chleba, přiblížení se ke králům a vládcům, pití vína, nákup a prodej. Druhá hodina je Libát (Venuše). Seď ve svém vlastním městě. Příznivá pro pobyt s manželkou, pojídání nového chleba, jízdu na koni, návštěvu lékařů“ atd.
Ne každá hodina neděle je dobrá, například v šestou hodinu nedělní noci může pocestný upadnout mezi zloděje, neboť této hodině vládne Nirigh (Mars), ačkoli celkový aspekt dne je slunečný.
Pondělí (Trin Habshaba) řídí Sin, úterý (Thlatha Habshaba) Nirigh, středu (Arba Habshaba) ‚Nbu a čtvrtek (Hamsha Habshaba) Bil (Bel), také Melka Ziwa „od čtvrtečního rána do pátečního poledne, kdy má moc Liwet“. Pátek (Yuma d Rahatia) je den Libat a Yuma d Shafta neboli sobota je den Kiwan. Páteční odpoledne a noc mají přinášet smůlu a být pod všeobecným vlivem Krále temnot.
Ačkoli jsou v celém Ginza Rba planety představovány jako škodlivé pro lidstvo, moderní mandejské pojetí a používání magie přisuzuje některým z nich blahodárnost a jiným škodlivost.
Slunce, Šamiš, které stejně jako ostatní planetární duchové jezdí po nebeské klenbě na své lodi, je přátelské. To, že je považován za sílu spíše dobrou než zlou, je v mandejských spisech často patrné. Mandejci navíc mají sluneční rok, sluneční čísla jsou posvátná a sluneční kotouč se používá v abecedě. Zdá se, že se ztotožňuje s Yawar Ziwa, modlitby k němu mají velmi sluneční charakter. Tradice mu přisuzuje posádku deseti light-‚uthri, ačkoli na obrázku Diwan Abathur jsou vedle Šamiše ve slunečním člunu jen čtyři postavy. Jména posádky uvádějí Mandejci různě a já mám podezření, že jich původně bylo dvanáct a představovali dvanáct světelných hodin. Jeden kněz mi řekl, že to byli „Zuhair a Zahrun, Buhair a Bahrun, Tar a Tarwan, Ar a Sivyan, Riwia a Talia.“ Ganzibra pochyboval, ale jeho seznam zněl: „Sam Ziwa, Adonai bar Šamiš, Liwet (Libat), jehož další jména jsou Simat Hiia, Kanat Izlat, Anhar, Samra d Izpar a Gimra Bellur Dakia; Ruha a Samandri’il. Níže cituji jalufa učeného kněžského rodu. Řekl, že světlo Šamíšova praporu pochází ze čtyř ‚uthri polární hvězdy:
Z těchto čtyř pochází Šámišova síla a světlo. Tak i slunce získává své světlo a sílu z Melky Ziwy. Stejně jako zrcadlo odráží tvář, odráží i Melka Ziwa. Šamiš je pánem všech melki hmotného světa. Čistá duše může vyslechnout Šamišovu modlitbu. Modlí se třikrát denně, celkem 300 butha, zatímco severní hvězdy se modlí 12 butha a ostatní hvězdy sedmkrát denně.
‚Šámiš má s sebou deset duchů (‚uthri) moci a jasu. Těchto deset ‚uthri vidí to, co všichni na světě – nic před nimi není skryto. Se Šámišem jsou na jeho lodi tři další, jeden z principu temnoty a dva světlí melki, Sam Mana a Ismira (Smira). Kdyby člověk viděl jasně – a Nasorajové jsou někdy schopni takto vidět -, spatřil by ve slunečním člunu hořící dravšu (drabšu, prapor), na němž jsou jakoby tři zodpovědní za zlo, které někdy způsobují sluneční paprsky. Nazývá se Adonaj. Z jeho očí šlehají paprsky, které pálí a spalují, a jeho pohled způsobuje „skříně vzduchu“ (tj. vichřice).
„Ale Šamišův plamenný prapor, jeho dravša, vrhá blahodárné paprsky a vydává světlo, život a elektřinu. Melka temnoty někdy dokáže před dravšu něco přivést, a způsobit tak zatmění. Sam Mana a Ismira působí proti zlým účinkům snah Temnoty.
„Deset ‚uthri, kteří jsou se sluncem, se jmenují Zuhair, Zahrun, Buhair, Bahrun, Sar, Sarwan, Tar a Tarwan, Rabia a Talia. Těchto deset nepracuje pouze se Šámišem, ale přicházejí k Hříchu. Čtrnáctou měsíční noc jsou všichni u Sin. Světlo, které vydávají, je záření Melky d Anhura, nikoli Melky Ziwa, jejíž světlo je jako světlo slunce nad obzorem – poledne. Přicházejí k němu (Hříchu) postupně a postupně ho opouštějí, a když je bez nich, Melka d Hushka (Král temnot) a šiviahi mají moc působit jim neplechu.
Šajch Dukhajil při popisu slunečního člunu řekl, že dravša „plápolá jako letrikové dráty.“ Pokračoval: „Sluneční světlo vychází z dravše a je z Alm d Anhura. Na konci světa shoří spolu se zbytkem hmotného světa. Žár a chlad(!) slunce jsou z Temnoty. Slunce osvětluje čtyři ze sedmi světů, ostatní tři jsou osvětleny světem světla.“
‚Šámiš má ženský aspekt, ne manželku, ale dmuthu (doplněk, podobu). Je matkou všech melki, je v podobenství spíše ženská než mužská, a podle mého mínění je slunce v této podobě (tj. ženské) moci Malka Ziwa a vesmír vychází z ní. Její jméno je Simat Hiia (vyslovuje se Haiy nebo Hei), Poklad života.
Měsíc (Sin) se zdá být považován za zlověstný vliv. Výše citovaný informátor říká:
„Tvář Sin, Měsíce, je jako kočka, zvířecí a černá, zatímco tvář Šamiše je jako světelné kolo“ (nakreslil hákový kříž). „Se Sinem v měsíční lodi je také Král temnoty. On (Melka d Hšukha) táhne lidi k pozemskému a hrubému, k temnému a zlému. Dělá to, protože musí, ačkoli byl stvořen Bohem a slouží mu, neboť musí existovat tma a světlo, den a noc. Nařizuje mu to Pán velikosti, který má nesčetná jména a stvořil všechny bytosti, viditelné i neviditelné, stvořených světů.
Světlo-melky v měsíci brání Hříchu a Králi temnoty, aby zmátli děti lidí. Pod jejich vlivem lidé páchají skutky šílenství a hanby, které by ve dne nechtěli vykonat, a bez protichůdného vlivu desatera by se lidem vytratil morální smysl. Melka d Hšuka však nemůže ublížit člověku, který se ovládá a má pevnou víru. Člověk nesmí pochybovat: jeho víra a čistota musí být silné, protože pak vidí Melki a může komunikovat se Šamišem. Nesmí říkat: „Bojím se, že nejsou,“ musí říkat: „Jsou!“ Řekne-li člověk: ‚Není Bůh, nejsou duchové,‘ je zcela v moci Krále temnot a je škodlivé s takovým člověkem dokonce i sedět.“ – „Ať je to jak chce,“ řekl.
Zkreslená postava vpravo od stěžně je Sin
V Diwan Abathur je záď měsíční lodi zdobena listnatými větvičkami (viz výše, obr. 3), ale Sin, který je považován za zodpovědného za potraty a deformace, je deformovanou postavou.
Venuše, Libat nebo Dilbat, je považována za příznivější. Podivuhodná je forma jména. Sumersko-babylonská forma Dil-bat byla podle Pallise v době, kdy byly sebrány mandejské spisy, již dávno zastaralá. Domnívá se, že písaři, kteří opisovali z dřívějších dokumentů, převzali d za genitivní částici a vynechali ji jako zbytečnou. V Ginze se vyskytuje pasáž popisující matartu, v níž se nacházejí ti, kteří chodí do Tammuzova (Adonisova) domu, sedí tam dvacet osm dní, porážejí ovce, míchají mísy a dělají koláče, „truchlí v domě Dilbatově.“ Další zmínky v Ginze se týkají „Dilbatu.“
Malá planetární loďka přímo za Šamišovou na ilustracích Diwanu Abathuru prý patří Libat a jedna z postav nad ní je označena: „Toto je podoba Libat: ‚Sedí na hoře Šamišově‘ je její jméno: sedm jmen má.“ Libat je často vzývána v čarodějnictví. Její zvláštní funkcí je buď pomáhat ve věcech lásky a plození, nebo poskytovat informace o neznámém. Díky svému spojení se Zahri’il, manželkou Hibila Ziwy a ochránkyní rodiček, není zdaleka považována za odpůrkyni. Jalufa řekl:
„Ti, kdo se chtějí poradit s Liwet, ať vezmou istikan (čajovou sklenici) a obrátí ji na mramorovou desku. Dva lidé položí na sklenici prsty, přičemž jeden z nich je člověk, který rozmlouvá s druhým světem. Písmena jsou umístěna do kruhu a sklenice uprostřed a sklenice se pohybuje a dotýká se písmen a hláskuje odpovědi na otázky, které jsou jí kladeny. Tomu se říká „ilm liwet.“
Liwet řídí vynálezy. Melka této planety je ženská a krásná. Slyšel jsem, že existují lidé, kteří v neděli postaví chlapce nebo pannu za město na místo vyhrazené k jejímu uctívání, a ona do chlapce nebo dívky sestoupí a poučuje je tak, že jim podává informace o mnoha věcech.“ „A co je to?“ zeptal jsem se.
Ortodoxie magické jednání s ní odsuzuje, ale byl to kněz, který opsal libatské zaklínadlo, jež jsem měl k dispozici. Bohyně je žádána, „aby učinila zářivou a krásnou mou tvář,“ aby prosebník a jeho milá „zářili touhou,“ „jejich srdce se oblékla lásko,“ „rozhořela se v nich láska a slepá a žhavá touha.“ „Nebudou jíst ani pít, dokud se navzájem nevlastní.
Mars (Nirigh) je ‚pánem mraků a hromu, který způsobuje déšť a čerpá spolu se Šamíšem vodu ze země a nebe.‘ Jméno je odvozeno od babylonského božstva Nirg-al. Pallis naznačuje, že písaři potlačili přídomek al nebo el, protože tento přídomek se obvykle dává bytostem božského původu. Mandejci na něj, snad kvůli jeho bojovné a svárlivé povaze, pohlížejí jako na ochránce islámu.
Jupiter (Bil nebo Bel) je zmiňován jen zřídka, s výjimkou vymítání démonů nemocí, jako je Pišra d Ainia. Je pravděpodobné, že jeho funkce postupně přebíraly bytosti jako Yawar Ziwa, Hibil Ziwa a Malka Ziwa.
Merkur (‚Nbu, Enwo), „pán písma a knih,“ „pán moudrosti a vědění“, a Saturn (Kiwan) se v magii objevují jen málo, s výjimkou exorcistických svitků. Qmahia psaná jménem ‚Nbu léčí šílenství.
Každá hodina a každý měsíc má také svůj zvěrokruhový burj nebo dům, den je rozdělen, jak bylo řečeno výše, na dvě části po dvanácti, dvanáct světlých a dvanáct temných hodin. Tím se dostávám k otázce jmen, která vycházejí z číselné hodnoty znamení zvěrokruhu, jak je uvedeno na této stránce (výše). Každý mandejský člověk má dvě jména, malwaš neboli jméno Zvěrokruhu, a své laqab neboli světské jméno. To druhé je obvykle mohamedánské jméno a používá se pro všechny laické účely, to první je jeho skutečné a duchovní jméno a používá se při všech náboženských a magických příležitostech. Toto duchovní jméno je spojeno se jménem matky namísto otce, což naznačuje určité období, kdy bylo otcovství přisuzováno nějakému předkovi z ženské strany nebo bohu. Náboženské jméno má velký význam, protože pokud se člověk utopí nebo uhoří a jeho tělo se nenajde, musí ho při čtení zidqa brikha, rituálního jídla, které nahrazuje chybějící obřady smrti a pohřbu, zastoupit muž, který se mu co nejvíce podobá svými okolnostmi a nese jméno spadající pod stejné astrologické vlivy. Osoba vybraná jako sponzor dítěte, které není schopno samo za sebe odpovědět při křtu, by měla mít podobné astrologické podmínky jako dítě, a její jméno tedy bude spadat do stejné kategorie jmen.
Každé jméno Malwasha má libovolnou číselnou hodnotu. Samotná písmena nemají žádnou číselnou hodnotu jako v hebrejštině, syrštině a arabštině, podle kněží, kteří vedou seznamy těchto jmen a navrhují jedno z nich rodičům po jejich výpočtu. Jména nejsou vždy odvozena od náboženských znaků nebo ze svatých knih a mezi malvašskými pojmenováními jsou i taková jména jako Yasman (Jessamine). Přiznám se, že se mi nepodařilo zjistit, proč jsou tato jména vybírána nebo proč mají číselné hodnoty.
Když má být dítě pojmenováno, vezme kněz znamení zvěrokruhu měsíce, v němž se narodilo, počítá od něj po kruhu zvěrokruhu a vypočítá z něj znamení hodiny. Na denním znamení nezáleží. Od výsledné číselné hodnoty odečte hodnotu jména matky.
Například dítě mužského pohlaví se narodí 4. února 1935 v 11 hodin dopoledne v Awwal Gitě. Jméno jeho matky je Šarat (číselná hodnota 2). Znamení pro Awwal Gitu je Aria. Začneme-li v Aria na kružnici, ale nebudeme-li ji počítat dovnitř, dostaneme jedenáct hodin Sartana (číselná hodnota 4). Když od čtyř odečteme dvojku (pro jméno matky), zbývá dvojka. Jméno vybrané pro dítě je tedy Zahrun, jedno ze jmen s číselnou hodnotou dva. Úplná malvaša dítěte je tedy Zahrun bar Šarat, což dává dohromady čtyři, číslo zvěrokruhového znamení Sartana.
Veškeré astrologické informace kněží čerpají z astrologického kodexu Sfar Malwasha, „Knihy zvěrokruhu.“ Mandejci říkají, že Hibil Ziwa dal Adamu Paghrovi Sfar Malwasha, aby mohl na jeho stránkách předvídat nadcházející události.
Předvídání nadcházejících událostí si nárokují nejen kněží, kteří zkoumají znamení na obloze, mraky, ptáky a vykládají takové události, jako jsou zatmění (nedávné zatmění prý znamenalo „krev na Měsíci“ a předzvěst války nebo masakru), ale i přirozený dar jasnovidnosti, který je vlastní některým kněžským rodinám. Můj starý přítel Hirmiz bar Anhar tvrdí, že on i jeho žena (sestřenice) mají tento dědičný dar, a uvedl mi několik případů druhého zraku a předtuchy v jejich rodině.
O většině hlavních událostí v životě Mandejce rozhodují kněží, kteří mu sdělí astrologicky příznivý den, kdy se má oženit, poslat dítě do školy, podniknout nový podnik nebo se vydat na cestu. V případě nemoci spadají léky a byliny pod vliv určitých planet a určitých znamení zvěrokruhu a člověk by měl užívat pouze lék nebo léčivo, které patří ke znamení, v němž onemocněl, tj. k hodině, kdy onemocněl. Obecně Subbové odmítají pít jakékoli léky, i když navštívili evropského lékaře, ačkoli mají důvěru v masti a nebrání se podkožním injekcím. Komunita představuje pro zdravotnické orgány problém. Během nedávné epidemie cholery bylo vládním nařízením lidem zakázáno pít cokoli jiného než chlorovanou vodu z městského vodovodu. Pokud jde o Subby, nebylo možné tento příkaz prosadit, protože jediná voda, kterou považují za „živou,“ je voda z yardy, tj. z tekoucí řeky nebo pramene, a voda převařená nebo chlorovaná ztratila svůj „život,“ takže ji nebudou pít.
Pokud člověk onemocní 21. dne v měsíci, má jen malou naději na uzdravení, protože v tento den mají šiviahia (tj. zlí duchové) moc. Patnáctý den v měsíci je také nepříznivý a mnoho Subbů nosí v tento den zvláštní qmahu zvanou „šalhafta d mahra,“ která je má chránit před nemocí. Jeden Subba mi řekl, že v tyto dva dny – ‚je pro člověka lepší zůstat doma a nepodnikat. Nemělo by se kupovat oblečení, neměla by se začínat žádná cesta a je nebezpečné vydávat se na loď nebo do nového podniku. Pokud by člověk v některý z těchto dvou dnů onemocněl, pravděpodobně zemře, pokud mu nepoteče krev z nosu. Pokud se tak stane, uzdraví se, ale krvácení se musí dostavit samo od sebe a nesmí být vyvoláno uměle. Musí se udržovat v čistotě, neboť očista člověka chrání: činí ho bílým a odívá ho do světla, takže se k němu šivaisté nemohou přiblížit.
Mandejský rok je rozdělen na dvanáct měsíců po třiceti dnech s pěti interkalárními dny zvanými Parwanaia (někdy se vyslovuje Paranoia) nebo Panja, které připadají na období mezi 30. dnem Šumbulty a 1. dnem Qainy. Těchto dvanáct měsíců se nově dělí na čtyři sezónní oddíly: Sitwa (zima), Abhar (jaro), Gita (Gejta) (léto) a Paiz (automn), které ztratily souvislost se skutečnými sezónními změnami teplého a studeného počasí.
Každé roční období se dále dělí na tři: První, střední a poslední (Awwal, Misai a Akhir nebo Khir). Dvanáct měsíců má i další názvy: Nisan, Ayar, Siwan atd., ale ty neodpovídají svým ročním obdobím židovským nebo tureckým jménům.
Každý rok je pojmenován podle dne, kterým začínal, např. rok Habšaba, rok neděle, nebo rok Rahatia, rok pátku. Například píšu 29. ledna 1935, což je podle mandejců 25. sartana neboli Tammuz v akhir abhar, šestý měsíc roku arba habšaba, což je skoro totéž, jako kdyby se řeklo: „25. kraba neboli srpna v posledním jaru, šestý měsíc roku středa.“ Z toho je patrné, že kalendář je poněkud matoucí téma.
Nový rok současného mandejského roku tedy připadl na 8. srpna 1935, uprostřed letních veder, Qam Daula první zimy. Dislokace v časech a ročních obdobích je zřejmá, důvodem je zřejmě to, že kalendář nepočítá se čtvrtečním dnem, který je třeba zahrnout, aby sluneční rok odpovídal ročním obdobím.
Název novoročního svátku je Dihba Rba (Dehwa Rabba). Lidzbarski se domnívá, že slovo dihba mělo původní význam „porážka“, ale mandejští kněží odvozují slova od dahba (zahba) „zlato.“ protože porážka je zakázána ve většině svátečních dnů, ale zejména na Nový rok. Mandejci používají také perské ‚Nauruz Rba‘ a tak se jmenuje slavnostní svátek v Alf Trisar Shiala. Silvestr se nazývá „Kanshia uZahla.“ V tento den se porážejí ovce a kuřata, aby se vytvořila zásoba jídla, vaří se chléb a přináší se do domu, připravuje se kleycha (malé sváteční koláčky označené křížem), datle a zelenina se pečlivě omývají a skladují se za dveřmi, kde nemohou utrpět znečištění, a voda se nabírá do nádob, které vystačí na třicet šest hodin, a přikrývá se v domě. Celý den až do večera (paina d Dihba Rba) kněží křtí věřící. Dobytek a drůbež musí být před západem slunce zavřeny a svěřeny do péče pohanských sousedů nebo služebnictva, neboť během následujících šestatřiceti hodin se jich nesmí Mandejci dotknout ani je podojit. Pět minut před západem slunce každý muž, žena a dítě vykonají tamašu (trojí rituální ponoření) a ženy provolávají radostné ódy. Poté se všichni odeberou do domu, kde musí zůstat a nevycházet ven, ať už za jakýmkoli účelem, po dobu následujících šestatřiceti hodin, tj. v noci před Novým rokem, v první den Nového roku, nazývaný Den nedostatku, a v noci, která po něm následuje. Laxnější duchové vycházejí z domu, aby se věnovali volání přírody, ale kněží říkají, že je to velmi nebezpečné, a na tuto dobu se dělají opatření uvnitř domu. Bdění se musí držet po celých šestatřicet hodin: nesmí se zavřít ani oko, i když spánek dětí je omluven, protože mu nelze zabránit. Na Nový rok nebo v Den nedostatku se nesmí konat žádný náboženský obřad. Pokud člověk náhodou zemře během šestatřiceti hodin, nesmí být pohřben. Omyje se vodou z domácích zásob a oblékne se do smrtícího rasta, a když vydechne naposledy, přikryje se bílým plátnem a nechá se tak, jak je, až do úsvitu druhého dne Nového roku, kdy může být pohřben s obvyklými obřady. Považuje se za neštěstí, že duše zemřelého odešla v takovou dobu, a když přijde Parwanaia (nebo Panja), musí se nad náhradníkem vykonat zidqa brikha a masiqta.
Během této vigilie kněží nezahálejí. Radí se se Sfar Malwashou a předpovídají nový rok, jeho dobré či špatné počasí, jeho šance na katastrofu nebo štěstí. Laici si udržují bdělost hraním her a recitováním příběhů. Dotkne-li se jídla nebo pití zvíře, pták, plaz nebo velký hmyz (např. sršeň), nelze je konzumovat; a dotkne-li se zvíře, pták, plaz, velký hmyz nebo pohan člověka, je vážně znečištěn a musí se později očistit křtem. Pokud ho kousne pes nebo plaz nebo ho bodne včela či sršeň, čeká ho šedesát křtů. Mouchy, komáři, blechy a vši se však nepočítají, protože jsou považovány za nevyhnutelné a přirozené stavy. Je možné, že v dřívějších dobách existovaly předpisy týkající se těchto menších zlořádů, neboť mi bylo řečeno, že extrémně zbožní lidé se někdy na toto období uchýlili do rákosové chýše celé pokryté sítí proti komárům.
Důvodem těchto opatření proti znečištění je následující: V tento den totiž Mana Rba Kabira, Velký Mana, Pán velikosti, dokončil své dílo stvoření. Proto všichni duchové světla, ať jsou kdekoli, opouštějí svá stanoviště a jdou ho navštívit a složit mu poklonu. Abathur „zavírá své dveře,“ Nidbai a Šilmai opouštějí své opatrovnictví tekoucích vod; Hibil, Šitil a ‚Anuš odcházejí; obyvatelé v Mšunia Kushta s Adamem Kasiou v čele a jejich strážným duchem Šišlam Rba (dmutha Hibila Ziwa) – ti všichni stoupají do nekonečných Světů světla. Rychle, jak se tato světelná stvoření pohybují, jim dlouhá cesta trvá dvanáct hodin. Svého cíle dosáhnou za úsvitu Nového roku a ten den stráví v blaženém rozjímání o dokonalosti. Cesta zpět trvá celou následující noc.
Ale co s takto nechráněným světem? Síly zla a smrti jsou neomezené. Dokonce i vody řeky nebo pramene jsou nebezpečné a nesmí se k nim přistupovat ani se jich dotýkat. Pokud člověk jen ponoří ruku do řeky, je „proklet kletbou Šišlam Rba.“ Stromy, obvykle magicky prospěšné, se stávají škodlivými. Lidé omotávají stromy rostoucí na jejich pozemcích rohožemi, aby se jich náhodou nedotkly děti. Zkrátka, Mandejci dbají na to, aby se chránili před znečištěním, protože pokud je znečištění ohrožovalo fyzicky i duchovně v době, kdy byli přítomni natri nebo strážní duchové, má tisícinásobnou sílu škodit jim v době jejich nepřítomnosti.
Druhý den v roce všichni Mandaeané vycházejí ven, navštěvují se, hodují a veselí se. První návštěva je u ganzibry, která jim předpovídá věštby na celý rok. Individuální předpovědi dobrého nebo špatného štěstí lze získat od kněží, a pokud jsou nepříznivé, je tazateli doporučeno objednat si sepsání qmaha nebo zrazta. Je to čas radosti, ale žádné křtiny, porážky ani jiné náboženské obřady kromě pohřbů – a ty musí být doplněny v Panje, jak bylo řečeno výše – se nesmějí provádět, dokud neskončí čtrnáctý den a noc, která po něm následuje. (Mandejci počítají čtyřiadvacet hodin dne a noci tak, že začínají za úsvitu, tj. po úterý následuje noc na úterý: „noc na úterý“ pro Araba na venkově znamená noc předcházející úterý).
Šestý den prvního měsíce se nazývá Nauruz Zota neboli Malý nový rok a tento a sedmý den se nazývají Dehva d Šišlam Rba, nebo v jedné ze svatých knih Dihba d Šušian. Noc mezi těmito dvěma dny se nazývá „noc moci,“ a tehdy, je-li člověk zbožný, se mu ve vidění otevře Brána Abathuru a získá vše, o co požádá. Protože však, je-li skutečně zbožný, dávno nežádá o světské milosti, ale o osvobození od hříchu a duchovní dary, výsledek není vidět okamžitě. Na tento svátek musí zhasnout všechna světla a ohně a jídlo se rozdává chudým. Mandejští kněží navštěvují svá stáda a na nadpraží každého domu zavěšují věnec z vrby a myrty, který tam zůstává až do příštího roku a má chránit obyvatele domu před škodou. Za tuto službu dostávají kněží malý poplatek. Při věšení odříkávají tuto modlitbu:
„Bshma d hiia rbia nhar gufnia bgu mia u’tqaiam kabiria byardna nighdia anatum rauzia shganda lhakha aithilkhun yahbinalkhun ‚l ‚uthria saghia gadlilkhun umathnalkhun bbab d hilbunia kth asa d marba yanqia gadlilkhun umathnalkhun alma lkimsat almia brakhinun yardnia saghia brakhtinkhun masbuta d labatla mn rish brish.“
Protože pochybuji o správnosti tohoto textu, který kněz napsal zpaměti, raději se neodvažuji překladu. Kněží říkají, že takto zavěšené věnce zajišťují požehnání plodnosti a zdraví.
Patnáctého dne v měsíci mají Mandejci povoleno zabíjet a smějí jíst maso. Je to veselý svátek, ale 22. den je nešťastný a neměl by se podnikat žádný podnik ani vykonávat náboženský obřad, protože je mbattal (neužitečný, nepříznivý). Pokud člověk zemře v den mbattal, musí se za něj na jeho místě v Panja vykonat zidqa brikha. Dvacátý pátý den následujícího měsíce, Nuna, je také mbattal. Měsíc Umbara nemá žádný zvláštní svátek nebo den nemocných. První čtyři dny měsíce Taura jsou mbattal. Osmnáctý den měsíce Taura je Dehwa Hnina neboli Malý svátek, někdy nazývaný Dehwa (Dihba) Turma. V letech 1932 a 1935 připadl tento svátek na 23. listopadu a pravděpodobně i v roce 1933, ale tehdy jsem si ho nezaznamenal. Svátek trvá tři dny a měly by se při něm konat křty a vzpomínat na zemřelé formou lofani neboli rituálních jídel za zemřelé. Dehwa Hnina oslavuje návrat Hibil Ziwa z podsvětí do světů světla. Tento svátek se zdá být zvláštním opakováním motivů smrti či uvěznění s následným návratem či vzkříšením novoročního svátku a později svátku Panja. Domnívám se, že důvodem může být to, že všechny tři svátky byly kdysi novoroční a připadaly na jaro roku. Kořenové ideje smutku a radosti v tomto období se objevují velmi brzy jak v Babylónii, tak v Persii. Kněží mě ujišťují, že Panja (která jistě odpovídá novobabylonskému novoročnímu svátku v měsíci nisanu) od nepaměti připadala na období tání sněhu a následného vzestupu řek. Zdá se však, že neznají žádnou metodu opravy kalendáře pomocí takového systému, jako je interkalární měsíc po každých 120 letech, který používali staří Peršané, i když mi jeden kněz řekl, že v minulosti, kdy byli kněží moudřejší, se takové opravy prováděly. Jedno je jisté: nejdůležitějším svátkem mandejského roku v současnosti není takzvaný Velký svátek na takzvaný Nový rok, ale jarní svátek Panja, který nyní popíšu.
Nedávno jsem byl pozván do jednoho mandejského domu na svátek Dehwa Hnina. V rozporu s náboženskými předpisy nosily ženy šperky a byly oděny do hedvábných šatů světlého odstínu. Jedna nebo dvě z nich tančily za cvakání prstů a rytmického tleskání rukou a zpěvu svatebních písní v perštině, které připomínaly dirge.
V měsíci Silmia není žádný významný den. V Sartaně se první den nazývá Ašurja, což je památka utonutí Egypťanů, kteří zahynuli v Rudém moři. Za Egypťany, kteří jsou považováni za Mandejce, se jedí zvláštní lofany. Devátý, patnáctý a třiadvacátý den tohoto měsíce je mbattal. Qam Aria je dobrý měsíc a přináší štěstí těm, kteří se v něm narodili, ale je zakázáno se v tomto měsíci ženit. Posledních pět dní měsíce Šumbulta (Kukuřičný klas, Panna) je mbattal, neboť jsou zasvěceny pěti pánům podsvětí, Šdumovi, Haghovi a jeho choti Magh, Gafovi a jeho choti Gafan, Zartai-Zartani a Krunovi, Hoře z masa. Těchto pět mbattalských dnů, které jsou zasvěceny Temnotě, vyžaduje opětovné zasvěcení mandy neboli kultovní chýše během pěti následujících světlých dnů. Jedná se o pět interkalárních dnů Parwanaia neboli Panja, nejšťastnějšího období celého roku, během něhož se koná velká slavnost křtu řeky. Připadá na dobu, kdy je řeka rozvodněná tajícími sněhy ze severu, tedy na první teplé jarní dny. V letech 1932, 1933, 1934, 1935 připadala Panja na 5. dubna, ale v roce 1936 připadla na 4. dubna. Každý z pěti dnů je zasvěcen jednomu duchu světla, a protože dveře Světa světla jsou během Panja otevřeny jak ve dne, tak v noci, lze se modlit i v noci. V ostatních nocích v roce se po západu slunce nesmí modlit. Jedna noc během Panja je zvláštní milostivou nocí, stejně jako noc Dehwa d Šišlam Rba, a každá správná prosba podaná pánům světla bude vyslyšena.
Panja je spíše náboženským svátkem než obdobím karnevalu a Subba, který žije daleko od kněze, cestuje na velké vzdálenosti, aby se nechal pokřtít tolikrát, kolik mu dovolí jeho možnosti, a připojil se k lofanis, zidqa brikhas a dukhranas za mrtvé. Mrtví, kteří se shromáždí u posvátných jídel a jsou přivoláni zmíněním svých jmen v rituálu, se občerstvují duchovním dvojnásobkem pokrmů a žehnají živým. Neklidné duše těch, kteří se zdrželi na cestě do Světů světla, protože zemřeli nečistou smrtí nebo v mbattální den nebo bez náležitých posmrtných obřadů a oděvů, jsou při obřadech ahaba d mania a dalších zastoupeny zástupci a oblečeny, očištěny a podpořeny jsou dále na své cestě matarathem. Rodiny šetří, aby mohly zaplatit poplatky potřebné k těmto obřadům; považují totiž bariéry mezi nimi a jejich mrtvými příbuznými, zpětně ke vzdáleným předkům a duchům světla, kteří je zplodili, během pěti dnů svatosti za padlé. Duše člověka, který zemře v tomto období, když třetí den vyjde z hrobu, projde bez překážek matarátem a nákladná posmrtná masiqta není pro takového člověka nutná. Proto příbuzní nebezpečně nemocného člověka touží po tom, aby zemřel v tomto období, a zaznamenal jsem, že v jedné malé vesnici zemřely v tomto období tři osoby na různé nemoci v jednom roce. Není pochyb o tom, že pokud je člověk nebezpečně nemocný, lze očekávat, že křest v řece přinese kýžený výsledek. Pacient sám touží v tomto období opustit svět, protože žádní démoni ani divoká zvěř (zangoyi) nebudou mít moc jeho duši na její cestě ublížit a dlouhou a obtížnou cestu k bráně Abathuru vykoná za jediný den.
Během Pandy by se měl každý pravý věřící obléci zcela do bílého (to se nedodržuje striktně) a měl by nosit sandály utkané z trávy nebo chodit bos. Obvykle je zvykem to druhé, ačkoli kněží mi říkají, že v dávných dobách bylo považováno za hřích chodit bosý po zemi a že skutečným cílem tohoto zákazu bylo, aby uctívači Života nenosili na nohou kůže mrtvých zvířat. Nesmělo se jíst maso ovcí obětovaných při rituálních pokrmech za mrtvé. Před, jeho koncem, posvěcení mandy zahrnuje obětování ovce a holubice. Tato slavnost přináší kněžím velké příjmy.
Obr. 4. Zanghaiia
Dalším svátkem, který připadá devadesát dní po Panja, na první den měsíce Hatia, je Dehwa Daimana (Dihba Daima). Tento svátek oslavuje Adamův křest a zbožní Mandejci by se měli nechat pokřtít jako jejich předek. Protože Daimana nyní připadá na léto, je oblíbenou příležitostí pro křest malých dětí. Při tomto svátku získává člověk pokřtěný v novém rastu zásluhy za šedesát křtů. Následující den je zakázáno porážet zvířata. Zdržení se živočišné potravy je jedinou formou mandejského půstu. Mandejci mi řekli, že dodržují muslimský ‚Arafat jako půst, ale není to předepsáno jejich svatými knihami. Všechny muslimské svátky jsou pro Mandejce mbattalskými dny.
V posledním měsíci roku, Gadia neboli Tabith, jsou tři dny před Kanshia uZahla na konci měsíce mbattal.
Než opustíme tuto otázku kalendáře, je zajímavé porovnat Petermannův záznam. V roce 1854 poznamenává, že Awwal Gita připadl na 23. února, Awwal Paiz na 28. května, Awwal Sitwa na 26. srpna a Awwal Abhar na 24. listopadu. Mezi Awwal Gitou z roku 1854 a Awwal Gitou z roku 1935 je tedy rozdíl devatenácti dnů a svátky putují pomalu zpět. Má-li být svátek Panja dodržován v době záplav, musí být provedena náprava dříve, než uplyne dalších osmdesát let, jinak svátek připadne před dobu záplav na období krutých mrazů.
Snad stojí za zmínku, že mi jeden ganzibra řekl, že délka roku vychází z doby, po kterou dítě dospívá v matčině lůně (tuto dobu odhadl na devět měsíců, devět dní, devět hodin, devět minut, devět vteřin a půl!), spolu s pětačtyřiceti dny jejího očišťování, plus „doba, po kterou bylo semeno v bedrech otce,“ To je typicky mandejská spekulace, ale zatím jsem ji v žádné ze svatých knih nedohledal.
Dějiny člověka na zemi dělí Mandejci do čtyř epoch. Na konci každé z nich bylo lidstvo zničeno s výjimkou jednoho lidského páru. Od stvoření Adama a Evy do zničení rodu „mečem a morem“ uplynulo 216 000 let. Jeden pár, pojmenovaný Ram a Rud (Nebe a Řeka), katastrofu přežil. Stejně jako v případě prvního páru došlo ke spojení mezi mužem, který přežil, a světlým dvojníkem jeho manželky, aby bylo zajištěno pokračování mandejského rodu, zatímco zbytek lidstva vzešel z obyčejného spojení dvojice. Po 156 000 letech došlo k druhé katastrofě, která měla za následek zánik lidského rodu v důsledku požáru. Druhý pár přežil, Šurbai a Šarhabi’il (slovo šurbai zřejmě znamená šíření nebo rozmnožování – kořen šrb, „šířit se“). Procesy rozmnožování Mandejců a pohanů se opakovaly v případě každého dalšího páru. O sto tisíc let později potopa opět vyhladila lidský rod s výjimkou Nuha a jeho ženy Nhuraithy neboli Nuraithy. (Slovo Nuh pochází z kořene znamenajícího „uklidnění bouře“ a nhuraitha má samozřejmě význam „světlo“).
V 791. roce znamení Ryb (Nuna) má dojít ke čtvrtému zničení světa. To bude způsobeno „větrem“ nebo „vzduchem.“ Někteří Mandejci se dívají na letadla, která jim v současném Iráku létají nad hlavami, a ptají se sami sebe, zda k zániku lidstva dojde tímto způsobem. Můj přítel stříbrník Hirmiz vykládá: „lidé otráví vzduch, a tak zemřou,“ což může odrážet řeči o jedovatém plynu.
Tito Harranci možná zajistili svým bratrům z bažin, jednodušším a primitivnějším lidem, určitou míru tolerance a spravedlivého zacházení. Po celý středověk však záblesky, které se nám o Mandejcích naskytnou, ukazují, že jsou pronásledováni. Jedna katastrofa ve čtrnáctém století zanechala v jejich paměti takovou stopu, že o ní mluví dodnes. Narazil jsem na záznam o ní na konci magického svitku, který jsem nedávno zkoumal, a stejná zpráva je uvedena v tarikhu na konci kodexu v držení šajcha Dukhaila. Vypráví se v něm o strašlivém vyvraždění Mandejců v Džazíře, když byl sultán Muhsin ibn Mahdí vládcem v Amáru a jeho syn Fejjád guvernérem v Šusteru. Příčinou byla žena, Subbija, která když šla první den nového roku k řece v době, kdy se všichni Mandejci drží za dveřmi, byla zajata Araby z flotily lodí ležících v řece. Následovaly boje a Subbijcům byla vyhlášena válka. Kněží, muži, ženy i děti byli zmasakrováni a komunita zůstala po léta rozvrácená a bez kněží.
„Pokud jste utlačováni (pronásledováni), řekněte: My patříme tobě. Ale nevyznávejte ho ve svých srdcích a nezapírejte hlas svého Mistra, vznešeného Krále světla, neboť lživý Mesiáš, skrytý, není zjeven.„
Takováto přikázání z Ginza Rba musela v šestnáctém století, kdy měli Portugalci obchodní stanici v Basře, vést k tomu, že Mandejci byli považováni za obzvláště zhoubné kacíře. Portugalské úřady na naléhání svých duchovních přesvědčily pašu, aby donutil „křesťany svatého Jana“ chodit do kostela. Byly podniknuty kroky k jejich násilnému obrácení; někteří z nich byli vtlačeni do portugalské armády. Na počátku 17. století byla řada Mandejců portugalskými žoldnéři.
V nedávné době projevili Turci větší toleranci, neboť vzhledem k tomu, že válka a prolévání krve jsou proti mandejským zásadám, bylo Subbům povoleno platit pokuty místo služby v osmanské armádě. Co se stane, až Irák zavede brannou povinnost, se teprve uvidí. Pozice však již není stejná. Pozice tohoto náboženství je již tak slabá, že jsem nedávno potkal mladého subbijského důstojníka, který sloužil v tažení proti Asyřanům, a několik subbijských mladíků je kadety.
Moderní metody, moderní způsoby, nacionalistická výchova, kina, automobily a vše, co tvoří nový Irák, skutečně ohrožují existenci této již tak skomírající komunity. Ve státních školách se chlapci přizpůsobují vzoru v oblékání, chování a myšlení. Mandejští chlapci (včetně těch z kněžské kasty) si osvojují evropské oblečení a nosí čepici sidara, a když se vrátí do svých domovů, zanedbávají a zlehčují kněžské předpisy. Ve stresu ve škole nebo později v obchodním či úředním životě zřídkakdy provádějí obřadní mytí, zatímco synové kněží si stříhají vlasy a holí se, a tím se stávají nezpůsobilými ke kněžství. Jak se jeden po druhém zmenšují kněžské požitky a snižují příjmy, povolání se stává nepopulárním. Pokud tyto podmínky přetrvávají, kněžstvo postupně vymírá a bez kněží, kteří by křtili, oddávali a pohřbívali, musí Mandejci jako sekta zaniknout, Do komunity přichází další odliv v podobě odpadlíků. Dívky ze subbiyah se vdávají mimo víru a přijímají vyznání svých manželů a mladí lidé opouštějí náboženství, které je tak neslučitelné se světským prospěchem a životem ve městě. Ve velkých městech publicita na břehu řeky téměř znemožňuje předepsané omývání a křtění.
Podle posledního sčítání lidu (duben 1932) se počet Subbů v Iráku udává jako 4 805 osob. Přikláním se k názoru, že jde o podhodnocený údaj, který bude revidován, až dostaneme výsledky nového sčítání lidu, které nedávno provedla irácká vláda. Pod mandátem získaly komunity jako ty v Amarahu a Qal’at Salihu novou prosperitu a nezávislý Irák slibuje ochranu a toleranci. Nebezpečí pro stádo se skrývá spíše uvnitř stáda než od vlků zvenčí.
Gnosticismus/Gnosticism 