Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován The Gnostic Apostle Thomas: Chapter 16/Saint Thomas Christians.
K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
KŘESŤANÉ SVATÉHO TOMÁŠE
GNOSTICKÝ APOŠTOL TOMÁŠ: KAPITOLA 16
O Tomášově poslání vyprávějí místní lidové pověsti a písně, které se hlásí ke svému starobylému původu, ale jejich stáří se můžeme jen dohadovat. Například jedna kněžská rodina, která je správcem takového eposu, odvozuje svůj rod od více než šedesáti generací. Pokud bychom připustili dvacet let na jednu generaci, dostali bychom se zpět o 1200 let, přibližně do osmého století. Jiná rodina považuje historickou píseň „Thomas Rabban Pattu“ za své rodové právo nejméně po čtyřicet osm generací. Tomášská křesťanská tradice v Malabaru je do značné míry závislá na ústním předávání těchto písní – historií, které zpívá zvláštní kasta. Až do doby zhruba před třemi stoletími se nic nedochovalo v písemné podobě.
Často citovaný důkaz o rané evangelizaci Indie pochází od prvního významného církevního historika Eusebia z Cesareje (který, jak si připomeneme, psal ve čtvrtém století). Podle něj byl Pantaenus, „jeden z nejvýznamnějších učitelů své doby“ a nakonec koncem druhého století vedoucí katechetické školy v Alexandrii, již dříve v životě „pověřen hlásáním Kristova evangelia národům Východu a procestoval až Indii.“
Eusebius, jak jsme již poznamenali, nebyl zcela spolehlivým kronikářem a psal v době, kdy se rozpracovávala úloha apoštolů v různých misijních oblastech známého světa. Jeho zprávu však převzalo a opakovalo mnoho pozdějších autorů. Asi jen málo badatelů, kteří se necítí být vázáni tradicí, dnes věří, že Tomáš nebo Pantaenus osobně navštívili některou část Indie.
POZDĚJŠÍ TOMÁŠ?
Keralská tradice vypráví o pozdějším příchozím jménem Tomáš. Ve čtvrtém století měl prý metropolitní biskup z Edessy vidění, v němž ho apoštol požádal, aby pomohl jeho indickému stádu. Informován o této světcově výzvě vyslal Catholicos ze Seleukie-Ktesifonu, hlava křesťanské církve v Mezopotámii a Persii, kolonizační skupinu asi tří set rodin z Jeruzaléma, Bagdádu a Ninive. V jejich čele stál obchodník známý jako Tomáš z Kány (Kanaánu).
Edessanský prelát, jehož vidění je považováno za inspiraci k migraci, doprovázel kolonisty na jejich cestě po moři z Perského zálivu. Nově příchozí křesťané podle vyprávění odnesli dary místnímu králi, který je vřele přivítal, daroval jim půdu a udělil jim různá privilegia. Poté se věnovali stavbě kostela a nového města.
Některé zprávy o tomto novém misionářském podniku upřesňují datum, kdy došlo k vlití křesťanské krve – rok 345. Perský císař Saphur II začal v polovině čtvrtého století ve své říši pronásledovat křesťany a je možné, že značná skupina uprchla mimo jiné do Indie, podobně jako Zoroastriánští Pársové o několik století později, když Persii dobyli muslimové. Je možné, že tito přistěhovalci na malabarském pobřeží byli první významnou křesťanskou komunitou v Indii.
Existuje jeden zajímavý, i když ne zcela přesvědčivý důkaz, že křesťané se v jižní Indii vyskytovali již v šestém století. Cosmas Indicopleustes, východní Syřan, který v roce 520 hodně cestoval, napsal o svých cestách zprávu s názvem Křesťanská topografie. Vypráví o perských křesťanech, kteří se usadili v Taprobane (Cejlon, dnešní Srí Lanka). Založili zde církev a dodává: „Je velmi pravděpodobné, že se jedná o Malabarské pobřeží. Kosmas však opakoval to, co slyšel od jiných; sám Malabarské pobřeží nenavštívil.
Jedno společenské rozdělení, které se populárně datuje od údajné migrace pod záštitou Tomáše z Kány, přetrvalo až do dvacátého století. Říká se, že nově příchozí se usadili severně od řeky Periyar poblíž Cranganore, místa, kde měl Tomáš vystoupit na břeh, a získali od místního vládce pozemkový příděl. Jsou známí jako seveřané. Jižané, žijící jižně od řeky, prý byli potomky Tomáše z Kány po jeho konkubíně, vyděděné myčce, kterou Tomáš dohodil za manžela mladíkovi z nízké kasty. Sedm dcer, které vzešly z tohoto podřadného svazku, bylo provdáno za sedm synů jižanských kolonistů a jejich potomci se stali Jižany. To říkají seveřané. Jižané tento příběh obracejí a tvrdí, že mají vyšší rodokmen než jejich soupeři. Obě skupiny se společně klanějí, ale nesezdávají se.
Seveřané trvají na tom, že jejich předkové kdysi drželi měděné desky s nápisy, granty od místního rádži, které jim dávaly půdu, služebnictvo a privilegia. Jeden portugalský mnich tvrdil, že kovové desky viděl v šestnáctém století, ale nějak se „ztratily,“ když byly v „úschově“ portugalských úřadů. Pozdější sada destiček se dochovala. Někteří se domnívají, že byly dodány nové skupině křesťanských přistěhovalců z Blízkého východu, kteří přišli s biskupem jménem Tomáš koncem osmého století. Z té doby může pocházet i několik perských křížů, které jsou dodnes k vidění v Kérale a Madrásu. Písmo Pahlevi používané v nápisech naznačuje, že kříže lze datovat do období od šestého do osmého století. Jedná se o nejstarší epigrafické doklady o křesťanech v Indii.
Bylo by zcela v souladu s tradiční praxí, kdyby rádža zavedl systém práv, výsad a povinností pro skupinu cizinců, jejichž přítomnost a služby považoval za užitečné – například kvůli kanálům zahraničního obchodu, které by mohli otevřít a využívat. Tomáš z Kány a jeho skupina nebo jakákoli jiná skupina přistěhovalců s užitečnými zahraničními kontakty by mohli být příjemci takového systému. Vyšší vrstvy tehdejšího keralského obyvatelstva se námořním obchodem nezabývaly a přenechávaly ho Arabům, Židům a dalším cizincům.
Z devátého století pocházejí dva světci, které křesťané z Tomáše velmi uctívali, zejména ve městě Quilon, kde působili jako biskupové. A jejich hroby se nacházely v obchodním centru Quilonu, založeném v tomto století. Zajímavé je, že nesli jména příbuzná s Persií: Sapor a Prodh, a také Sapur a Firoz. Jediný dostupný archeologický důkaz, staré kamenné kříže, které Tomášovci uctívají, nesou epigrafy v íránských jazycích.
Jaké přesné skupiny osadníků přišly a v jaké přesné době, zůstává v případě Tomášovců otázkou pochybností. Dozvídáme se, že patriarcha ze Seleukie-Ktesifonu vytýkal biskupovi z Rawarishiru v jihozápadní perské provincii Fars, že zanedbává své povinnosti, mezi něž patřil dohled nad církvemi v Indii a na dalších místech u Arabského moře. K takovým problémům docházelo v sedmém a osmém století. Je docela pravděpodobné, že indické církve byly založeny přibližně v té době.
VYSOKÁ KŘESŤANSKÁ KASTA
Je nepochybné, že v průběhu staletí před příchodem Portugalců přikládali tomášští křesťané výsadám uděleným rádžou velký význam a dosáhli vysokého postavení. Královské granty byly v podstatě jejich listinami, které jim zajišťovaly místo, a to vysoké místo, v kastovním systému jižní Indie, systému, který je v této oblasti složitější než v kterékoli jiné.
Malý počet bráhmanů, zhruba dvě procenta obyvatelstva, se kolem osmého století etabloval jako dominantní kasta. Šankaráčárja, zakladatel monistické hinduistické školy Advaita Védanta, která je pro mnoho Indů dominantní bráhmanskou filozofií, byl Kéralan z osmého století. Je mu připisována zásluha na vytlačení buddhismu a džinismu z jejich dřívějšího dominantního postavení v jihozápadním cípu Indie. Legendy o apoštolově misii mezi křesťany zdůrazňují Tomášovo obrácení nambudirských bráhmanů, ale tato kasta dosáhla převahy až mnoho století po Tomášově životě.
Další v pořadí byli Najarové neboli Nairové, proslulí jako válečníci, z jejichž řad pocházeli rádžové. Pod nimi byla složitá hierarchie. Na dně stáli nedotknutelní vyvrhelové, z nichž někteří byli považováni za natolik degradované, že už jen pohled na některého z jejich nešťastných příslušníků by pošpinil bráhmana. Takoví museli při chůzi po silnici vykřikovat jméno své skupiny, aby se kastovní hinduisté mohli krýt.
Postupem času si Tomášovi křesťané vydobyli přinejmenším stejně vysoké postavení jako Nairové. A stejně jako tato válečnická kasta byli vysoce ceněni pro své bojové schopnosti v armádách místních rádžů. Obě komunity se navzájem účastnily procesí, navštěvovaly svá svatá místa. Nároky Tomášovců na postavení podobné postavení bráhmanů se objevily později, v dobách britského rádži, kdy nešikovná britská politika (jak brzy uvidíme) přerušila jejich vazby s Najary.
Historické lidové písně, které popisují apoštolovu misi, kladou velký důraz na jeho obrácení bráhmanů. V literatuře Tomášových křesťanů se začaly zdůrazňovat zvyky a rituály, které sdílejí s bráhmany: například obdarovávání kojenců posvátnou nití (s přidaným křížkem), zdobení dětí pozlacenými zuby mangusty a prsty pantera, podobné sňatkové obřady, dědění majetku po patriarchální linii (na rozdíl od Nairů, kteří mají matriarchální systém), nošení dlouhého chomáče vlasů na hlavě. Při svatebních průvodech mohl křesťanský ženich, stejně jako zemský kníže, jezdit na slonovi, svatebčané mohli být chráněni baldachýnem a členové průvodu mohli nést hedvábné deštníky.
Mnoho křesťanských obřadů – při oslavách narození, dosažení plnoletosti a sňatku – se úzce podobalo obřadům hinduistů z vyšších kast. „Mappila,“ čestné označení v malajalamštině, se stalo běžným přívlastkem křesťanských jmen. Častým oslovením se stalo Nasrani Mappila (vážený Nazaretský). Staré malajálamské přísloví říká, že „Mouchy, kočky, psi a Nasraniové nemají žádné znečištění“ – možná je to přísloví za hranou, ale uznává, že dotknout se křesťana Tomáše není pro hinduisty z vysokých kast znečištění. Tomášští křesťané dostali právo přístupu do hinduistických chrámů. Sami dodržovali nedotknutelnost. V pozdějších staletích, kdy evropští misionáři proselytsky začali obracet Indy z nízkých kast, tomášští křesťané stále zakazovali společenský styk s konvertity nižšího stupně. Sami se proselytismem nezabývali. Stejně jako kastovní hinduista se křesťan do svého postavení narodil.
Před příchodem Portugalců na počátku šestnáctého století se tomášští křesťané stali v podstatě uzavřenou kastou v rámci indické společenské struktury. Své biskupy, liturgii a syrštinu jako liturgický jazyk převzali od cizí církve. Jen málo farníků znalo jazyk, v němž se konaly bohoslužby. Až do devatenáctého století neexistovala bible v malajálamštině, místním jazyce.
Biskupové dodaní z Mezopotámie však neprosazovali detailní kontrolu nad indickými církvemi. Správní hlavou církve na malabarském pobřeží byl indický arciděkan. Tomášovi křesťané mohli tvrdit, že jsou stejně indičtí jako kterýkoli hinduista. Nepatřili snad bráhmani mezi původní apoštolovy konvertity? Křesťané svatého Tomáše dosáhli cti, úcty a prosperity.
Pokud jde o zprávy o Tomášově evangelizaci, Stephen Neill (který provedl jedno z nejdůkladnějších a nejvyváženějších zkoumání této záležitosti) je shrnul těmito slovy: „Miliony křesťanů v jižní Indii jsou přesvědčeny, že zakladatelem jejich církve nebyl nikdo jiný než sám apoštol Tomáš. Historik jim nemůže dokázat, že se ve svém přesvědčení mýlí. Může však považovat za správné je upozornit, že historické bádání se k této věci nemůže vyjádřit s jistotou, která se rovná té, kterou mají z víry.“
Gnosticismus/Gnosticism 