Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován The Gnostic Apostle Thomas: „Twin“ of Jesus- The Gnostic Apostle Thomas (c) 1997 Herbert Christian Merillat.
K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka čistě pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
PRAVÁ SVATBA
GNOSTICKÝ APOŠTOL TOMÁŠ: KAPITOLA 3
Tomáše jsme opustili ve svatební komnatě královy jediné dcery. Tam měl po prokázání svých prorockých schopností při příhodě s číšníkovou rukou požehnat novomanželům. Tomáš se modlil ke svému Pánu a vzýval ho mimo jiné jako „toho, který zjevuje skrytá tajemství a činí zjevnými slova, která jsou tajná.“ Na závěr své modlitby požehnal mladému páru a poté opustil místnost. Když si novomanželé mysleli, že jsou sami, ke svému úžasu zjistili, že před nimi stále stojí Tomáš. Spíše se zdálo, že je to Tomáš; v našem apokryfním vyprávění se vetřelec představil jako Ježíš a vzal na sebe podobu Jidáše Tomáše, svého dvojčete.
„ZACHOVEJTE SI ČISTOTU“
Tomáš/Ježíš posadil oba k rozhovoru. Zdržte se tohoto nečistého styku, napomenul je. Řekl jim, že takto k nim promluvil proto, aby se stali čistými a svatými chrámy a byli uchráněni mnoha útrap, včetně „těžké péče o děti, jejímž koncem je hořký zármutek.“ Naléhal na ně, aby se zachovali cudně pro dobu, kdy budou moci vstoupit do neporušitelného a pravého manželství, a „budete v něm ženichy, kteří vstoupí do oné nevěstiny komnaty, jež je plná nesmrtelnosti a světla.“
Mladá nevěsta a ženich se nechali přesvědčit. Manželství nebylo uzavřeno, jak se král a královna ke svému zděšení dozvěděli následujícího rána. „Jsem velmi zamilovaná,“ vysvětlovala nevěsta své matce, „a prosím svého Pána, aby láska, kterou jsem dnes v noci vnímala, se mnou zůstala, a budu prosit o toho manžela, o kterém jsem se dnes dozvěděla.“ Nechtěla spát se svým pozemským manželem, protože byla „připoutána k Pravému manželovi.“
Ženich se podobně zřekl pozemského manželství a byl vděčný, že ho Tomáš/Ježíš osvobodil od časných věcí a učinil ho hodným těch, které jsou nesmrtelné a věčné. Děkoval také Pánu za to, že mu ukázal, jak „hledat sám sebe a poznat, kým jsem byl a kým a jakým způsobem jsem nyní, abych se mohl znovu stát tím, čím jsem byl.“ Rozhořčený král nařídil, aby Tomáše předvedli před něj. Apoštol však již opustil město a byl na cestě ke Gundaforovu dvoru.
GNOSTICI A OTEC PRAVDY
„Hledat sám sebe a poznat, kým jsem byl a kým a jakým způsobem jsem nyní, abych se opět stal tím, čím jsem byl:“ To je charakteristická formulace gnostického cíle. Podle gnostiků si musíme uvědomit, že v našem jádru je jiskra ducha, která byla kdysi součástí univerzálního ducha; že tento individuální duch se usadil v hrubé hmotě, v těle, a to díky činnosti nižších sil (často nazývaných archonti nebo vládci), jako je židovský bůh stvořitel-zákonodárce, které chtějí lidského ducha držet v zajetí; že z tohoto tělesného vězení můžeme uniknout tím, že poznáme svůj skutečný původní domov, vyhneme se sevření archontů a znovu vystoupíme do tohoto domova – duchovní Pleromy, Plnosti – abychom se znovu spojili v Jednotě. Jinak řečeno, lidská bytost může překonat diferenciaci tohoto světa, jeho rozpolcenost do mnohosti, a znovu splynout s prvotní jednotou.
Gnóze je řecký výraz pro poznání – v tomto kontextu ne poznání ve smyslu racionálního učení, ale intuitivní poznání sahající za hranice rozumu k pravdám skrytým běžné zkušenosti a intelektu. Jeden z předních znalců gnosticismu, Bentley Layton, překládá slovo „gnosis“ jako „poznání“ a přirovnává ho spíše k francouzskému „connaitre“ než k „savoir.“ Pro tak nepřesný termín, jako je gnóze, nelze najít přesný ekvivalent, ale pravděpodobně bychom měli z jakéhokoli použitého slova vyčíst určitý smysl, že gnostik – Poznávající – se cítil uchvácen velkou pravdou, která ovládala jeho pohled na život a bytí.
Předpokládalo se, že gnóze vede ke sjednocujícímu nebo mystickému zážitku, v němž je složený svět opuštěn a znovu se objevuje prvotní, nediferencovaná Jednota. Blízká podobnost s indickými pojmy „osvícení,“ „iluminace“ a „osvobození“ je snadno patrná, a když prozkoumáme Tomášovy pověsti, nalezneme mnoho stop naznačujících silnou příbuznost s indickým myšlením přinejmenším v části raně křesťanského světa. A hledání vnitřní duchovní či mystické pravdy přesahující zkušenost pozemského života nacházíme i u pozdějších křesťanských mystiků, muslimských súfistů, židovských kabalistů a různých současných náboženských hnutí na Západě.
Učenci dlouho diskutovali o možném původu gnostického hnutí, ale bez přesvědčivých výsledků. Existují důkazy, které jej od raného období křesťanské éry spojují s různými řeckými filozofiemi, s proudy v judaismu, s egyptskými náboženskými systémy ovlivněnými řeckým myšlením, s íránskými představami o dobru a zlu jako soupeřících silách a s mystickými systémy vzniklými v Indii. My se zde budeme zabývat především gnostiky, kteří se považovali za křesťany, a konkrétně křesťanským gnosticismem, jak se odráží v Tomášových spisech – v těch starověkých textech, které údajně nějakým způsobem souvisejí s apoštolem Tomášem.
Gnostici prvních křesťanských staletí věřili, že pravý Bůh – Otec pravdy, o němž Tomáš zpívá ve svatebním chvalozpěvu, nepoznatelná, čistá, nepopsatelná, prvotní duchovní Jednota – nemohl být přímo zodpovědný za stvoření světa postiženého bídou, utrpením a zlem. Museli zde být prostředníci, jejichž nedbalost, hloupost nebo zloba způsobily, že se v procesu stvoření něco pokazilo. Původní vyzařování čistého světla z pravého božství zesláblo, zhoustlo nebo nabylo nečekaných podob. Nakonec vznikl svět (hrubá hmota) a lidský druh (hmotná těla věznící jiskry ducha).
SFÉRICKÝ VESMÍR, SFÉRIČTÍ LIDÉ
Představa prostředníků mezi nekonečnou, věčnou, nevýslovnou nejvyšší entitou a tímto světem nebyla u gnostiků nikterak nová. Ze středomořského světa patří k nejznámějším Platónův nástin takového vývoje v jeho spisu Timaeus ze 4. století př. n. l.. Nad vším myslitelným a nad vším myslitelným byla říše čisté, univerzální Ideje. Nižší síla – demiurg neboli stvořitel světa – vytvořila z chaosu řád a harmonicky spojila čtyři živly – oheň, vodu, zemi a vzduch – do dokonalé sféry. Tento umělec pak podle vzoru univerzálních Formy či Ideje stvořil hmotné věci, které známe z tohoto světa.
Bohové jako umělcovi prostředníci stvořili lidstvo, směs ducha a hmoty. Demiurg byl autorem všeho duchovního, „ale svým potomkům mladším bohům předal zhotovení smrtelných přirozeností.“ Rozumnost, ta část lidské duše, která pochází od demiurga, je nesmrtelná, ale ta část, kterou obdařili bohové – vášně a choutky – je smrtelná a umírá spolu s tělem.
Platón ve svém Symposiu hravě vkládá do úst komického dramatika Aristofana fantazii sférických předků. Původní lidské bytosti byly koule, stejně jako samotný kosmos. Měly čtyři ruce a čtyři nohy a dvě tváře, které se dívaly opačnými směry, a dvojice dalších orgánů. Byli tak silní a inteligentní, že jim bohové záviděli. Zeus se rozhodl, že je takříkajíc zkrátí. Aby byli slabší a nepředstavovali takovou hrozbu, rozřízl je na dvě poloviny. Obě poloviny však tak toužily po opětovném spojení, že byly věčně uzamčeny ve vzájemném objetí.
Platón dodává, že kdyby jim nějaký bůh nabídl, že je znovu spojí tak, jak kdysi byli, nenašel by se ani jeden z nich, který by popřel, že „toto setkání a splynutí v jedno, toto stávání se jedním místo dvou, bylo právě výrazem jeho dávné potřeby. A to proto, že lidská přirozenost byla původně jedna a my jsme byli celek, a touha a snaha o celek se nazývá láska.“ Pro Platóna je demiurg nepoznatelný a nedefinovatelný, ale je to blahodárná síla, jejíž stvoření je zcela dobré. Pro většinu gnostiků je demiurg směsicí dobra a zla. Někteří ho považovali za nevědomého a podřízeného pravému božství, často arogantního a malicherného; někteří ho považovali za zlovolného. Platónův optimismus do značné míry sdíleli valentiniáni – stoupenci Valentina, vlivného křesťanského gnostického vůdce v Egyptě ve 2. století. Extrémnější gnostici nabízeli ostře negativní pohled na Stvořitele a jeho stvoření, zejména na lidstvo.
V tomto typičtějším gnostickém pohledu bylo stvoření katastrofickým sledem událostí; hmotný svět byl obludnou perverzí činnosti v božství; existovalo jak dobro, tak zlo. K pádu nedošlo v Edenu, ale v nebi. Jak uvedla Elaine Pagelsová, v gnostickém pohledu je „utrpení zabudováno do struktury samotného vesmíru.“ Gnostické systémy jsou bohaté na barvité a propracované mytologie, které líčí stěží představitelný přechod od čisté duchovní Jednoty k poskvrněné rozmanitosti.
Ve třetím století n. l. vypracovali neoplatonici myšlenkový systém o původu a osudu lidstva, který byl v mnoha ohledech podobný gnostikům: přísnou morální a intelektuální disciplínou může dobrý a moudrý člověk vysvobodit duši z tělesného vězení a spojit se v lásce s původním Dobrem, které přesahuje všechny intelektuální síly. Plotinův systém patřil k těm, které používaly pojem Sestupu – od nepopsatelného Jednoho přes Intelekt (neboli Ducha) a poté Racionalitu (neboli Duši) k přirozené lidské bytosti – a možnost individuální duše opětovně vystoupit k původní Jednotě.
Plótínos mohl spolu s gnostiky říci, že „najít sebe sama znamená poznat svůj zdroj“ a „konečným zdrojem, odkud jsme [my] přišli, je Jedno“. Navzdory mnoha společným bodům však patřili neoplatonici k nejostřejším kritikům gnostiků, neboť považovali stvoření za v zásadě dobré. Gnostici „by měli upustit,“ říká Plótínos, „od hrůzostrašných příběhů o strašlivých věcech, které se údajně odehrávají ve vesmírných sférách, těch sférách, které jsou ve skutečnosti dárci všeho prospěšného.“ Odmítl propracované mýty gnostiků o mnoha aeonech a mocnostech mezi Jedním a lidstvem. A gnostici netrvali na důležitosti ctnostného, rozumného života jako podmínky vzestupu duše.
Dokonce i přísně monoteističtí Židé opatrně směřovali k uznání možného prostředníka mezi Jahvem a lidstvem. Filón byl přední řecky mluvící a helenizovaný Žid v Alexandrii, zhruba současník Ježíše. Asi sedmina Egypťanů byli Židé, přičemž v Alexandrii byla silná koncentrace „druhé rasy,“ jak se jim říkalo v římské říši. Židé v tomto městě si nechali přeložit židovská písma do řečtiny – Septuaginty. Jednou z Filónových nadějí bylo vysvětlit židovskou víru filosofickými, zejména platónskými termíny, které byly řecky mluvícím alexandrijským Židům známé.
Pro Filóna byl Logos (neboli Slovo) aspektem Boha, formujícím principem a tvůrčím činitelem v božství, prostředníkem mezi čistou univerzální Ideou a složeným hmotným kosmem. Filón však také někdy hovořil o Sofii (česky Moudrost; hebrejsky Hachmut, často zkomoleno na Achamoth) jako o ženském tvůrčím činiteli. Někdy ji po vzoru dřívějších helenizovaných Židů nazýval matkou Slova.
PANÍ MOUDROST
Ve staletích před Filónem se mezi Židy mlhavě a váhavě objevovala Moudrost jako Boží stvořitelka: „Jahve mě zplodil na počátku své cesty jako první ze svých děl,“ říká v Příslovích. Během stvoření „byla po jeho boku jako mistr-dělník“. Ještě odvážněji se Sofie objevuje v pozdějších knihách Moudrosti v židovských apokryfech – knihách napsaných po éře proroků, na konci století př. n. l. a v prvním století n. l. Moudrost je milovanou chotí Boha, „který ji vylil na všechna svá díla“. Sofie začínala být vnímána jako součást božství, a přesto poněkud stranou, jako partnerka ve stvoření.
Šok z babylonského vyhnanství v šestém století př. n. l., pronikání helénistické kultury po výbojích Alexandra Velikého ve čtvrtém století, římská nadvláda a zničení jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. a rozptýlení velkého počtu Židů do Egypta a Mezopotámie otevřely židovské myslitele novým spekulacím a vlivům z širšího světa, z Východu i Západu.
Autoři knih Moudrosti se stále ještě hodně zabývali životem v tomto světě a dávali rady, jak například vychovávat děti, jak zacházet s otroky, jak udržovat pořádek v rodině, jak jednat s bohatými a mocnými. Přesahovali však také zájmy tohoto světa a spekulovali v duchovnějších termínech o spravedlivém životě v souladu s Boží vůlí, s náznaky nesmrtelnosti. V těchto knihách je Hakhmuth ještě určitěji specifickou emanací božství, vytvářející a udržující řád v kosmu, výraznou osobností, těžko odlišitelnou od Logu či „Slova“ stoické filozofie a později křesťanství.
Některé gnostické systémy posunuly roli Sofie ještě dále. Někdy hovořily pouze o jednom původci stvoření. Existovalo však mnoho složitějších mýtů o stvoření, v nichž hrály roli různé entity. V rámci Plnosti existovaly výrazné kvality známé jako aeony (například Mysl a Život). („Eony“, které v moderním užití známe jako označení rozsáhlých časových úseků, se v gnostických mýtech objevují také jako personifikace rozsáhlých sil v Plnosti – projevy nebo kvality nejvyššího božství). A při vytváření kosmu působili činitelé nižšího řádu, mimo duchovní Plnost. Byli známi jako vládci, andělé, archonti a mocnosti. V některých systémech se vývoj od prvotní duchovní jednoty ke kosmické rozmanitosti odehrával prostřednictvím emanace, v některých prostřednictvím šíření dvojic aeonů a mocností.
Mezi archonty či mocnostmi se objevuje světotvorný, zákonodárný demiurg, autor našeho světa. Někdy byl ztotožňován s židovským Jahvem. Mezi jeho charakteristická sektářská jména patří Yaldabaoth, Samael a Sakla. Ať už bylo jeho pojmenování jakékoli, vlastnil pouze část prvotního duchovního světla, které vycházelo z pravého božství, a stejně tak i jeho lidská stvoření. V zájmu tohoto božstva bylo udržet tyto bytosti s jejich uvězněnými duchovními jiskrami v zajetí. V zájmu lidstva bylo vymyslet uvolnění jejich jisker ducha pro opětovné spojení s pravým Otcem.
Také Sofie-Moudrost se někdy objevuje jako předchůdkyně demiurga. Existuje mnoho verzí jejího příběhu, které zde nebudeme vyprávět. Ve valencijském systému se objevuje na třech úrovních: nahoře, jako součást božské Plnosti, dole, jako součást kosmu (sféra sedmi planet), a zprostředkovaně, v osmé sféře (Ogdoad) mimo kosmos, ale ještě nespojená s božstvím.
Spasitel se podobně jako Sofie objevuje ve valencijském systému na třech úrovních, přičemž na té nejnižší na sebe v Ježíši bere lidskou podobu, aby lidstvu předal osvobozující gnózi. A existovaly tři třídy či stupně valentinců.
„Pneumatikové“ na vrcholu: inspirovaní, vyvolení, vyvolení, dokonalí; jen oni „poznali“ svůj původ a pravou přirozenost a jen oni mohli očekávat, že se znovu připojí k Plnosti přímo.
„Psychikové,“ vlastnící duše, tvořili druhou třídu, běžný běh věřících, včetně Židů a negnostických křesťanů, kteří ještě nebyli připraveni přijmout vnitřní tajemství. Od „Psychiků“ se očekávalo, že se ožení a povedou běžný život. Mohli usilovat pouze o spásu nižšího stupně, v meziprostoru, kam byla Sofie vykázána. Nebo, jak se někteří domnívali, se duše Psychiků měly převtělovat do různých těl, dokud nebudou připraveny na konečné osvobození.
„Hylikové“ („z hmoty“) nebo „sarkikové“ („z těla“) na třetí úrovni byli outsideři, pouhými nevědomými pohany.
Hierarchická struktura byla s modifikacemi známá v mnoha prostředích, tehdy i dnes. Plótínos měl svou vlastní verzi, v níž nebylo příliš místa pro obyčejné ruce. Život na zemi má podle něj dvě odlišné podoby: cestu filosofa-mudrce „zaměřenou na to nejvznešenější“ (dostupnou jen málokomu) a masovou, „tu přísněji lidskou.“ „Přísněji lidské“ pak dělí na dvě skupiny – na ty, kteří vědí něco o ctnostech a nejsou zcela mimo kontakt s Dobrem, a na „pouhý lid, sloužící k zajištění potřeb pro lepší sortu.“ Opravdoví přátelé Boha, komentuje, se mírně smiřují „s vesmírným uspořádáním, když jim v celkovém běhu věcí musí být způsobena nějaká bolest.“
Gnosticismus/Gnosticism 