Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován The Gnostic Apostle Thomas: „Twin“ of Jesus- The Gnostic Apostle Thomas (c) 1997 Herbert Christian Merillat.
K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka čistě pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
CESTY DO INDIE
GNOSTICKÝ APOŠTOL TOMÁŠ: KAPITOLA 2
Podle Skutků Jidáše Tomáše se apoštol a jeho nový učitel poprvé dotkli země ve městě zvaném Andrapolis. Tam místní král slavil svatbu své jediné dcery. Královské poselstvo přikázalo všem ve městě, občanům i cizincům, vysokým i nízkým, aby se zúčastnili svatební hostiny a projevili patřičný jásot. Tomáš se neochotně vydal do hodovní síně, ale slavnosti se nezúčastnil. Nejedl žádné jídlo ani nepil víno, ležel u stolu se sklopenýma očima a nevšímal si pozorné židovské flétnistky, která ho považovala za nejhezčího muže v sále.
USEKNUTÁ RUKA A NEBESKÁ SVATBA
Jeden z číšníků se rozzlobil nad Thomasovým zachmuřeným odstupem a plácl ho přes ucho. Thomas odpověděl podivným proroctvím. Řekl, že jeho Bůh odpustí útočníkovi v budoucím světě, „ale v tomto světě ukáže svůj údiv nad rukou, která mě udeřila, a já ji uvidím vláčenou psem.“ Tomáš pak zazpíval svatební chvalozpěv v hebrejštině – ne na oslavu tehdy probíhající královské svatby, ale na oslavu duchovního spojení v nebeské říši. Píseň začíná chválou „panny,“ která je „dcerou světla.“ „Pravda spočívá na její hlavě.“ Ti, kteří přijali světlo „Otce všech“ a byli osvíceni viděním svého Pána, „oslavovali a chválili spolu s živým Duchem Otce pravdy a Matku moudrosti.“
Různé obrazy v jeho chvalozpěvu, zejména jeho závěrečná pasáž, nám již na počátku napovídají, že ve Skutcích Jidáše Tomáše máme co do činění s textem zabarveným gnosticismem, náboženským hnutím prvních křesťanských staletí, které jsme již stručně zmínili. Zde použitý text je překladem z řecké verze. Pozdější syrská verze, která vznikla v době, kdy se na Východě ortodoxie ostřeji vymezovala, gnostické zmínky vypouští nebo mění. Například „Duch živý, Otec pravdy a Matka moudrosti“ se stává Otcem, Synem a Duchem svatým.
Zatímco Tomáš zpíval, šel číšník, který ho spoutal, ven nabrat vodu do kašny. Tam na něj zaútočil lev a roztrhal ho. Jeho useknutou pravou ruku popadl černý pes a nesl ji hodovní síní. Ve slavnostní společnosti rozuměla Tomášovým slovům k urážejícímu sluhovi jen flétnistka, protože mluvil hebrejsky. A jen ona rozuměla slovům jeho hebrejského chvalozpěvu. Nyní se vrhla Tomášovi k nohám a vykřikla, že je buď Bůh, nebo Boží apoštol. Shromážděným hostům vyprávěla o jeho proroctví o číšníkově ruce, kterou všichni viděli v psí tlamě. (V encyklopedickém díle Da Asia, jehož autorem je Portugalec 18. století Diego de Conto, je scéna Tomášovy svatební hostiny v Andrapoli popsána s některými novými výkřiky a šťastnějším koncem. Když viděl apoštola v hodovní síni zřejmě v extázi, jeden z králových služebníků mu vlepil facku. Tomáš předpověděl trest za tento čin na tomto světě, aby provinilce uchránil před věčným zatracením. Když se muž šel umýt k prameni, tygr mu ukousl svatokrádežnou ruku. Krvácející muž se vrátil dovnitř a za ním šel pes, který ruku nesl. Tomáš se slitoval, vzal ruku a vrátil ji muži na ruku).
Zpráva o této podivuhodné epizodě se donesla ke králi, který pak nechal Tomáše přivést do svatební komnaty své dcery, aby se za novomanžele pomodlil a požehnal jim. A tam prozatím apoštola zanecháme, abychom se zeptali, kde se mohla Andrapolis, místo těchto událostí, nacházet.
MNOHO „INDIÍ“
Kde se vlastně „Indie“ nacházela? Co si pod tímto pojmem představovali vzdělaní lidé řecko-římského světa, jejichž omezené znalosti zemského povrchu formovaly tehdejší západní představy o geografii? V prvním století křesťanské éry se mohl vztahovat na několik oblastí kolem Arabského moře: na jižní cíp indického subkontinentu, na severozápad (dnešní Pákistán a Paňdžáb), což byla oblast, kterou Alexandr Veliký znal jako Indii, na západní pobřeží poloostrovní Indie a na země vzdálené od „skutečné“ Indie jako Etiopie a jižní Arábie.
Řecký řečník z 2. století n. l. se obrátil na některé Frýgijce (Phrygians) v dnešním Turecku s prosbou o indické zázraky. „Žádný člověk nežije šťastněji než vy,“ řekl svým posluchačům, „s výjimkou Indů, neboť v jejich zemi prý neteče voda jako u vás, ale jedna řeka je plná pellucid wine, druhá medu a další oleje.“ Indové „mají své prameny mezi kopci – takříkajíc v prsou země.“ Jaký rozdíl, poznamenal, mezi svými posluchači a Indy, „neboť to, co máte tady, získáváte s obtížemi a chatrným způsobem, okrádáním stromů o jejich plody, telat o jejich mléko a včel o jejich med; ale v Indii jsou věci zcela čistší, až na, jak se domnívám, násilí a darebáctví.“ Jan Zlatoústý, autor této pasáže z druhého století, by mohl znát dřívější zprávy o Indii, například ty, které pocházely od Nearchose, admirála flotily Alexandra Velikého ve čtvrtém století př. n. l. Podle hlavního lodivoda Nearchosovy flotily se Alexandr setkal s indickými gymnosofy (gymnosophists) – nahými filozofy -, když jeho vojsko tábořilo poblíž horního toku Indu. Jedním z těch, s nimiž Alexandr hovořil, byl mudrc, který byl s Dobyvatelem, když zemřel v Babylonu. Jedná se o jedno z prvních zaznamenaných setkání Řeků s indickými mudrci.
Arabští námořní kapitáni již dlouho věděli, jak se dostat pomocí monzunových větrů přímo z ústí Rudého moře nebo jižního pobřeží Arábie na západní pobřeží Indie, a své znalosti střežili jako výnosné tajemství. V první čtvrtině prvního století našeho letopočtu se však římský svět toto tajemství dozvěděl a začal s Indií čile obchodovat. Získal cenné a podrobné informace o přístavech, převládajících větrech, přílivech a odlivech, místních vládcích a obyvatelích, vývozu a dovozu.
Prvním a nejjednodušším krokem námořních kapitánů z římského světa bylo plout víceméně přímo proti větrům, které je od ústí Rudého moře na severovýchod zavedly do delty Indu, do přístavů poblíž proměnlivých ústí této naplaveniny. Dalším krokem ve využívání monzunu bylo vydat se dále na jih na indickém konci, zejména do starověké Barygazy (dnešní Broach, severně od Bombaje), přístavu pro úrodné vnitrozemí, kde se pěstovala pšenice, rýže, sezamový olej, cukrová třtina a bavlna.
ZLATO ZA PEPŘ
Oblíbeným cílem obchodníků z římského světa však byl jižní cíp Indického poloostrova. K dosažení Malabarského pobřeží (Malabar Coast), které se dnes nachází v moderním indickém státě Kérala, bylo zapotřebí obratné plavby a námořních dovedností. Byla to poslední část západoindického pobřeží, která byla otevřena přímému obchodu přes Indický oceán. Hlavním přístavem byl Muziris poblíž dnešního města Cochin. Západní obchodníci zde mohli najít kvalitní perly, slonovinu, drahé kameny a bohatou nabídku koření.
Hlavní cenou, pokladem, kvůli kterému stálo za to riskovat cestu, byl pepř. Řím si toto koření nesmírně oblíbil. Plinius se divil, proč jeho spoluobčané mají takovou vášeň pro černé kuličky. Všiml si, že pepř není ani sladký, ani hezký, což jsou vlastnosti, které bohatí Římané obvykle hledali u zboží dováženého z Východu. Vskutku, řekl, nemá přednosti ani ovoce, ani bobulí, „jeho jedinou žádoucí vlastností je jistá štiplavost.“ Chuť na tuto štiplavost se rozšířila po celé Evropě, dokonce i mezi barbary. Ještě v roce 408 požadoval Alaric the Goth tři tisíce liber pepře jako součást ceny za mír s Římem.
Plinius se obával rozmařilých výdajů římských císařů a patricijů na takové luxusní zboží z Indie. Vývoz z římského světa nepokrýval náklady na dovoz. Řím musel zaplatit velké množství kvalitních římských mincí ve zlatě a stříbře. V polovině 1. století n. l. byly tyto výdaje tak velké, že se opatrnější z římských vládců a jejich poradců snažili jejich tok zastavit. V jižní Indii bylo nalezeno mnoho skrýší římských sesterciů a denárů. Množství mincí s Augustovou hlavou je značné. V pozdějších letech roste a snižuje se až po Neronově době.
Jak řekl Plinius, „touha po zisku přivedla Indii do blízkosti.“ „Vskutku,“ dodává, „se každoročně koná plavba s rotami lučištníků na palubě, protože tato moře bývala velmi silně zamořena piráty.“ Indie podle něj každoročně pohltila ne méně než padesát milionů sesterciů z bohatství římské říše a „posílala zpět zboží, které se u nás prodávalo za stonásobek své ceny.“
Ten, kdo sepsal Skutky Jidáše Tomáše, tedy musel vědět, že Tomáš a Habban se mohli přes Arabské moře dostat na kterékoli z mnoha míst v Indii. Indický přístav, kde poprvé vystoupili na břeh – pokud skutečně v Indii vystoupili na břeh -, mohl být v ústí Indu nebo někde na západním pobřeží, například v Barygaze (severně od dnešní Bombaje) nebo v Muzirisu na malabarském pobřeží.
Z důvodů, které budou zřejmé později na těchto stránkách, se však jen málo badatelů, kteří pracují nezávisle na církevních tradicích, domnívá, že Tomáš skutečně odešel do Indie. „Šel do Indie?“ je možná méně zajímavá otázka než „Proč někteří Ježíšovi následovníci považovali za inspirativní nebo nějakým způsobem výhodné tvrdit, že šel do Indie?“
Gnosticismus/Gnosticism 