Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován Herbert Christian Merillat kniha The Gnostic Apostle Thomas: „Twin“ of Jesus Chapter 25/ Knowing Oneself. K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
POZNÁNÍ SEBE SAMA
GNOSTICKÝ APOŠTOL TOMÁŠ: KAPITOLA 25
20 „Učedníci řekli Ježíšovi: Pověz nám, čemu se podobá království nebe? On jim řekl: Je podobné hořčičnému zrnu, menšímu než ostatní semena, když ale dopadne na zem, která je obdělávána, vyžene velký výhonek a stane se ochranou pro nebeské ptactvo.“ – zdroj český překlad Tomášova evangelia gnosis9.net.
Výrok č. 20 v Tomášově evangeliu je téměř totožný s výrokem, který se nachází v kanonických evangeliích. Ježíš říká, že nebeské království „je jako hořčičné semínko, nejmenší ze všech semínek,“ ale v půdě vyroste ve velkou rostlinu, která může poskytnout útočiště ptákům. Jedním z obecně přijímaných výkladů odpovídající kanonické pasáže je, že Ježíš měl na mysli semínko víry, které vyroste mezi jeho následovníky a stane se univerzální církví.
HOŘČIČNÉ SEMÍNKO, TITĚRNOST A VELKÝ TŘESK
Basilides, přední křesťanský gnostik v Alexandrii ve 2. století, dává známému výroku zcela jiný alegorický význam. Pro něj je hořčičné semínko součástí kosmického mýtu o stvoření, který označuje nekonečně malou věc, z níž vzešlo vše ostatní. Nepoznatelné konečné božství, zasazené „jistým jediným semenem, které v sobě obsahuje celou semennou hmotu kosmu.“
Počínaje přinejmenším Pythagorem v šestém století př. n. l. někteří filosofové v helénském světě považovali vysoce rozmanitý pozorovatelný svět za vývoj z jednoty, jediné „věci,“ považované za božskou entitu. Hippolytus zaznamenává další metaforu pro prvotní Jednotu z myšlenek gnostického učitele, kterého nazývá Monoimos Arabský. Pro Monoimose je prvotní jednotou jediný bod – „titěrnost“ („Titěrnost,“ z latinského titulus, znají čtenáři Nového zákona z překladu jiného výroku připisovaného Ježíšovi do jakobínské angličtiny: „Neboť vpravdě vám říkám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ze Zákona ani jediná jota, ani jediná desetina, dokud se všechno nesplní.“).
Jota, nepřeškrtnuté „i“ (v češtině často překládané jako „jot“), je nejmenší písmeno řecké abecedy. Tittle je tečka nebo drobné diakritické znaménko umístěné nad některými písmeny. Sama o sobě je titulka – „nesložená, jednoduchá, čistá monáda, která nemá žádné složení z ničeho, [přesto] složená z mnoha forem, z mnoha částí“ – obrazem nepoznatelného božství. Umístěna nad jotu, tittle mění písmeno v číslici „10.“ Mocí „jedné titěrné joty,“ říká Monoimos, se z jedničky stává desítka.
Zde je pozoruhodný obraz pro znázornění exploze jednoho v mnoho, jednoty v rozmanitost. „Bůh,“ říká Arab, „se raduje z proměny stvoření, která se děje pod úderem jediné desítky.“ (V kabale se předpokládá, že jot titulu – neboli hebrejského písmene jod – a přeměna jednoho v deset odkazují na deset aspektů Boha, nakonec považovaných za sefirot, které vstoupily do stvoření: moudrost, rozum, síla, pokárání, moc, spravedlnost, milující laskavost, soucit).
Vyprávění o vzniku vesmíru, které je v oblibě v naší vědecky zaměřené době, má svou vlastní verzi hořčičného zrnka a desatera. Žádá se po nás, abychom si na počátku času představili prázdnotu, v níž jedinou „věcí“ byl jediný bod hmoty-energie o nepředstavitelné hustotě a žhavosti. V určitém okamžiku, před deseti až dvaceti miliardami let, tato prvotní entita explodovala ve velkém třesku.
Zbytek příběhu je známý, i když upřesnění v detailech se objevují téměř každý týden. Jsme daleko od dob před Koperníkem, kdy byla Země považována za střed vesmíru. Už jsme si zvykli, ne-li zcela smířeni s představou, že naše planeta je jen nezřetelnou tečkou v nepředstavitelně rozsáhlém vesmíru a že pravděpodobně existuje obrovské množství jiných planet, které jsou schopny podporovat život ve formách podobných nebo možná nepodobných těm, které známe.
Podle našeho současného modelu, který je nejjednodušší, nejprve došlo k třesku, pak vznikl vodík a následně helium, protože prvotní energie/hmota se obrovskou rychlostí řítila ven v emanacích, které se vzájemně ovlivňovaly a ochlazovaly. Produkty a zbytky se spojily v obrovská mračna zářivé energie nebo řídké hmoty a v galaxie a hvězdy mnoha druhů. Uvnitř hvězdných pecí vznikaly z hořícího vodíku těžké prvky. Naše konkrétní hvězda explodovala jako supernova a zanechala po sobě Slunce obklopené planetami a dalšími troskami. Na Zemi se prvky spojily do molekul, z nichž některé se nějakým způsobem staly organickými. Z primitivních jednobuněčných forem života se vyvinuly mnohem složitější formy.
Tento proces vyvrcholil, jak máme tendenci se na věc dívat, v homo sapiens. Jako jediný ze všech známých druhů má člověk vysoce vyvinuté duševní schopnosti, které lze u většiny ostatních tvorů jen stěží odhalit i v primitivní podobě, a onu nepolapitelnou věc zvanou „vědomí.“ Mají „pět členů mysli,“ mentální „skandhy.“ Jsou si vědomi sami sebe. Jsou jedineční i v dalších ohledech, z nichž některé jsou velmi ošklivé. A pouze ve vztahu k lidem mají kategorie dobro a zlo smysl.
Ortodoxní monoteismy si z modelu velkého třesku vzaly určitou útěchu. Zdá se, že stvoření mělo určitý počátek, i když to bylo před mnoha miliardami let, a ne před šesti tisíci lety podle biskupa Usshera. (V sedmnáctém století tento anglikánský prelát vypracoval na základě biblických textů často citovanou chronologii, která stanovuje datum stvoření na rok 4004 př. n. l.).
Mnoha vědcům se však představa rozpínajícího se vesmíru, který začal v určitém okamžiku, nelíbí. Nemožnost prozkoumat, co se dělo před tímto okamžikem, je v rozporu s názorem, že nakonec bude existovat vysvětlení všech jevů z hlediska neměnných přírodních zákonů.
Albert Einstein byl stejně nespokojen s kvantovou fyzikou a principem neurčitosti, které znamenají, že fyzikální zákony lze vyjádřit pouze jako pravděpodobnost. Ať už jde o hledání konečné jaderné částice, počátku „života“ nebo podstaty „mysli“ či „já,“ může se ukázat, že je nekonečné. Zdá se, jak jednou řekl Jacob Bronowski, že „běžíme za cílem, který se vzdaluje do nekonečna pokaždé, když se k němu přiblížíme.“
TEN, KDO ZNÁ SÁM SEBE
Právě vztah lidského „já“ ke Všemu a prožitek „Pravdy“ byl tím, co gnostika pravděpodobně zajímalo. V knize Tomášův souputník – Book of Thomas the Contender říká Spasitel Tomášovi, svému „dvojčeti a pravému společníkovi,“ že ačkoli apoštol ještě plně nechápe, pochopil, že „já jsem poznání pravdy,“ Tomáš, jak říká, bude jednou nazýván „tím, kdo zná sám sebe.“ Spasitel (kterého text nikdy nejmenuje jako Ježíše) dále říká, že „ti, kdo nepoznali sami sebe, nepoznali nic, ale ti, kdo poznali sami sebe, zároveň již dosáhli poznání o hloubce Všeho.“
„Ten, kdo poznal sám sebe;“ „ti, kdo nepoznali sami sebe, nepoznali nic“: obecná myšlenka je známá z mnoha jiných míst, starověkých i novověkých. Klement Alexandrijský napsal, že „zdá se, že největší ze všech disciplín [je] poznat sám sebe, neboť když člověk pozná sám sebe, pozná i Boha.“ Hloubkový psycholog jako Carl Jung by s tím souhlasil. Podle Plútarcha lze přikázání „poznej sám sebe“ vysledovat až k delfské věštírně. Plótínos mohl spolu s gnostiky říci, že „najít sebe sama znamená poznat svůj zdroj“ a „konečným zdrojem, odkud [jsme] přišli, je Jedno.“ Toto rčení bylo připisováno také různým řeckým filosofům a dlouho bylo klišé v literatuře a v psychologickém a náboženském diskurzu.
„KRÁLOVSTVÍ JE V TOBĚ“
Pro Vědoucí měl tento výrok samozřejmě osobitý význam. Ženich, jemuž Tomáš káže Pravou svatbu v Andrapoli, ve Skutcích Jidáše Tomáše – Acts of Judas Thomas, říká, že jeho cílem je „hledat sám sebe a poznat, kým jsem byl a kým a jakým způsobem jsem nyní, abych se znovu stal tím, čím jsem byl.“ A „to, čím jsem byl,“ je součástí Plnosti, Jednoty, Království, s nímž se touží jednotlivý duch znovu spojit. Poznávat sebe sama znamená intuitivně chápat Jednotu.
„Jste nemluvňata,“ říká Spasitel v knize Soupeř – The Contender, „dokud se nestanete dokonalými.“ V tomto případě je to tak. Končí těmito slovy (připomínajícími předmluvu k Tomášovu evangeliu, s jeho posloupností hledání – nalezení – zneklidnění a údivu – vládnutí – nalezení odpočinku): „Když totiž vyjdete z úzkostí a vášní těla, dostanete od Dobrého místo odpočinku. A budeš vládnout s Králem, ty spojen s ním a on spojen s tebou, od nynějška až na věky věků.“
Mystikové po celou dobu trvali na tom, že pravdu, kterou hledají, nelze nalézt ve světě vnímatelném smysly a důmyslnými technickými rozšířeními těchto smyslů. Spíše ji je třeba zakoušet vnitřně, jako nediferencovaný (a tudíž nevědecký) fenomén. Neexistuje pro něj žádné racionální vysvětlení ani popis. Relevantním argumentem je starý argument mysli a těla: Je „mysl“ něčím víc než jen fyzickým základem v mozku a centrální nervové soustavě? Ve dvacátém století se tato debata často vedla o možnosti či nemožnosti uměle reprodukovat lidskou inteligenci nebo lidskou psychiku.
Z termínů, které se někdy používají pro charakteristické ústřední jádro lidského bytí – mysl, Já, duše, duch, le Moi – slouží první dva poměrně dobře jako výstižná slova, ačkoli vědci, kteří vytvořili náš model vesmíru, obvykle o roli „mysli“ nehovoří.
Protože estetické, poetické, etické, numinózní nebo mystické prožitky neposkytují kvantifikovatelné a ověřitelné údaje, nelze je vědecky zkoumat. Mnozí, pravděpodobně většina vědců se kloní k názoru, že nakonec bude mysl považována za pouhé fungování mozku a centrální nervové soustavy a z psychologie se vyklube součást neurologie. A neurologie bude redukována na fyziologii, kterou lze zase redukovat na chemii a chemii na fyziku. A na bázi fyziky bude nakonec nalezena konečná realita.
Přesto někteří vědci převratného dvacátého století – astronomové, částicoví fyzici, molekulární biologové, neurovědci, kognitivní vědci a mnozí další – dospěli k závěru, že odpovědi na konečné otázky, pokud jsou vůbec dosažitelné, pravděpodobně leží mimo dosah empirického pozorování a logického uvažování.
Například Paul Davies, australský fyzik, který patří k rostoucímu počtu vědců, kteří zkoumají hranice fyzikální vědy a výpočetní logiky, poznamenává, že když se tyto metody dostanou na hranice svých možností, musí nastoupit jiný koncept „porozumění“: „Možná, že mystická cesta je cestou k takovému pochopení.“ Mnoho vědců dlouho považovalo vědomí za fenomén tak neuchopitelný a špatně definovaný, že jej nelze seriózně studovat. (V roce 1992 vysoce respektovaný britský vědecký časopis Nature informoval o velké míře shody v rámci sympozia vědců a filozofů, že nastal čas, aby jej vědci studovali a hledali novou teorii vědomí. Měli bychom poznamenat, že se domnívali, že vědecké vysvětlení by se nakonec nějakým způsobem najít mohlo.)
OPĚT PĚT ČLENŮ
Dva z gnostických textů nalezených v Nag Hammádí jsou obzvláště zajímavé, pokud jde o Vše a „mysl“ – mluví se v nich, jako tak často, o pěti členech mysli. Jeden z nich, nazvaný Eugnostos Blahoslavený – Eugnostos the Blessed, pochází zřejmě z nekřesťanských zdrojů v Egyptě, pravděpodobně z prvního století n. l. Vypráví o verzi gnostického kosmogonického mýtu: z nepoznatelné, nekonečné, věčné, nepopsatelné božské entity – „Toho, který je“ – vzešla řada emanací eonů a sil, včetně Sofie a jejího partnera Spasitele, přičemž na nejnižším stupínku byl Adam. Od obvyklejšího gnostického mýtu se liší tím, že mocnosti v hierarchii jsou blahodárné a stvoření je dobré, jak by si to představovali Platón, Židé a ortodoxní křesťané.
Druhý text, Sofie Ježíše Krista – The Sophia of Jesus Christ, je pokřesťanštěnou verzí prvního v tom smyslu, že spasitel je v něm identifikován jako Ježíš. V tomto textu se obrací ke svému blízkému okolí: Tomášovy, Filipovy, Matoušovy, Bartolomějovy a Máří Magdaléně. Sofie končí příslibem návratu k Otci pro ty, kdo ho poznají „v čistém poznání.“ Po výkladu o nekonečné, nepojmenovatelné, nepomíjivé a nepopsatelné povaze prvotního božství nabízí Spasitel určitý popis: „[J]e to veškerá mysl. A on je myšlení a uvažování a rozvažování a rozumnost a moc. To všechno jsou rovnocenné síly. Jsou to zdroje totalit.“ A stejných pět atributů sdílí i nižší řády v hierarchii aeonů, včetně Prvního člověka, aeonu, který předchází prvnímu člověku na zemi.
Gnosticismus/Gnosticism 