Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován The Gnostic Apostle Thomas:“Twin“ of Jesus/Barlaam, Josaphat, and Mithra/Buddha as a Christian Saint.
K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
Buddha jako křesťanský světec
BARLAAM, JÓŠAFAT A MITHRA
GNOSTICKÝ APOŠTOL TOMÁŠ: KAPITOLA 21
Připomeňme si, že Gundaphorus a jeho Parthové byli z Taxily a země pěti řek vyhnáni kolem poloviny prvního století po Kristu. Noví příchozí pocházeli ze západní Číny. Dnes jsou známí jako Kušánci, podle názvu dynastie, kterou založil dominantní klan. Již dříve ovládli země na západ od Indu a poté se tlačili na jihovýchod, přičemž zabrali nejen východní parthská území, ale rozšířili svou vládu do Indie až k Mathuře východně od Dillí. Tato velká kušánská říše, která se rozkládala od Samarkandu a Taškentu až po rovinu Gangy, byla místem, kde se setkávaly řecko-římské, perské, indické a čínské zájmy a vlivy. Jeden z kušánských vládců převzal velké tituly všech ostatních říší: Čtyři z nich se rozkládaly na celém euroasijském kontinentu.
Kušánská říše byla pro buddhisty svatou zemí, na jejíž půdě se rozvíjel severní Buddhismus (Mahájána neboli Velká cesta). Předním mudrcem a básníkem prvního století našeho letopočtu byl Asvaghosa, jehož život Šákjamuniho byl vysoce uctíván. Asvaghosa vypráví, že budoucí Buddha vstoupil jako myšlenka do lůna své matky a po narození (skrze její bok) udělal sedm kroků a řekl: „Zrodil jsem se pro nejvyšší poznání, pro blaho světa – toto je tedy mé poslední zrození.“ Ošetřující bráhmani ujistili jeho otce, krále klanu Sakja, že chlapce (který měl znaky Velké osobnosti, jako například vrcholový výrůstek a chlupatý chomáč mezi očima) čeká pozoruhodná budoucnost mocného vládce.
Jeden mudrc však králi řekl, že jeho syn půjde jinou cestou, která je pro Velkou osobnost otevřená: opustí království, bude lhostejný ke světským věcem, velkým úsilím dosáhne nejvyšší pravdy a „zazáří jako slunce poznání, aby zničil temnotu iluzí ve světě.“
Krále netěšilo pomyšlení, že by tak přišel o svého dědice, a dělal vše pro to, aby mladému princi dopřál život plný rozkoší. Usadil mladíka v samostatném domě obehnaném zdí, kde byl chráněn před pohledem na bídu světa, obklopil ho svůdnými dívkami, chránil ho před obtížnými učiteli, kteří by mohli jeho myšlenky odvést k duchovnějším záležitostem. Princ si vzal ženu a měl dítě. Jednoho dne však při vyjížďce z paláce náhodou spatřil slepce, malomocného, mrtvého a žebráka.
Siddhártha si intenzivně uvědomil, že život je pomíjivý a plný utrpení. Opustil svou rodinu a dal se na cestu krajní askeze (schválený směr pro svatého muže), ale rozhodl se, že „pravdu“ takto nenajde. Pak seděl v hluboké meditaci čtyřicet devět dní pod fíkovníkem, odolával pokušením moci a bohatství, dosáhl osvícení, pronesl své první kázání mimo Benáres a zbytek svého dlouhého života strávil šířením čtyř ušlechtilých pravd: život na tomto světě je utrpení a pomíjivost; zdrojem tohoto utrpení jsou chutě; lékem je ukončení chutí; tohoto ukončení lze dosáhnout následováním jeho osminásobné cesty – zahrnující moudrost, mravní řeč, mravní jednání a meditaci.
BARLAAM A JOSAPHAT
Příběh o Buddhově životě prošel na západě neobyčejnou proměnou a stal se jednou z nejrozšířenějších legend vůbec – příběhem o Barlaamovi a Jóšafatovi. Bylo zjištěno více než šedesát překladů, verzí nebo parafrází. Byl upraven tak, aby odpovídal náboženskému klimatu jednotlivých jazyků a kultur. Jak se příběh šířil na západ, převzali ho a upravili Manichejci ve střední Asii a poté se stal křesťanským.
V nové verzi byl Barlaam křesťanský mnich, který obrátil Josaphata (jméno vzniklo jazykovým vývojem ze slova bódhisattva – člověk schopný stát se Buddhou). Je možné, že gruzínští křesťané na Kavkaze byli první, kdo příběhu v šestém nebo sedmém století dodali křesťanský ráz. Křesťanská verze v řečtině byla známa přinejmenším již v osmém století. Do latiny ji přeložil papežský knihovník v devátém století a později si získala širokou oblibu na celém Západě.
Etiopská verze se nachází v jednom z dochovaných textů. Začíná zmínkou o Tomášově misii v Indii, stejně jako řecký a syrský text. Následuje příběh Jozafata, syna indického vládce, jehož kněží byli znepokojeni šířením křesťanství. Když se narodil, všichni mudrci a astrologové mu předpověděli skvělou budoucnost, až na jednoho, který mu předpověděl, že se stane křesťanem.
Aby tomu král zabránil, vychovával svého syna v odlehlých palácích a chránil ho před všemi kontakty se světem. Křesťanský mudrc Barlaam se však přestrojil za kupce a vloudil se do mladíkovy přítomnosti. Učil prince křesťanskému učení a nakonec ho obrátil a pokřtil. Král se snažil získat svého syna zpět všemi možnými prostředky, včetně nabídky poloviny království. Veškeré královy snahy ztroskotaly. Josaphat se vzdal knížecího života a stal se asketou v poušti, kam se k němu připojil jeho preceptor Barlaam. Přísně asketický ráz Barlaama a Josaphata a oslava mnišského života v příběhu pravděpodobně přispěly k tomu, že se příběh hodil Manichejcům. Příběh se stal ve středověku velmi oblíbeným mezi křesťanskými mnichy.
Barlaám a Josaphat byli v Evropě po celý středověk považováni za křesťanské světce a jejich příběh se stal součástí Zlaté legendy, neboli Životů svatých, ze třináctého století. Janovský biskup, který dílo shromáždil a vydal, napsal, že „Barlaam usnul v pokoji kolem roku Páně 380.“ Barlaam a Josaphat byli plně kanonizováni až v šestnáctém století. Jejich den byl stanoven na 27. listopad. Historický Buddha a jeho guru se tak stali křesťanskými světci, ačkoli se zdá, že nikdo na buddhistickou souvislost nepřišel, dokud na ni učenci neupozornili koncem devatenáctého století. Nyní byli oba svatí svatořečeni.
Pro badatele Tomášových tradic je etiopská verze Barlaama a Josaphata obzvláště zajímavá. Jak jsme již poznamenali, začíná popisem apoštolovy misijní cesty do Indie. Stejně jako ve Skutcích Jidáše Tomáše je Dvanáct posláno „ke všem národům.“
„Tomáš, velký ve svatosti, … byl poslán do indické země a hlásal Indům zvěst o spasení. Tomáš zničil a nechal opustit zemi, která měla ve zvyku přinášet oběti rytinám, a obrátil její lid od jeho bludů.“ Etiopský text dále uvádí, že poté, co se v Egyptě usadily početné skupiny mnichů, se zprávy o jejich zdrženlivosti dostaly do Indie“ a Indové se nakonec krásou svého života a skutků připodobnili [egyptským mnichům].“ Jak nyní víme, je mnohem pravděpodobnější, že se stal přesný opak, že se příklad posunul opačným směrem; buddhistické mnišské ústavy byly v zemi Gundafora založeny dlouho předtím, než v Egyptě vznikly jejich křesťanské protějšky.
Zájem těch, kdo pátrají po původu legend týkajících se apoštola, vzbuzuje ještě jedna možná Tomášova souvislost s Barlaamem a Josaphatem. K. S. Kekelidze, historik z Gruzie na Kavkaze, vyslovil domněnku, že první křesťanská verze příběhu vznikla v syrštině v polovině 7. století a že byla vymyšlena za určitým účelem. Domnívá se, že různí Nestoriánští biskupové v Persii se snažili odtrhnout od katolíků v Seleukie-Ktesifonu a vytvořit si vlastní katolictví. Aby se jim to podařilo, museli mít nějaký dokument, který by stanovil jejich vlastní linii k apoštolovi, a tím vyvrátil Nestoriánské tvrzení, že Tomáš byl jejich zakladatelem.
Podle Kekelidzeho hypotézy byl příběh o Barlaamovi a Josaphatovy, který byl k dispozici v perštině, převeden na křesťanský příběh. Jeho dva hlavní představitelé tak mohli být prohlášeni za původní evangelisty na Východě. Kekelidze předpokládá, že syrská verze, která splnila svůj účel, byla později odevzdána na smetiště. Vzhledem k tomu, jak byla v Abgarově-Ježíšově korespondenci vymyšlena legenda o Tomášově založení (přinejmenším v zastoupení) církve v Edesse, můžeme považovat za docela věrohodné, že Barlaám a Jóšafat dočasně posloužili jako zakladatelé křesťanské skupiny, která hledala samostatnou identitu.
Buddhův překlad do křesťanského světce zřejmě přišel tři nebo čtyři století poté, co Efraim přivítal v Edesse kosti Jidáše Tomáše a pochválil jeho misionářskou činnost mezi Indy. Sám o sobě tedy není nutně přesvědčivým důkazem obchodu s myšlenkami i zbožím, a to směrem na východ i na západ, přes jihozápadní a jižní Asii, v dřívějších křesťanských stoletích. Existují však přesvědčivé známky takové rané mobility náboženského myšlení. Jeden příklad, který stojí za zmínku, najdeme v Mithraismu.
ZABIJÁK BÝKŮ A NEPŘEMOŽITELNÉ SLUNCE
Mithraismus byl mysteriózním náboženstvím, které se v prvních třech stoletích našeho letopočtu rozšířilo po římské říši a které se vyskytovalo od Anglie až po východní Středomoří. Pro nás je zajímavé především jako příklad toho, jak se ve staletích, která se táhnou od počátku křesťanské éry, šířilo do římského světa náboženství s kořeny v Indii a Íránu. Jeho obřady a víra byly pečlivě střeženy před nezasvěcenými. Moderní badatelé, kteří se snažili proniknout do jeho tajemství, se museli spoléhat téměř výhradně na archeologické důkazy, kterých je naštěstí dostatek.
Svatyní pro kultovní uctívání byla jeskyně, nebo stavba postavená tak, aby připomínala jeskyni, zvaná Mithraeum. Stovky příkladů, bohatých na kulaté nebo reliéfně vytesané postavy, byly nalezeny po celém okraji Středozemního moře a v Turecku. V největším počtu však byla Mithraea nalezena na středoevropských a severoevropských hranicích římské říše, neboť Mithraismus se stal zejména náboženstvím římských legií. Zasvěceni mohli být pouze muži. V Edesse nebyla nalezena žádná svatyně, přestože se ve třetím století stala římskou kolonií. Mithraeum z tohoto období však bylo nalezeno v Dura Europos, městě na dolním toku Eufratu, které bylo dlouho výspou římské říše.
Ústřední řezbou ve svatyni je „tauroktonie – tauroctony,“ zabíjení býků. Postava znázorňuje Mithru na býkovi, který drží hlavu zvířete za nozdry nebo rohy a vráží mu dýku do srdce. Další postavou, která se ve svatyních často vyskytuje, je muž se lví hlavou, nahý a okřídlený, obvykle držící hůl a klíč a stojící na kouli, přičemž jeho tělo obepíná had. O tom, jaké myšlenky se kdysi skrývaly za tímto rozšířeným mysteriózním kultem, se stále vedou vědecké spekulace. Je zřejmé, že původně byl Mithra (nebo Mithras; v sanskrtu Mitra, v perštině „Mihr“) bohem v panteonu Árjů, kteří ve druhém tisíciletí př. n. l. vtrhli do jihozápadní Asie, než se rozdělili na dva proudy – indický a íránský. Ve třetím křesťanském století se v římském světě vyvinul v boha slunce Sol Invinctus – jméno, které přijal Konstantin a které se jistě líbilo jeho vojákům. Pokud je dnes známo, Mithra se objevuje jako zabiják býků pouze ve své římské manifestaci.
Na počátku dvacátého století předložili evropští učenci propracovanou rekonstrukci Mithraismu, která byla dlouho všeobecně přijímána jako směrodatná. Tvrdilo se, že Mithraismus je adaptací původního íránského náboženství Zoroastra – Zarathuštry, zabývajícího se bojem mezi dvěma, téměř stejně silnými principy dobra a zla, světla a temnoty. Základní mýtus podle tohoto názoru spočíval v tom, že božský hrdina Mithra dostal jako zástupce dobrého principu příkaz zabít býka; učinil tak v jeskyni a jeho krev zaplevelila zemi, čímž dala vzniknout rostlinám a novému lidskému rodu. Škorpion, pes a had, kteří se objevují v tauroktonii, byli považováni za zástupce Zlého principu, vyslané, aby zastavili život u jeho zdroje.
Muž se lví hlavou byl považován za představitele Zurvana, nejvyšší božské síly, nekonečného Času a bezbřehého Prostoru, otce obou principů působících v kosmu – Orhmazda (Dobra) a Ahrimana (Zla). Mithra měl v tomto pojetí podobnou roli jako Logos u stoiků a křesťanů. Byl stvořením a zástupcem Orhmazda, který v přírodě nastoloval a udržoval řád; poté, co jako demiurg stvořil svět života, měl nad ním i nadále věrně bdít. Očištěni zasvěcením ctnosti a oběťmi, jídlem, které zasvěcenci sdíleli, a omýváním mohli oddaní doufat, že jejich duše vystoupí přes sedm planetárních sfér na místo svého odpočinku.
Origenes, vedoucí křesťanské katechetické školy v Alexandrii (asi 211-232), napsal o Mithraistické víře, že duše při svém vzestupu do svého pravého domova prochází překážkami sedmi planet a „existuje žebřík se sedmi branami a na jeho vrcholu je osmá brána.“ Zdá se, že má na mysli sedm stupňů zasvěcení, které zaznamenali jiní křesťanští spisovatelé a které potvrdily Mithraea nalezené ve dvacátém století.
Někteří badatelé předpokládali, že za relativně otevřenými a veřejnými symboly Mithraismu v sochařství a architektuře se skrývá teologie vykoupení a spásy prostřednictvím postavy vykupitele, která je charakteristická pro jiná mysterijní náboženství, podobná Křesťanství. A křesťané druhého a třetího století skutečně považovali Mithraismus za konkurenční náboženství. Kartaginský polemik Tertulián na něj útočil jako na parodii vlastní víry.
V posledních letech různé směry interpretace archeologických důkazů vyvolaly nové otázky. Nebyly by takové prvky jako obětování zvířat pro zoroastriány nepřijatelné a neslučitelné se zoroastrijskými mýty? Není spojení římského Mithry s Mithrou starých Árjů tak slabé, že lze jen stěží říci, že patří ke stejné náboženské tradici? Nejsou astrologické symboly v Mithrovském kultovním umění natolik dominantní, že podstatu kultu je třeba hledat v nich?
Jedna skupina badatelů zdůraznila paralely mezi postavami, které se objevují v tauroktonii, a planetami a souhvězdími známými tehdejším astronomům: štír, který byl považován za původce Zla, je prostě souhvězdí Štíra; pes je Canis; had je Draco atd. Častým prvkem v sochařských výjevech tauroktonie je pás zobrazující celou řadu znamení zvěrokruhu. Souhvězdí Lva je „domovem“ boha Slunce. David Ulansey našel v tauroktonii „hvězdnou mapu“ a vyslovil domněnku, že stoičtí filozofové v ní našli znázornění nesmírně dlouhých světových cyklů kosmu – stvoření, zanikání a znovuvytvoření -, které se objevují i v indických spekulacích.
Vědci se však shodují, že mezi římským Mithraismem a indoíránskými náboženskými symboly a představami existují souvislosti. Římané v době, kdy se Mithraismu v jejich prostředí dařilo, jej jistě považovali za původem perský. Pro naše účely je fenomén náboženství s kořeny v Íránu a Indii, rozvíjejícího nový pohled a mytologii, který v prvních třech křesťanských stoletích zachvátil římský svět, významný jako další znak geografické propojenosti římského a perského světa, propustnosti kulturní hranice mezi nimi, kulturních výměn mezi nimi.
Gnosticismus/Gnosticism 