Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován The Gnostic Apostle Thomas:“Twin“ of Jesus/Wandering in the East.
K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
PUTOVÁNÍ NA VÝCHODĚ
GNOSTICKÝ APOŠTOL TOMÁŠ: KAPITOLA 19
„Budete mi svědky v Jeruzalémě i v celém Judsku, Samařsku a po celé zemi,“ říká Ježíš v kanonických Skutcích apoštolů. První misijní oblasti, které jmenoval, byly svým rozsahem skromné a blízké; ty, které jmenoval v závěrečném odstavci, byly neomezené. „Buďte poutníky,“ nařizuje Ježíš ve 42. výroku Tomášova evangelia. A Tomáš podle legendy a tradice putoval dál než kterýkoli jiný apoštol, včetně dokonce i zcestovalého Pavla. Zatímco Pavel putoval na severozápad, přes Turecko, Makedonii a Řecko, Tomáš se prý vydal na jih a na východ, a to do zemí, které v Kristově době ani nebyly na mapě.
NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ
Otec Vincenzo Maria byl jedním ze čtyř karmelitánských bratří, které papež v roce 1656, kdy se na mořích prosazovali Holanďané, vyslal do Indie, aby se pokusili udržet Tomášovy křesťany věrné Římu. Tato čtveřice se postarala o to, aby získala pasy od Nizozemců i Portugalců. Vincenzo Maria napsal o své misi paměti. Shrnul v ní Tomášovy cesty, jak o nich vyprávěli řeholníci šestnáctého a sedmnáctého století. Jeho vyprávění, které může mít jen malou, pokud vůbec nějakou historickou hodnotu, je vhodným shrnutím různých tradic a legend, které se v průběhu staletí vyvinuly.
Tomáš podle něj začal svou misii v Sýrii a Mezopotámii. Odtud se apoštol vydal na východ do Číny, „států Velkého Mogulu“ a „království Sian.“ (Město Sian v severozápadní Číně bylo starověkým hlavním městem dynastie Han, hlavním městem západní dynastie Tang a místem, kde se nachází nestoriánská stéla). Poté se vrátil ke svým původním konvertitům z Blízkého východu. Skok přes kontinent a oceán ho zavedl do Brazílie, pak zpět do Etiopie a odtud na ostrov Sokotra u pobřeží Arabského poloostrova a nakonec do jižní Indie. Tam evangelizoval Malabarské pobřeží a nakonec pobřeží Coromandelu (Madras a Mylapore), kde byl umučen.
Někteří raně novověcí evropští studenti syrských spisů a civilizace se přikláněli k názoru, že Tomáš skutečně procestoval alespoň několik míst uvedených Vincencem Mariem. Od poloviny devatenáctého století, kdy se v Anglii i jinde staly dostupné staré syrské dokumenty, se badatelé spíše dělili na ty, kteří se domnívali, že apoštolovo putování vedlo do severozápadní Indie (Gundaforova Parthie), a na ty, kteří jako jeho misijní pole upřednostňovali jižní Indii. Z důvodů uvedených v předchozích kapitolách je těžké dospět k závěru, že křesťanství se dostalo na jih Indie dříve, než do této oblasti dorazili nestoriánští misionáři. Možná by se Parthie měla brát vážněji jako jedna z možností.
ZÁPADNÍ A VÝCHODNÍ PARTHIE
První na seznamu Vincenza Maria je Sýrie-Mezopotámie. Karmelitánský mnich výslovně zmiňuje „okolí Edessy,“ ale jedním dechem rozšiřuje původní misijní pole na téměř celou Perskou říši neboli „Parthii,“ kde kázal „Parthům, Médům, Baktrijcům, Hyrkanům a Taprobanům“. (Starověká Baktrie byla zhruba dnešní severní Afghánistán; Hyrkánie přiléhala k jihovýchodnímu cípu Kaspického moře; Taprobané byli s Cejlonu, dnešní Srí Lanka.) Při zdůrazňování Parthie zřejmě Vincenzo Maria vycházel z nestoriánské tradice; Tomáš ji má navštívit dvakrát.
Edessa je místem, které by Tomáš s největší pravděpodobností navštívil, pokud by skutečně apoštol tohoto jména jezdil někam mimo Palestinu. A na pobyt v Edesse poukazují některé indicie. Zdá se, že tam nebo v oblasti jejího kulturního vlivu vznikla většina Tomášovy literatury – texty, které mají zaznamenávat slova, jež Tomáš obdržel od svého duchovního dvojčete a mistra, a popisovat jeho cesty a kázání. A Mezopotámie, sousedící se středomořským pobřežím, kde žil Ježíš a jeho následovníci, s mnoha lidmi mluvícími téměř stejným jazykem jako oni, měla značnou židovskou populaci; ta by byla přirozeným cílem prvních evangelizátorů, ať už by se vydali kamkoli.
James Robinson, který se zasloužil o zpřístupnění koptských textů nalezených v egyptském Nag Hammádí, se domnívá, že aramejsky mluvící proroci z Judska by přirozeně tíhli k aramejsky mluvícím zemědělským a pasteveckým vesnicím na severovýchodě a někteří se mohli usadit v centru syrské kultury, v Edesse. Přinesli s sebou zásobu výroků v aramejštině, které se staly základem Tomášova evangelia – Gospel of Thomas. Takovým osadníkem mohl být i sám Tomáš. Na podporu této lákavé spekulace se však neobjevily žádné pevné důkazy.
„Parthie“ v širším slova smyslu může být silnějším kandidátem na označení Tomášova misijního pole než samotná Edessa. Ať už původní Skutky Jidášovy – Acts of Judas Thomas sepsal jakýkoli autor nebo skupina, Tomáš jej přiřadil k „Indii,“ kde vládl Gundaphorus. Pozdější syrský dokument Učení apoštolů – The Teachings of the Apostles rozděluje dvanáct misijních oblastí podobně jako Skutky Jidáše Tomáše – Acts of Judas Thomas, ale jde ještě dál a jmenuje oblasti, které měl každý z Dvanácti na starosti.
„Indie a všechny její vlastní země a ty, které s ní sousedí, až k nejvzdálenějšímu moři,“ říká Učen , „přijaly apoštolskou ruku kněžství od Jidáše Tomáše, který byl vůdcem a vládcem v církvi, kterou tam vybudoval a sloužil v ní.“
Jiní spisovatelé v prvních staletích poslali Tomáše do Parthie. Pasáž v pseudoklementových Poznáních – Recognitions (pravděpodobně napsaných ve třetím století) popisuje podobně jako Bardaisan, jak ti, kdo byli vystaveni učení „spravedlivého a pravého proroka“ (tj. Ježíše), jsou schopni překonat své barbarské zvyky: „Mezi Parthy – jak nám napsal Tomáš, který mezi nimi hlásá evangelium – není nyní mnoho těch, kteří jsou závislí na mnohoženství“ (zvýraznění doplněno ). Takto je v závorce a pravděpodobně příliš pozdě na to, aby byl brán vážně jako přesvědčivý důkaz, přidán další hlas přiřazující Tomáše k Parthii.
Mnozí pozdější autoři, starověcí i novodobí, také umisťují Tomáše buď do Indie, nebo do Parthie, ale ti jen opakují, co četli nebo slyšeli.
Jediné, čím si můžeme být poměrně jisti, je, že skupiny křesťanů v Edesse a jejím okolí, dále po proudu Eufratu a v Egyptě povýšily Tomáše ve svých církvích na mimořádně vysoký apoštolský stav. Období, kdy se tak stalo, bylo pravděpodobně od prvního ( a určitě začalo nejpozději ve druhém) do čtvrtého století. Od konce druhého století začínaly církve na Západě i Východě přikládat velký význam apoštolskému původu, který by zakládal autoritu jejich duchovních jako duchovních potomků Kristových blízkých následovníků.
VÝCHODNÍ CÍRKEV A ŘÍŠE STŘEDU
Tradici Tomášova prvenství přijala nestoriánská církev Východu, která se v pátém století rozešla se Západem. Nestoriánská církev je také známá jako východní syrská (a od devatenáctého století jako asyrská) církev. Jak jsme již uvedli, sásánovští šáhové v Persii upřednostňovali Nestoriány před církvemi římského světa; tito křesťané již nebyli automaticky podezíráni z loajality k římské moci. Také pozdější arabští muslimští vládci byli k nestoriánské církvi převážně tolerantní, a to z podobného důvodu: nebyla to církev západní.
Připomeňme, že Nestoriáni lpěli na třech legendách, které podporovaly jejich nárok na apoštolský původ: návštěva mudrců (skupina, v níž byl i Kašpar, syn Gundaforův) u malého Ježíše; korespondence mezi králem Abgarem a Ježíšem; a Skutky Jidáše Tomáše – Acts of Judas Thomas, ve kterých bylo přinejmenším zmíněno v jedné verzi Acts of Judas Thomas, že po své mučednické smrti apoštola Tomáše byli jeho kosti přeneseny do Edessy.
Hlavní sídlo Nestoriánské církve v Ktésifonu-Seleucii, nedaleko starověkého Babylonu v Mezopotámii, bylo důležitým místem obchodu mezi Evropou a Asií, a také místem setkávání karavan z Arabského poloostrova, střední Asie, Indie a Číny a etapou vodní dopravy po Eufratu, spojující se s Perským zálivem. Nestoriáni maximálně využili své centrální polohy, naučili se jazyky svých sousedů a stali se čilými obchodníky a proselytiky.
Byli vzdělaní a žádaní také jako lékaři a veřejní činitelé, nikdy nebyli tak početní, aby byli považováni za vážnou hrozbu pro občanskou autoritu, ale dostatečně nápadní na to, aby je xenofobové nesnášeli. V době svého největšího rozkvětu měla církev více než dvě stě metropolitních sídel a rozkládala se – i když řídce – od Arabského poloostrova po Čínu, od Sibiře po Cejlon. Nestoriánství bylo po několik set let křesťanstvím Asie.
Nestoriáni zřejmě rychle pronikli do Turkestánu a později do Číny. Jedna z větví Nestoriánské církve, která později vstoupila do společenství s Římem, i když stále sdílela mnoho nestoriánských obřadů a praktik, je známá jako Chaldejská církev. Její breviář několikrát zmiňuje Tomášovu roli mezi Číňany: „skrze svatého Tomáše se i Číňané s Etiopany obrátili k pravdě;“ „svatý Tomáš byl vzat do nebeského království mezi Číňany;“ „Indové a Číňané… se klaní na památku Tomáše tvému jménu, náš Spasiteli.“
V roce 781 se starobylé hlavní město několika čínských dynastií, Čchang-an (později známý jako Sian), stalo místem, kde byl postaven sedm a půl metru vysoký kamenný pomník s nápisem připomínajícím zavedení a šíření „vznešeného zákona Ta T’sin [Sýrie] v Říši středu.“ Další čínské znaky podávají nejasný nástin křesťanského učení a zprávu o příchodu mnicha z Ta T’sin v roce 635, který přinesl posvátné spisy.
Dekret císaře Tai-Tsunga z roku 638, který je na stéle vyrytý, schvaluje nové učení a nařizuje stavbu kostela na náměstí Míru a spravedlnosti ve městě. Čínské nápisy obsahují také stručnou zprávu o osudech víry v Číně – jeden císař ji upřednostňoval, druhý nikoli (ten dal přednost Buddhismu), třetí jí opět zachoval přízeň.
V roce 845 zahájil čínský císař Velké pronásledování, jehož cílem bylo vyhnat z Číny všechna „cizí“ náboženství včetně Buddhismu. Více než dva tisíce nestoriánských a muslimských misionářů muselo uprchnout. Dalším významným centrem Nestoriánů ve střední Asii se stal Turkestán.
Ve dvanáctém a třináctém století, kdy bylo Nestoriánství v Asii na vrcholu, panovalo v Evropě rozšířené přesvědčení, že rozsáhlé oblasti Asie ovládá bohatý a mocný křesťanský potentát. Marco Polo při vyprávění o návštěvě horního toku řeky Orchov, která se vlévá do jezera Bajkal, uvádí, že Tataři žijící v sousedním regionu vzdávali hold Prestoru Janovi. Král-kněz se je podle něj rozhodl rozprášit, když se stali početnými a hrozivými. Portugalské vládce a objevitele patnáctého a šestnáctého století nevedla jen touha po zlatě a touha obrátit pohany; doufali také, že najdou křesťany Prestera Jana. Byli si jisti, že s ním mohou počítat jako se spojencem proti muslimským mocnostem, které jim blokovaly cestu do Asie.
Pozdější legenda přenáší Prestera Jana do Habeše. Záměna Etiopie s Indií přetrvávala po celé patnácté století. Někteří spekulují, že Prester Jan byl od počátku habešským knížetem. Papež Alexandr III. psal v roce 1177 „Magnificus Rex Indorum, sacerdotus sanctissimus“ (Velkolepý král Indie, nejsvětější kněz) pravděpodobně na adresu habešského krále.
MONGOLOVÉ A NESTORIÁNI
Mongolský císař Kublajchán – Kublai Khan byl k Nestoriánům přátelský a vyslal na Západ dva mnichy jako vyslance. Jeden z nich, Rabban Sawma, přijel v roce 1287 do Říma a navštívil „celu Mar Papa“ [papežův dům]. Zjistil, že poslední papež zemřel a že papežství řídí dvanáct kardinálů. „Který z apoštolů učil evangelium ve vaší čtvrti světa?“ zeptali se oni Sawmy. A on odpověděl: „Mar Tomáš, Mar Addai a Mar Mari učili evangeliu v naší čtvrti světa a my v současné době držíme kánony, které nám předali.“
Pozdější mongolský dobyvatel byl zkázou východní církve. Ve třináctém století se v Bagdádu silně prosadili Nestoriáni. Někteří by řekli, že tehdy byli na svém zenitu. V následujícím století však padli za oběť Tamurlainovi, když pustošil Asii. Vyplenil město a zanechal po sobě pyramidu lebek, jejichž počet údajně dosáhl 90 000. Zbytek Nestoriánů, vyhnaných z Bagdádu, se usadil v severní Mezopotámii a ve východním Turecku mezi Kurdy. V Indii svědčili potulní středověcí mniši a další cestovatelé o nízkém postavení, na které Nestoriáni klesli. Byli roztroušeni v malém počtu.
Ve svých horských vesnicích kolem horního toku Tigridu upadali Nestoriáni do chudoby a nevědomosti, zapomenuti západním světem. Znovu je objevili v devatenáctém století Britové, kteří v této oblasti působili z důvodů impéria. Následovali je misionáři ze Západu. Jejich dobře míněná pozornost vzbudila závist a zuřivost kurdských a dalších kmenových sousedů Nestoriánů. Odhaduje se, že 20 000 Nestoriánů bylo zmasakrováno.
Nestoriánům (nebo Asyřanům, jak je nazývali anglikáni) se ve dvacátém století nedařilo lépe. Znovu se ocitli ve vleku mezinárodní politiky a trpěli dalším pronásledováním a krveprolitím z rukou osmanských Turků, i Kurdů a Iráčanů. Nestoriáni nakonec skončili ve Spojených státech, kde získali občanství, ale někteří Nestoriáni zůstali v Iráku a Íránu, ale největší počet jich odešel do Ameriky. Z Tomášské církve, která byla kdysi dominantní formou křesťanství v polovině světa, zbyl jen ubohý zbytek.
Gnosticismus/Gnosticism 