Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován The Gnostic Apostle Thomas: „Twin“ of Jesus- The Gnostic Apostle Thomas (c) 1997 Herbert Christian Merillat.
K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka čistě pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
SYN SKOČNÉ ŘEKY
GNOSTICKÝ APOŠTOL TOMÁŠ: KAPITOLA 10
Bardaisan (řecky Bardasenes), o dvě generace mladší než Markión, byl Syřan. Žil asi v letech 165-222. I on se stal terčem lovců herezí. Jeho jméno znamená Syn Skočné řeky (Daisan) a jeho rodištěm byla pravděpodobně Edessa. Podle všeho byl dobře urozený a vzdělaný, pohyboval se ve vyšších edeských kruzích kolem královského dvora. Životopisec jednoho ze současných biskupů poznamenal, že ve velkém shromáždění se Bardaisan „od všech ostatních odlišoval původem a bohatstvím.“ Pozdější autoři uváděli, že byl svého času Atagartisovým ctitelem a první vousy si připnul na zeď chrámu v Hierapoli. Stal se jedním z prvních vykladačů vlastního typu syrského křesťanství.
„ČLOVĚK NENÍ JEN CITERA“
Albirúní, pozoruhodný muslimský historik-vědec-filozof, který byl bystrým a objektivním pozorovatelem národů, jež se v jedenáctém století dostaly pod muslimskou nadvládu, si všiml, že křesťané mají řadu evangelií: Kromě čtyř kanonických a dalších, které zmiňuje, má „každá z Markiónových a Bardesanových [Bardaisanových] sekt zvláštní evangelium.“ Pokud Bardaisan skutečně měl vlastní evangelium, zmizelo. Syn Skočné řeky je nejlépe znám z jednoho z jeho mála dochovaných děl, které se jmenuje Kniha zákonů zemí, neboli Dialog o osudu – Book of the Laws of Countries, or Dialogue on Fate. Text údajně napsal žák Filip (Philippus) a skládá se z několika otázek jistého Awidy (rovněž jeho žáka) a dlouhých Bardaisanových rozprav v odpovědi. Je však docela dobře možné, že jej sepsal sám Bardaisan.
Bardaisan se snaží dokázat, že lidé, přestože jsou v mnoha ohledech vydáni na milost a nemilost silám, nad nimiž nemají kontrolu, mají svobodnou vůli a mohou volit mezi správným a špatným jednáním. „Člověk není jen citera,“ na kterou hrají jiní, ani „loď, kterou řídí jiný.“ Bardaisan nepřispívá ničím podstatným k věčnému sporu o svobodu a nutnost, ale pro moderního čtenáře budou astrologické detaily, v nichž píše, pravděpodobně poutavé.
Pod heslem nutnost nachází dva faktory, Přírodu a Osud, a druhý z nich ztotožňuje s vlivem hvězd a planet. V jeho době se považovalo za samozřejmé, že nebeská tělesa, často považovaná za bohy, ovlivňují lidské životy – nejen co se týče ročních období pro setbu a sklizeň, ale i postavení jednotlivce ve společenských vrstvách, štěstí v manželství a kariéře, zdravotního stavu, charakteru a temperamentu.
V dialogu si je Bardaisan dobře vědom kritiky, že je v podstatě astrolog. Přiznává, že kdysi ctil umění Chaldejců, ale trvá na tom, že už to nedělá. Jazykem, který připomíná roli Sofie v některých gnostických kosmogoniích, říká, že Boží moudrost, moudrost, která založila svět, dovolila menším stvořením („andělům a potentátům, vládcům, živlům, lidem a zvířatům“) podílet se na moci nad některými věcmi, ale „ten, kdo má moc nad vším, je Jediný.“
Ztotožňujíc Osud s astrálními silami, Bardaisan říká, že pod jejich vlivem „duchové procházejí změnami při sestupu do duší a duše při sestupu do těl“ – další připomínka gnostického mýtu o sestupu a vzestupu ducha a rozlišení mezi duší-psychikou a duchem-pneumatikou. Osud rozhoduje o tom, zda je člověk bohatý nebo chudý, zdráv nebo nemocný, zda má velkou rodinu nebo je bezdětný. Osud má však své hranice. Příroda, nikoli Osud, určuje, že muž se nemůže stát otcem dříve než v patnácti letech a žena matkou dříve než ve třinácti. Je to Příroda, která způsobuje, že se muži a ženy spojují a rodí děti. Je to však Osud, který způsobuje, že manželství ztroskotávají a poskvrňuje působení Přírody nečistými vášněmi.
Aby ukázal omezenost role astrálních těles, Bardaisan dlouze vypráví o zákonech a zvycích, které si osvojily různé rasy – zvyklostech, které nejsou určeny postavením hvězd a planet při narození jednotlivce, ale volbou a tradicemi společnosti, do níž se narodil.
Například u Kušánců (těch, kteří vytlačili Gundaforovu dynastii z Afghánistánu a Paňdžábu) ženy, říká Bardaisan, rády nosí mužské šaty se spoustou zlatých ozdob, jezdí na koních s kápěmi, šéfují otrokům svých manželů a souloží s otroky a s cizinci, kteří jim mohou projít cestou. To však neznamená, že všechny mají Venuši s Marsem a Jupiterem v domě Marsu, ve středu nebe – planetární konfiguraci, která plodí bohaté a cizoložné ženy, jež vládnou svým manželům.
Konjunkce Merkura s Venuší v domě Merkura dává vzniknout sochařům, malířům a penězoměncům nebo v domě Venuše tanečníkům, zpěvákům a básníkům. Tyto planetární konjunkce však nevytvářejí takové umělce na barbarských okrajích světa. Médové, kteří vyhazují své mrtvé, dokonce i umírající, aby je sežrali psi, se nemusí nutně narodit, když Luna stojí s Marsem v Raku – natálním znamení pro ty, kteří jsou určeni k tomu, aby je sežrali psi. U Germánů si muži berou za ženy hezké chlapce, ale nemůžeme se domnívat, že všichni takto využívaní chlapci se rodí při určitém uspořádání Merkura, Venuše, Saturna a Marsu. Židé, ať jsou kdekoli, obřezávají své děti mužského pohlaví osmého dne, ať už je Mars v postavení, které způsobuje, že železo prolévá krev, nebo ne.
Osud nenutí rasy, aby dělaly to, co dělají. Je to věc volby, respektive volby zkondenzované do zvyku a obyčeje. Stejnou silou svobodné vůle se „nový lid nás křesťanů,“ který lze nalézt na všech místech a ve všech klimatických podmínkách, neřídí místními zvyky, které jsou v rozporu s křesťanským učením. Astrální osud je nenutí dělat věci, které jsou pro ně nečisté. Bardaisan končí příslibem nového světa, který přijde, kdy „přestane všechen zlý rozruch a skončí všechny vzpoury,… a nastane klid a mír díky daru Pána všech existujících bytostí.“
V některých z nich shledávali raně křesťanští spisovatelé kacířství a Bardaisan byl po staletí odsuzován. V Dialogu se objevují stopy valentinského mýtu o stvoření. A možná, že zatímco planetárním vlivům přisuzuje jen omezenou roli, Bardaisan jim věnuje příliš velkou pozornost. Říká však, že kdyby lidé nemohli páchat zlo, pak by nemohli nést vinu a dobro, které by konali, by jim nebylo žádnou zásluhou.
Ve čtvrtém století se první významný církevní historik Eusebius z Cesareje obdivně vyjadřuje o Bardaisanovi jako o „nejschopnějším muži a velmi zkušeném diskutérovi v syrském jazyce“ a chválí ho za to, že sestavil dialogy proti Markionitům. Uváděl však, že Edessan dříve patřil ke gnostické škole Valentina, a přestože ji později odsoudil, „pachuť staré hereze na něm ulpěla až do konce.“ Tato skvrna skutečně zůstala a pozdější církevní otcové ve středomořském světě běžně obviňovali Bardaisana z toho, že je Valentinián, ačkoli se velmi nejasně vyjadřovali k tomu, jaké názory zastával. Nedávný překladatel Dialogu, nizozemský učenec H. J. W. Drijvers, naznačuje, že Valentinianismus se stal vhodnou nálepkou, kterou bylo možné připnout každému, kdo byl obviněn z nějaké hereze, podobně jako se jí v pozdější době stal Manicheismus.
SVĚTLO A DOBRO, TMA A ZLO
Koncem čtvrtého století se syrsky mluvící básník-teolog Efraim zřejmě domníval, že hlavním omylem Bardaisana bylo, že považoval Tmu za jeden z prvků kosmického bytí spolu s větrem, vodou, ohněm a vzduchem:
Co se týče entit, které Bardaisan uvedl, je třeba ho obvinit, protože učil, že jedna je těžší než její bližní Jedna je lehčí než její bližní Zlé postavil jako nižší Dobré postavil jako horní a Oheň a Vodu jako těžké Světlo a Vítr postavil jako jemné.
V tomto charakteristicky obskurním hymnu Efraim zřejmě naznačuje, že Bardaisan byl předchůdcem Manichejců, stoupenců mnohem rozšířenějšího a hrozivějšího heretického hnutí, s nímž se také brzy setkáme. A skutečně se zdá, že od Bardaisana k Mánímu vede přímá linie, přičemž oba byli pravděpodobně ovlivněni zoroastrismem. Mani přijal představu rozdělení na říši Temnoty – Zla dole a říši Světla – Dobra nahoře. Efraim také obvinil Bardaisana, že popírá existenci vzkříšení těla: Bardaisan se mýlil, když tvrdil, že „ze všech těl, která zemřela, povstalo pouze tělo našeho Pána“ a že „to byly [pouze] duše, které náš Pán vzkřísil.“
Bardaisan byl mezi svými Edessany znám jako básník a skladatel 150 žalmů, které zhudebnil. Dochovaly se pouze zlomky. Kdysi se odborníci na syrskou filologii přikláněli k názoru, že dva hlavní hymny ve Skutcích Jidáše Tomáše – Acts of Judas Thomas jsou Bardaisanovým dílem, ale novější badatelé s tím nesouhlasí. (Jeden hymnus byl ten, který Tomáš zpíval v Andrapoli, přičemž mu rozuměla pouze židovská flétnistka. Druhým je „Píseň o perle“ nebo „Hymnus duše,“ o němž pojednáváme níže).
Fragmenty jeho díla, které se dochovaly ve spisech jiných autorů, ukazují, že Bardaisan toho o Indii věděl hodně. Znal rozdíl mezi hinduistickými brahmíny a buddhistickými mnichy a popsal buddhistický klášter. Zmínil se o křesťanech v jiných asijských zemích, ale o žádných v Indii se nezmiňuje. Znal některé zvyky této země: „Indové spalují své mrtvé a ženy mrtvých se dobrovolně obětují a jsou spáleny spolu s nimi.“ V Indii se mrtví upalují. A věděl, že bráhmani tvoří vegetariánskou elitu, i když o nich podává velmi romantický obraz jako o zcela ctnostných: „Nikdy nedělají nic zlého, ale vždy se bojí Boha.“
Zdá se tedy, že hlavními prohřešky Bardaisianova díla v očích pozdějších ortodoxních komentátorů bylo to, že považoval temnotu neboli zlo za jeden ze základních prvků kosmu, že popíral vzkříšení těla a že přikládal příliš velkou váhu roli planet a souhvězdí při určování lidského osudu. Byl také obviňován z toho, že Sofii-Moudrosti přisuzuje příliš velkou roli při stvoření kosmu a lidstva…
Bardaisana zřejmě zastihla jakási občanská vřava, když do Edessy přišel nevýslovný Caracalla, neboť odešel do vyhnanství v Arménii zhruba v době, kdy císař v roce 216 ukončil edesskou nezávislost. Přesto se zdá, že viděl Indiány, kteří byli vysláni jako vyslanectví k římskému císaři Elagabalovi. V Arménii napsal Bardaisan dějiny této země.
Kniha Zákony zemí – Book of the Laws of Countries vyšla ve druhé polovině druhého století, tedy dlouho po Tomášově evangeliu – Gospel of Thomas (které by mnozí badatelé datovali o století dříve a přinejmenším již do roku 140 n. l.) a několik desetiletí před Skutky Jidáše Tomáše – Acts of Judas Thomas (syrské) a Apollónia z Tyany – Apollonius of Tyana (řecké), které byly sepsány na počátku třetího století. Zdá se, že vývojová linie zvláštní tradice Edessy a obecněji Mezopotámie je následující: ti, kdo napsali Tomášovo evangelium – Acts of Judas Thomas, pak Bardaisan, pak autoři Skutků Jidáše Tomáše – Acts of Judas Thomas, pak Mani. Al-Nadim, muslimský encyklopedista z desátého století, uvádí, že v jeho době ještě existovaly roztroušené komunity v Číně a Chorásánu, které se považovaly za Bardaisanovy následovníky.
Snad s Bardaisanem a jistě s Máním se dostáváme k nové formě gnosticismu, v níž Dobro a Zlo vystupují jako zhruba rovnocenné soupeřící síly – to, co Hans Jonas a Kurt Rudolph, přední vykladači gnostických hnutí, nazývají íránským typem gnóze.
Gnosticismus/Gnosticism 