Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován The Gnostic Apostle Thomas: „Twin“ of Jesus- The Gnostic Apostle Thomas (c) 1997 Herbert Christian Merillat.
K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka čistě pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
ZA HRANICÍ ZÁKONA
GNOSTICKÝ APOŠTOL TOMÁŠ: KAPITOLA 4
Vracíme se k Tomášovým slovům v Andrapoli, když přesvědčoval královské novomanžele, aby upustili od uzavření manželství. „Zachovejte své duše čisté,“ řekl jim, a pak se budou moci těšit na „neporušitelné a pravé manželství“ a vstoupit do „oné nevěstiny komnaty, která je plná nesmrtelnosti a světla.“
SNOUBENECKÁ KOMNATA
Valentiniáni měli zvláštní svátost nevěstiny komnaty. Až donedávna se o příslušném rituálu vědělo jen málo, kromě toho, co uvedl hereziolog druhého století Irenej, biskup lyonský. Obřad podle něj nebyl ve skutečnosti duchovní; některé zasvěcené ženy otěhotněly.
Irenej obviňoval Marka, vůdce valentinské sekty, že se mazlí s bohatými a elegantními ženami, kterým měl lichotivě říci:
„Chci, abyste se podílely na mé milosti, neboť Otec nás všech vidí neustále vašeho anděla před svou tváří. Nyní je místo Velikosti v nás, musíme se v ni proměnit. Nejprve přijměte milost ode mne a skrze mne. Připravte se jako nevěsta čekající na svého chotě, abyste se stali tím, čím jsem já, a já tím, čím jste vy. Založte ve své svatební komnatě semeno světla. Přijmi ode mne ženicha, uchop ho a nech se jím uchopit. Hle, milost na vás sestupuje.“
Nic z toho, co je jinak známo o Valentiniánech, nenaznačuje, že by svatební komnata zahrnovala prostopášný obřad. Ireneus buď záměrně, nebo naivně zkreslil povahu svátosti. Obvinění ze sexuálních deliktů byla standardní zbraní ve výzbroji sektářských sporů. Římské úřady někdy obviňovaly křesťany, že se oddávají orgiastickým „milostným hostinám.“ V místnosti, kde se scházeli, prý psi přivázaní ke svícnům přehazovali svíčky, když se mezi ně házelo jídlo; ve tmě měl následovat promiskuitní styk, často incestní. Další obvinění se týkala kanibalismu (protože křesťané, jak známo, jedli Kristovo tělo a pili jeho krev) a rouhání (protože odmítali uctívat římské bohy). Protikřesťanští autoři měli možná na mysli některé libertinské křesťanské gnostické sekty.
Asketický postoj k sexualitě byl v prvních křesťanských staletích velmi rozšířený, a to nejen v rodících se křesťanských komunitách, ale i mnohem šířeji. Dokonce i židovské obyvatelstvo, pro které bylo jedním z prvních přikázání Všemohoucího „Ploďte a množte se,“ se přizpůsobilo některým asketickým sektám, které skládaly sliby cudnosti. Většinou se však jednalo o celibátní, mnišské skupiny, v každé kultuře výjimečné.
Mnohem pozoruhodnější je, že celá náboženská společenství mužů a žen přikládala cudnosti a kontinuitě tak vysokou hodnotu – přinejmenším v proklamovaných zásadách a, jak musíme předpokládat, do značné míry i v praxi. Mezi některými skupinami, které umožňovaly křest pouze osobám, které se zřekly sexuální aktivity, jako například křesťané ve východní Sýrii, bylo zvykem odložit obřad až do pokročilého věku. Na vyvolené se navíc kladly mnohem vyšší nároky než na běžné věřící.
Mezi křesťanskými gnostiky nebyli valentiniáni tak přísně asketičtí jako některé sekty. Povolovali manželství, i když vzhledem k tomu, že byli z tohoto světa, šlo nutně o „sňatek nečistý“ na rozdíl od pravé svatby duchů. Smysluplný výrok ve valentinském Filipově evangeliu zní: „Nebojte se těla a nemilujte ho. Budete-li se ho bát, stane se nad vámi pánem. Budeš-li ho milovat, pohltí tě a ochromí.“ (Filipovo evangelium je smíšenou sbírkou Ježíšových výroků, popisů rituálů, valentinského učení a dalších záležitostí a nyní se nazývá podle Filipa, protože jeho jméno je jediným apoštolským jménem, které se v něm vyskytuje. Je to jeden z textů nalezených v knihovně Nag Hammádí ze 4. století).
Případ velkého křesťanského teologa z pátého století Augustina je možná poučný v otázce každodenního života v systému, který je ve svém učení výrazně asketický. Jako mladý student a učitel rétoriky byl manichejcem, stoupencem dominantního gnostického hnutí své doby. Pro ty, kdo patřili k vyvoleným, to bylo přísně asketické náboženství. On sám patřil k nižšímu stupni Služebníků. Augustin ve svých Vyznáních uvádí, že ho rodiče nechali, aby si dělal v podstatě, co se mu zlíbí, „a šel za rozkoší nejen za hranici rozumné kázně, ale až k naprosté rozpustilosti v mnoha druzích zla.“
Později, když se Augustin ocitl v silném přitahování ke křesťanství, ho od přijetí víry brzdila neochota vzdát se lehkovážného života a požitků, včetně milenky, na které si jako obyčejný manicheista zvykl: „Ve své velké nicotnosti… jsem Tě prosil o čistotu a říkal: ‚Dej mi čistotu a zdrženlivost, ale ještě ne.’“ Jako pokorný posluchač v manichejské církvi mohl vést mnohem uvolněnější život, než jaký byl přístupný malému počtu vyvolených.
UVOLNĚNÁ CUDNOST
Sexuální zdrženlivost byla učení prvních křesťanů bližší, než pozdější ortodoxie ráda uznávala. Pro Židy bylo plození dětí jádrem Zákona. Aby muž naplnil Hospodinovo přikázání, že se má plodit a množit, mohl se snadno rozvést s neplodnou manželkou a mohl mít více než jednu ženu, aby si zajistil potomstvo. V radikálním kontrastu s tím je první Markovo evangelium, kde Ježíš odsuzuje rozvod: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Ježíš dokonce doporučoval celibát. Stejně tak Pavel, který šel ještě dál: „Ti, kdo mají ženy, ať žijí, jako by žádné neměli.“
Pro pozdější generace většiny křesťanů se však přísnost vůči manželství a plození dětí zmírnila. Matouš ke slovům, která uvádí Marek, přidává glosu: rozvod je povolen „pro nemravnost“ – tedy pro nevěru manželky. Pokud jde o Pavla, pozdější autoři dopisů, které mu byly falešně připisovány, mu někdy přímo odporují. V I. listu Timoteovi napadá pseudoPavel „lháře…, kteří zakazují manželství.“ První list Timoteovi také přímo odporuje Pavlově radě, aby panny a vdovy zůstaly svobodné: „Chtěl bych, aby se mladší vdovy vdávaly, rodily děti, vládly svým domácnostem a nedávaly nepříteli příležitost, aby nás pomlouval.“
Po Pavlově smrti pozdější redaktoři nebo pseudonymní autoři Marka a Pavla zmírnili, Ježíšovo učení učinili přijatelnějším pro Židy i pro celý svět a připravili tak půdu pro to, aby křesťané byli považováni za solidní občany a milující rodinu v tradičním pojetí, kde jednoznačně dominuje Pater familias.
PERLY V BAHNĚ
Pro většinu gnostiků nebylo sexuální požitkářství ani tak hříchem (slovo, které se v gnostických spisech nevyskytuje často), jako spíše rozptýlením. V jejich textech nenajdeme seznamy zakázaných činů a vztahů, které jsou charakteristické pro ortodoxní judaismus a křesťanství a islám. Sexuální pud, tak mocný aspekt tělesné pozemskosti, je samotným archetypem „nevědomosti“ a odvádí hledajícího od hledání gnóze. A je to jeden z nejsilnějších prostředků, které vynalezl lstivý bůh-stvořitel, aby udržel jiskry ducha v zajetí. Rozmnožování upevňuje vládu falešného boha, pokračování a prodlužování uvěznění duchovních semen v tělesné podobě.
Na jedné myšlenkové úrovni byli všichni gnostici antinomičtí (mimo zákon, nad zákonem, svobodní od zákona) v tom smyslu, že považovali normy předepsané demiurgem nebo zástupci kosmických sil za znak pomíjivé pozemské existence, z níž duch hledal únik. Zákon demiurga byl omezením svobody, kterou musí mít každý, aby našel cestu zpět do konečné skutečnosti.
Gnostické odpovědi na problém sexuality měly tendenci být extrémní: úplná abstinence nebo naprostá licence. Extrémní střídmost – enkracie – byla obvyklejším řešením, alespoň v principu. Pro některé sekty však bylo volné oddávání se sexuálnímu pudu nejen povoleno, ale i chváleno.
Jeden gnostický vůdce z prvního století, máme-li věřit lovcům raně křesťanských herezí, byl zakladatelem libertinské sekty. Byl jím Šimon Mág, o němž se kanonické Skutky apoštolů zmiňují jako o podvodném pretendentovi božství, který okouzloval obyvatele Samaří kouzly. Na základě této zmínky vytvořili raně křesťanští spisovatelé fantaskní líčení jeho přečinů. Nejpropracovanějším příběhem o jeho činnosti je kombinovaný román a náboženský traktát falešně připisovaný papeži Klementu I., který údajně líčí Petrovu misijní činnost. Tento text, nazvaný Rozpoznání (Recognitions), byl výplodem fantazie, napsaný pravděpodobně ve třetím století, který používala židovsko-křesťanská sekta nepřátelská vůči apoštolu Pavlovi.
Šimon prý učil, že nejvyšší bytost je androgynní, tedy dvojice muž/žena (Moc a Myšlenka), která je ve skutečnosti jedna. Věřil, že spása člověka spočívá v tom, že se stane podobným božstvu, že se setká se svou duší-dvojčetem a spojí se s ní. Tvrdil, že je nejvyšší Mocí, ale k dovršení potřebuje Myšlenku jako choť. Na tuto pozici, jak tvrdili jeho nepřátelé, povýšil děvku, do níž se zamiloval. Pojmenoval ji Helena, podle Heleny Trojské, a představil ji jako ztělesnění Myšlenky.
Podle raných hereziologů Šimon Mág a jeho stoupenci kázali a praktikovali promiskuitní styk a říkali: „Všechna země je země a nezáleží na tom, kde člověk seje, hlavně když seje.“ To, co svět považoval za zlo, je nezajímalo. Poté, co se navzájem posvětili, byli vykoupeni a postaveni nad zákon.
Další sektou obviňovanou z libertinismu byli Ofité neboli Naaseni, jejichž jméno pochází z řeckého nebo hebrejského slova pro hada. Tohoto kluzkého tvora přijali jako symbol Konečného. (Lawrence Durrell, kromě jiných moderních spisovatelů, považoval Ofity za fascinující. Některé jeho romány naznačují, že kult hada lze v Egyptě stále nalézt, pokud víme, kde ho hledat.) Pro Ofity byla voda oživujícím živlem, kterému napomáhal sluneční oheň. Jak ultimátní božstvo, tak jeho první pozemské stvoření byly mužsko-ženské. Naasenský hymnus toto božství vzýval: „Z tebe otec a skrze tebe matka, dvě jména bez smrti, rodiče eonů. Ó ty občane nebeský, Muži velkého jména!“
Ofité ztotožňovali židovského Jahveho se stvořitelem tohoto zlého světa a hada si vážili s nejhlubší úctou, protože jim předal duchovní poznání – gnózi -, kterou chtěl demiurg před svým poddaným lidem utajit. Had se stal hrdinou dramatu v Edenu. Hereziolog třetího století Hippolyt obviňoval Naaseny z nejrůznějších sexuálních deliktů.
Karpokratés byl zakladatelem další libertinské gnostické sekty, která vzkvétala v polovině druhého století. Irenej napsal, že karpokratovci „dosáhli takového stupně šílenství,“ že se cítili svobodní páchat každý hřích. Podle jejich názoru by duše měla prožívat všechno na tomto světě, včetně „takových činů, o kterých není správné se zmiňovat, slyšet je, nebo je dokonce mít na mysli.“
Víra v převtělování duší posilovala povinnost pohrdat přikázáními falešného boha. Ježíš podle Lukáše řekl, že „odtud neodejdete, dokud nezaplatíte poslední hřivnu.“ Vycházejíce z tohoto textu, karpokratovci učili, že jednotlivé jiskry ducha zůstanou zotročeny v inkarnaci za inkarnací, dokud jejich obalující těla nevykonají všechny zakázané skutky. Čím rychleji se duše dostanou přes seznam skutků zakázaných světskou mocí, tím dříve uniknou její vládě. Až by „zaplatily poslední drobné,“ jejich duše by se mohly svobodně vrátit domů.
Jak libertinské sekty dospěly k postoji k sexualitě, který byl tak v rozporu s většinou náboženských předpisů i s hlavním proudem gnosticismu? Jednu z odpovědí lze podle Ireneje nalézt v gnostickém přesvědčení (jak o něm referoval), že „jako je nemožné, aby se pozemský živel podílel na spáse,… tak je nemožné, aby se duchovní živel. . aby utrpěl zkázu, ať už se [jeho nositel] dopustil jakýchkoli činů.“ Gnostici tohoto přesvědčení, říká lyonský biskup, s oblibou říkali, že zlato nebo perla vhozená do bahna tím není poskvrněna; žádné činy, které vyvolení vykonají, nemohou změnit jejich duchovní podstatu.
Autoři Skutků Jidáše Tomáše z počátku třetího století jednoznačně patřili k asketickému křídlu gnostického hnutí. Asketický postoj k sexualitě a plození přežíval mezi křesťany ve východní Sýrii déle než mezi křesťany ve středomořském světě. Tomášovi následovníci měli podobně jako valentiniáni hledat „pravou svatbu“ v duchovní svatební komnatě.
Gnosticismus/Gnosticism 