Uroboros: Doporučení k přečtení – A Neo-Daisanite Cosmology [1]

Zdroj – Recommendations to read: A Neo-Daisanite Cosmology – Mitigated dualism, free will, and a restoration of all things.

Novodaisitská kosmologie – Zmírněný dualismus, svobodná vůle a obnova všech věcí.

První příspěvek pro jakýkoli blog nebo zpravodaj je vždy skličující. Myslím, že nejpřirozenější cestou je poskytnout úvod a přehled toho, co chci s tímto materiálem dělat. Jsem však krajně nerozhodný. Mám několik uložených návrhů, všechny s různými názvy a tématy. Takže se asi budu muset odhodlat a jít prostě po tom, co mi přijde nejpřirozenější. Koneckonců cítím, že píšu spíš pro sebe, jako platformu, kde si mohu zapisovat své myšlenky, a pokud to někoho zajímá, je více než vítán, aby se podíval na tu závratnou plejádu nápadů, které se v mé mysli nacházejí. Většina z nich není v souladu, a abych byl zcela upřímný, mnohé si navzájem odporují a vlastně neposkytují žádný smysl. Pokud tedy čtete tento příspěvek, doufám, že se mnou můžete kráčet ve snaze pochopit život z bardaisovské perspektivy.

Pro mnohé je Bardaisan pravděpodobně neznámou postavou; proto je rozumné poskytnout stručný přehled o tomto obskurním filozofovi, kterého jsem poznal jako svého božského σύζυγος (syzygos). Jen v rychlosti zdůrazním, co mám na mysli pod pojmem „syzygos“; ve starověku existovala představa, že každý člověk má „božské dvojče“. Mani, prorok a zakladatel manicheismu, dostal od svého vlastního syzygos pokyn, aby založil vlastní církev. Já jsem od svého nebeského dvojčete Bardaisana žádné zjevení ani pokyn nedostal; jen rád používám tento obraz božského dvojčete, abych zdůraznil, že jsem opravdu velkým fanouškem jeho díla.

Kdo byl Bardaisan? Bardaisan byl syrský křesťanský filozof a teolog, který žil v Edesse (154-222 př. n. l.); jako mnoho velkých myslitelů této doby byl Bardaisan církví označen za kacíře. Naštěstí se dochovaly některé texty, z nichž některé pocházejí z „Knihy zákonů a zemí“; knihy, kterou sestavil student. Bardaisan se zabýval především antropologií, kosmologií a teologií. Krása Bardaisanova myšlení spočívá v tom, že používá směs myšlenek nejen křesťanství, ale i indických bráhmanů a gymnosofů; buddhistických mnichů a mezopotámského pohanství; Bardaisan navíc čerpal i ze studnic pohanské filozofie a astrologie.

Šíře jeho filozofických zájmů mě skutečně oslovuje; věčná perspektiva Bardaisanova myšlení rozšiřuje můj vlastní pohled. Nikdy jsem se nedokázal přizpůsobit jednomu souboru myšlenek; patřit k jednomu konkrétnímu způsobu. Věřte mi, že jsem se o to pokoušel a vždy to skončilo rozčarováním. Proč? Protože nevěřím, že by Bůh promlouval jen k jednomu určitému kmeni lidí. Stejně tak nevěřím, že existuje jen jedna cesta zpět k Otci. Pevně věřím, že „Duch“ promluvil ke všem národům; rozmanitost různých vyznání prohlubuje a obohacuje můj pohled na Boží tajemství. Vždyť jak nudný by byl svět, kdyby každý člověk konvertoval k evangelické církvi? Nechci evangelikály nijak zlehčovat. Jsou velmi důležitou součástí této krásné náboženské tapiserie. Jen se nemohu držet myšlenky, že se všichni musí řídit jedním souborem pravidel, která jsou definována jedním konkrétním výkladem.

Každopádně se raději vrátím zpět ke kosmologii Bardaisanu. Kolem toho, co Bardaisán vlastně učil, panuje mnoho neshod. Například Ilaria L. E. Ramelli (2009: xiii) vytvořila fantastické „přehodnocení“ Bardaisana a jeho teologických myšlenek. Její argumentace uvádí, že existují:

Bardaišanovy myšlenky jsou: „Hluboké shody s Origenem; správné hodnocení fragmentů z De India a role Platónova Timaiu a platonismu a středoplatonismu v Bardaišanově myšlení, kromě stoicismu. Kritické zhodnocení spolehlivosti pramenů, které podkopává obraz „gnostika“ a „heretika“ Bardaiṣana. Několik „obvinění“ vznesených proti němu (stejně jako mnohá, velmi podobná, vznesená proti Origenovi) se ukazuje jako neopodstatněná. Bardaiṣanovo myšlení se ukazuje jako hluboce křesťanské myšlení, závislé na exegezi Písma, které je čteno ve světle řecké filosofie (což byl počin, který dříve uskutečnil Filón a v Bardaiṣanově době Origenes). Některé staré a dobré prameny jej představují jako jáhna nebo dokonce presbytera, jako autora vyvrácení marcionismu a gnosticismu a jako vyznavače křesťanské víry v době pronásledování. Je příznačné, že nejpozitivnější prameny o Bardaišanu jsou autoři patřící k origenovské tradici.“

S většinou Ramelliho přehodnocení souhlasím. Domnívám se však, že Bardaišan vybudoval kosmologický rámec, který by byl dnes v nicejské církvi považován za heretický. Domnívám se, že Bardaisan zastával koncepci dvou principů: principu Světla (Boha) a principu Tmy (Zla). Musím zdůraznit, že princip Temnoty se liší od manichejského chápání. Temnota se v bardaisovském pojetí nachází ve stavu hibernace. Tato temnota je nějakým způsobem probuzena ze stavu spánku, když čtyři živly učiní „nesprávný pohyb“, který tento stav prvotní rovnováhy uvede do chaosu.

Manichejci chápou temnotu jako samostatné božstvo. Král temnoty je stejně mocný jako Pán světel. Pro manichejce Temnota napadá Světlo, které pak uvádí do pohybu stvoření kosmu. Naopak v Bardaisově pojetí se Temnota mísí se světlem spíše kvůli této „nešťastné náhodě“, než aby působila na stejné úrovni jako Bůh. Je však zajímavé, že pro Maniho byly oba principy na počátku zcela oddělené. Stalo se něco, co způsobilo, že si Temnota uvědomila Světlo. Mé úvahy o tom by tedy naznačovaly, že Mani rozpracoval Bardaisanovo chápání. Něco muselo popohnat Krále Temnoty, aby si náhle uvědomil Aeon Světla; možná „nešťastná náhoda“?

Další aspekt, který Bardaisana spojuje s „gnostičtějšími“ tradicemi křesťanství, najdeme v Hymnu o perle. Mám velké obavy z termínu „gnostický“; domnívám se, že mnohé gnostické tradice 2. a 3. století byly prostě křesťané s odlišným chápáním, které je stavělo do rozporu s protoortodoxní církví.

Hymnus o perle je dílo, o němž se má za to, že jeho autorem je sám Bardaisan. Je to fantastický příběh, který často čtu své dceři jako pohádku před spaním. Ve zkratce se v hymnu vypráví o princi, který žil se svými rodiči v dalekém království. Mladý princ se dozvídá o perle, kterou střeží syčící had. Jeho rodiče chtějí, aby se vydal do Egypta, aby tuto vzácnou perlu získal. Vyšlou ho tedy na výpravu, aby ji našel a získal zpět. Princ má slíbeno, že se stane dědicem království, jakmile perlu od hada získá zpět. Mladý princ ihned odjíždí a vydává se přímo do okolí dračího doupěte; hodlá počkat, až had usne, což mu umožní získat perlu zpět. Jeho ubytování se však ukáže jako problém. Mladý princ se náhle ocitá sám; byl cizincem v cizí zemi. Egypťané si cizince všimli a lákali ho svým jídlem. Vyslovovali nad ním kouzla, která prince udržovala v dřímotě.

Princův otec zjistil, že jeho mladý syn upadl do spánku. Okouzlen způsoby Egypťanů; proto poslal posla. Tento posel mladého prince probudí, aby si vzpomněl, kým skutečně je, a předá mu gnózi (poznání). Mladý princ se probouzí a vzpomíná; vrací se k uvědomění své pravé podstaty. Vstoupí tedy do dračího doupěte, okouzlí hada a svlékne špinavé roucho, které zakrývalo jeho pravou podstatu. Vítězně se vrací do království. Vítá ho jeho otec, který mu dává královské regálie vhodné pro dědice království. Celý národ oslavuje návrat prince.

Podobnost s Marnotratným synem je něco, co mě napadlo, když jsem si hymnus přečetl poprvé. Je zde však mnoho motivů, které se podle mého názoru liší od protoortodoxního chápání. Myšlenka, že jsme posláni z Eonu světla, abychom získali zpět perlu od hada, představuje chaos/smrt. Manicheismus učí, že Temnota pohltila světlo, a já pevně věřím, že právě to je perla; je to úlomek světla pohlcený temnotou, který je třeba získat zpět. Kníže představuje celé lidstvo. Jsme uvedeni do stavu opojení. Okouzleni iluzí tohoto světa, která nás uvádí do stavu zapomnění. Otec posílá Posla/y, který/á odhaluje pravou gnózi; toto poznání nás pak probouzí k uvědomění si, kdo jsme; jsme děti Otce. Jsme povoláni k tomu, abychom se probudili a získali zpět perlu, čímž se staneme dědici Království. Vracíme se a celé království se raduje. Špinavé šaty mohou připomínat samotnou hmotu. Jakmile se princ vrátí, obdrží královské roucho, nastane proces, při němž princ roucho svlékne a vystoupí z Egypta. Nezapomeňte, že sestoupil do Egypta, což skutečně souvisí s Bardžanovým chápáním duše.

Jaké je tedy Bardaisanovo chápání? Bardaisanská kosmologie představuje čtyři živly (ithya): oheň, vítr, vodu a světlo. Ty jsou uspořádány podle čtyř světových stran (viz obrázek výše). Tyto prvky tvoří „střední“ prostor mezi Světlem a Tmou. Temnota je považována za pátý ithya, který sídlí v hlubinách a je nepřítelem čtyř výše uvedených ithya. Bůh (Světlo) je šestou ithyou a nachází se nad čtyřmi ithyami. Rozdíly mezi jednotlivými ithya lze rozdělit podle váhy. Nejlehčí je Bůh, šestý ithaj, zatímco nejtěžší je temnota, pátý ithaj. Čtyři ithya fungují jako prostředníci mezi principy Světla a Tmy. Čtyři ithya mají také atomární strukturu a mohou souviset s barvou, vůní, chutí a zvukem. Čtyři ithya lze rozdělit do těchto kategorií.

1.         Voda – zelená

2.       Vítr – modrá

3.       Oheň – červená

4.       Světlo – bílá

Čtyři živly jsou chápány jako zdroj, díky němuž se tma smísila se světlem. Příčinou tohoto smíšení se rozumí „nesprávný pohyb“ nebo „nešťastná náhoda“. Kvůli tomuto nesprávnému pohybu se Temnota chopila náhody a smísila se se čtyřmi ithy.

Bůh v této kosmologii není autorem kosmu, naopak, kosmos již existoval a skládal se z již existující chaotické hmoty. To lze vyčíst z Genesis 1,2. Stvořitelským činem Boha v tomto kosmologickém systému je, když vyzařuje Logos. Logos částečně odděluje temnotu od čtyř ithií, což způsobuje, že se ithie navzájem spojují jako chemické molekuly. To pak dává vzniknout kosmu, v němž dnes žijeme a máme své bytí.

Sedm planet dostalo své pevné postavení a mandát řídit/spravovat život na Zemi. To souvisí s Bardaisanovou antropologií: Lidská bytost se skládá z těla, duše a ducha. Tělo nemá svobodnou vůli a podléhá zákonům přírody a osudu. Duše sestupuje z aeonu světla a prochází sedmi řídícími planetami. Tímto sestupem duše získává sedm hmotných vlastností, které jsou úměrné blízkosti sedmi nebeských těles. Například mozek ze Slunce, vlasy z Venuše a kůži z Měsíce. Načasování sestupu duše tak určuje osud člověka. Bardžan uvádí, že:

            „Je zřejmé, […] že bohatství, čest, zdraví, nemoc, děti a vše, po čem toužíme, závisí na Osudu a že nad těmito záležitostmi nemáme žádnou moc.“ (NAU,567-568; Drijvers, s. 29-31).

Duch je dar od Boha pro všechen smysluplný život, který je zakotven v duši. Právě duch je obdařen svobodnou vůlí. Duch umožňuje člověku volit mezi světlem a temnotou. Rozhodnutí učiněná v životě mohou buď pomoci, nebo zabránit návratu ducha zpět k jeho původu. Duch není ovlivněn osudem, protože má schopnost svobodné vůle. Tělo je tedy spoutáno osudem, duše je rozkročena mezi osudem těla a svobodnou vůlí ducha. Člověk je souzen pouze za činy, které je schopen plně svobodně zvolit. 

Když člověk zemře, duše stoupá zpět přes sedm planet, kde se dřívější materiály rozpouštějí, a duše vstupuje jako čistý nous do aeonu světla. Tato očištěná duše pak vstoupí do svatební světelné komnaty, čímž se dokončí theóza konkrétní duše. Činy lidských bytostí působí jako kanál, jímž se svět očišťuje.

Bardaisan vysvětluje tuto trojí myšlenku těla, duše a ducha:

            „[…] je zřejmé, že nás lidi vede stejným způsobem naše přirozená konstituce, různým způsobem Osud, ale svobodou každý, jak chce. […] Je tedy vhodné, aby si tyto tři věci, přirozenost, Osud a svoboda, zachovaly každá svůj vlastní způsob bytí, dokud se nedokončí běh a nenaplní se míra a počet. Tak to totiž rozhodl ten, který ustanovil, jaký má být způsob života a způsob zdokonalení všech tvorů a stav všech substancí a přirozeností.“

Lidský stav je tedy ovlivňován přírodou a osudem a zároveň disponuje svobodnou vůlí. Nakonec se všechny duše vrátí na místo svého původu v říši světla. Stane se tak prostřednictvím poučení, které lze interpretovat jako stav očisty, při němž se napraví všechna zlá hnutí.

Ústředním tématem Bardaisanu je nakonec svoboda. Duch je svobodný díky svému božskému původu. Duch se usazuje v duši a těle, když sestupuje po sedmi nebeských tělesech. Příroda a osud ovlivňují duši, což omezuje její úplnou svobodu. Lze tvrdit, že Kristus měl dokonalou svobodu, protože jeho božská podstata nebyla ovlivněna přírodou ani osudem. Kristus měl dokonalé poznání a svobodu, zatímco Ježíšova pozemská část podléhala přírodě a osudu.

Zatímco duch se může svobodně rozhodovat, jeho přirozenost si vždy vybere pouze dobro. To duše a tělo se upínají k věcem, které jsou v rozporu s dobrem. V manicheismu je cokoli, co souvisí s tělem, odporné; jdou do takových krajností, že dokonce i plození je zlo; vychází to z pochopení, že plození dětí pokračuje v Ježíšově utrpení; manicheisté vidí Kristovo utrpení ve všem rozumném životě. Nový život pokračuje v uvězňování světla a prodlužuje tak kosmický boj s královstvím temnoty.

Musím se přiznat, že Maniho učení mi připadá, že zachází příliš daleko; když se člověk musí cítit špatně, když utrhne a sní jablko, nebo se dokonce vykoupe v jezeře, stávají se přikázání a praxe absurditou. Bardžan však má pozitivní antropologii. V životě stále existuje dobro, i když je smíšené s temnotou.

Bardaisanita nepotřebuje praktikovat přísnou askezi, aby se přiblížil Bohu. S Bohem už jsme. Duše a duch pocházejí od Otce. Život může být velmi ošklivý, ale v životě jsou chvíle, kdy slova nedokážou plně popsat tyto okamžiky úcty a krásy. Bardžan nás učí oceňovat krásu v životě. Jsme povoláni kráčet cestou lásky, protože náš Otec v nebesích je dokonalá láska. Když děláme špatná rozhodnutí, učíme se uvědomovat si svá omezení; naše omezení jsou přirozenou součástí naší nevědomosti. Nemáme dokonalou svobodu jako Kristus. Nemáme dokonalé poznání. Máme však schopnost prostřednictvím schopnosti Ducha růst v poznání a svobodě; ale opět nebudeme jako Kristus, protože nejsme Bůh. Proto Ježíš učil, že všichni budou osoleni ohněm. V různé míře budeme muset projít procesem očištění. Někteří více než jiní…

Ztotožňuji se s Bardaisanem a jeho učením. Většina jeho děl je však ztracena, a proto se ztotožňuji s novodainsanity. Kráčím v duchu Bardaisanovy věčné filozofie; snažím se tuto optiku uplatňovat při kritickém čtení dalších velkých historických postav, jako byl zoroastriánský reformátor Mazdak; nebo mystický filozof Suhrawardi. Zastávám zmírněný dualismus. Nakonec Otec velikosti obnoví všechny věci; dokonce i archonty, mocnosti a knížectví. Temnota zmizí a zůstane jen světlo.

Doufám, že se ke mně na této cestě připojíte; na cestě, na níž se zamýšlíme nad životem ve všech jeho různých podobách. Novodaisanský přístup je plynulý; řeka Daisan je napájena mnoha různými prameny a její klikatý tok směrem k moři se spojuje s dalšími přítoky; nakonec se všechny řeky vlévají do hlubokých modrých moří věčnosti. Moře se třpytí od paprsků Otce světel; jeho hlubiny osvětluje moudrost velkých mystiků, proroků, filozofů a mudrců.

Zdroje

Drijvers, W, J. „Bardaisan z Edessy“ 1996:

Ramelli, E, L, I. „Bardaisan of Edessa: AReassessment of the Evidence and a New Interpretation“ 2009: Georgias Press NJ