Uroboros: Převzatý článek z webu Ecclesia Gnostica/Stephan A. Hoeller (Tau Stephanus, gnostický biskup) – VALENTINUS/ Gnostik pro všechny časy aneb alternativní gnostické křesťanství pro 21. století [Copyright©]

Osobní poznámka překladatele a editora: Jako Gnostik/křesťanský Gnostik ve své gnózi oceňuji nejvíce právě z pochopení učitele Valentina, už proto, že pro něj bylo naprosto výjimečné to, že preferoval soužití proto ortodoxních i gnostických křesťanů společně v jedné křesťanské církvi, a pracoval tím pro jednotu církve v rozdílnosti. Jak jiné by bylo dnešní křesťanství, kdyby nešlo extrémní omylnou Římskou cestou, a od počátku by bylo církví v různorodosti, církví Sotéra Ježíše Krista. Snad přijde gnosticko – křesťanská reformace, a bratr (sestra) obejme bratra (sestru) v Kristu.

Převzatý text + grafika – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován Stephan A. Hoeller (Tau Stephanus, gnostický biskup) – VALENTINUS/A Gnostic for All Seasons. K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)

Profesor Gilles Quispel, známý znalec gnostiky a spolupracovník C. G. Junga, vypráví na otázku týkající se osobních prvků jeho celoživotního zájmu o gnostické záležitosti pozoruhodný příběh. V temných a beznadějných letech druhé světové války, kdy se zdálo, že život a svět postrádají naději a radost, se Quispel obrátil ke studiu poselství velkého gnostického učitele a básníka Valentina. Inspirace, útěcha a víra, kterou získal z Valentinových spisů, přispěly k tomu, že se z Quispela stal oddaný a velmi sympatický badatel gnosticismu. Nebudeme přehánět, když prohlásíme, že zkušenost nizozemského učence není zdaleka ojedinělá a že řada lidí v našem současném světě nachází poselství tohoto největšího ze všech gnostických učitelů, které má pro jejich život význačný a užitečný význam.

TÉMĚŘ PAPEŽ

G. R. S. Mead, velký raný překladatel a teosofický vykladač gnostických dokumentů, nazval Valentina „velkou neznámou“ gnosticismu a je skutečně pravda, že o jeho životě a osobnosti nemáme mnoho informací. Narodil se v Africe, pravděpodobně na území starověkého Kartága, kolem roku 100 n. l. nebo před ním. Vzdělání získal v Alexandrii a v nejlepších letech přesídlil do Říma, kde dosáhl vysokého postavení v křesťanské komunitě v letech 135-160 n. l. Tertulián napsal, že Valentinus byl kandidátem na úřad římského biskupa a že volbu poměrně těsně prohrál. Tentýž neúspěšný ortodoxní církevní otec (Tertulián se sám připojil k herezi montanismu) tvrdí, že Valentinus upadl do apostaze kolem roku 175 n. l. Existuje však mnoho důkazů, které naznačují, že za svého života nebyl nikdy všeobecně odsouzen jako heretik a že byl až do své smrti respektovaným členem křesťanské obce. Téměř jistě byl knězem v hlavní církvi a možná byl i biskupem.

Je jistě zajímavou otázkou, jak by se vyvíjela křesťanská teologie, kdyby byl Valentinus zvolen do úřadu římského biskupa. Jeho hermeneutická vize spojená s vynikajícím smyslem pro mýtus by pravděpodobně vedla k všeobecnému rozkvětu gnóze v samotné struktuře římské církve a mohla by vytvořit autoritativní paradigma gnostického křesťanství, které by nebylo snadné vymýtit po celá staletí, pokud vůbec.

Stejně jako mnozí z největších gnostických učitelů i Valentinus tvrdil, že byl vyučován přímým žákem jednoho z Ježíšových apoštolů, „apoštolským mužem“ jménem Theodas. Tertulián také uvedl, že se Valentinus osobně znal s Origenem, a lze oprávněně spekulovat, že jeho vliv na tohoto ortodoxního církevního otce byl značný. Celkový charakter jeho přínosu přesně shrnul Mead následujícím způsobem:

Gnóze v jeho rukou se snaží… obsáhnout všechno, i ty nejdogmatičtější formulace Mistrových tradic. Velké lidové hnutí a jeho neuchopitelnost uznával Valentinus jako nedílnou součást mohutného výlevu; pracně splétal vše, vnější i vnitřní, do jednoho celku, zasvětil tomuto úkolu život a nepochybně až po své smrti pochopil, že se pokouší i pro tehdejší dobu o nemožné. Nikdo kromě několika málo lidí nikdy nedokázal ocenit jeho ideál, natož aby ho pochopil. (Střípky zapomenuté víry, s. 297)

Valentinus, gnostik, který se málem stal papežem, byl tedy jediným člověkem, kterému se mohlo podařit získat pro gnostický přístup ke Kristovu poselství určitou formu trvalého pozitivního uznání. Skutečnost, že okolnosti a sílící příval regresivní pseudoortodoxie způsobily, že jeho úsilí ztroskotalo, je třeba počítat mezi největší tragédie dějin křesťanství. Přesto se zachovalo mnoho podstatných rysů jeho jedinečného přínosu a další se nedávno vynořily z písků egyptské pouště. Těm nejdůležitějším z nich se budeme věnovat na následujících stránkách.

PSYCHOSMOGONIE A PNEUMATICKÁ ROVNICE

Často diskutovanou Valentinovu kosmogonii by bylo nejpřínosnější chápat jako založenou na jediném existenciálním poznatku, který by se dal shrnout takto: Něco je špatně. Někde, nějakým způsobem, ztratila struktura bytí na existenciální úrovni lidského fungování svou integritu. Žijeme v systému, který postrádá základní integritu, a je tedy vadný. Takzvaní ortodoxní křesťané i židé uznávají, že v lidské existenci je určitá „špatnost,“ ale vysvětlují ji především důsledky lidského hříchu, ať už prvotního či jiného. Židé a křesťané zastávají názor, že vše, co je na světě a lidské existenci špatné, je důsledkem lidské neposlušnosti vůči Stvořiteli. To znamená, že veškeré zlo, nepohodlí a hrůza v našem životě a v dějinách jsou nějakým způsobem naší vinou. Tímto světonázorem se táhne velké kosmické prohlášení „Mea Culpa,“ které trvale připevňuje k lidské psychice prvek titánské viny. Valentinus v opozici k tomuto vinu nesoucímu pohledu na život zastával názor, že výše zmíněná vada není důsledkem našeho provinění, ale je vlastní systému existence, v němž žijeme, pohybujeme se a máme své bytí. Navíc postulátem, že samotné stvoření postrádá integritu, Valentinus nejen snímá z našich ramen tíhu osobní a kolektivní viny, ale také poukazuje na spásný potenciál sídlící v duši každého člověka.

Lidé žijí v absurdním světě, který může získat smysl pouze díky gnózi neboli sebepoznání. Když se Valentinus odvolává na mýtus o stvoření světa bohem, přesouvá vinu za stav kosmického defektu z lidstva na tvůrčí božství. To, že by Bůh stvořitel mohl být v něčem vinen, se samozřejmě v očích pravověrných rovná rouhání. Je však třeba si uvědomit, že Valentinus se na stvořitele nedívá uctívajícíma očima židovsko-křesťanského věřícího, ale spíše vidí stvořitele – spolu s dalšími božstvy – jako mytologéma (pozn. překl. – pojem užívaný religiologií k vyjádření základní (nosné) myšlenky mýtu¹). K prokázání této skutečnosti by bylo možné uvést mnoho důkazů, ale zde musí stačit jeden, převzatý z Filipova evangelia:

„Bůh stvořil člověka a člověk stvořil Boha. Tak je tomu i ve světě. Lidé si vytvářejí bohy a uctívají své výtvory. Spíše by se slušelo, aby bohové uctívali lidi.“ (Logion 85, 1-4)

Tento autor se domnívá, že valentinský (stejně jako veškerý ostatní) gnosticismus lze chápat v psychologických termínech, takže náboženské mytologémy, jimiž se gnostici zabývali, jsou chápány jako symboly psychologických stavů a intrapsychických sil mysli. Při tomto přístupu bychom mohli dojít k závěru, že to, co nám Valentinus říká, je, že protože naše mysl ztratila sebepoznání, žijeme ve světě, který jsme si sami vytvořili a který postrádá integritu. Slovo kosmos, které gnostici používají, neznamená „svět,“ ale spíše „systém,“ a lze ho tedy dokonale aplikovat na systematizaci reality vytvořené lidským egem. Nemusíme se příliš zabývat tím, zda Valentinus uráží Jehovu tím, že ho nazývá demiurgem. Důležité je, že jednáme jako naši vlastní psychičtí demiurgové tím, že nejprve vytváříme a obýváme chybný kosmos vytvořený k obrazu a podobě našich vlastních chyb.

Tvrzení, že lidská mysl žije ve světě iluzí, který si do značné míry vytvořila sama, a z něhož ji může zachránit pouze osvícení v podobě jakési gnóze, nachází mocné analogie ve dvou velkých východních náboženstvích, tj. v hinduismu a buddhismu. Následující výrok z upanišad by klidně mohl napsat Valentinus nebo jiný gnostik: „Tento (svět) je boží májou, skrze niž klame sám sebe.“ V tomto případě se jedná o „máju.“ Podle Buddhova učení se svět zdánlivé reality skládá z nevědomosti, pomíjivosti a nedostatku autentického jáství. Valentinus je vskutku ve velmi dobré společnosti, když stanoví tezi o nesprávném systému falešné reality, který může být napraven lidským duchem.

Tím se dostáváme k druhé části toho, co někteří badatelé nazývají Valentinovou „pneumatickou rovnicí.“ Po přijetí propozice chybného systému musí mysl uznat druhou a doplňující pravdu. Irenej ve svém díle proti herezím ohledně toho Valentina cituje:

„Dokonalé vykoupení je samotné poznání nevýslovné velikosti, neboť jelikož skrze nevědomost vznikla vada… celý systém vyvěrající z nevědomosti je rozpuštěn v gnózi. Gnóze je tedy vykoupení vnitřního člověka; a není to vykoupení těla, neboť tělo je porušitelné; není to ani vykoupení psychické, neboť i duše je produktem vady a je podáním ducha: pneumatické (duchovní) tedy musí být i samo vykoupení. Skrze gnózi je tedy vykoupen vnitřní, duchovní člověk: takže nám stačí gnóze univerzálního bytí: a to je pravé vykoupení.“ (Adv. Haer. I. 21,4)

Nevědomost dějů, které vytvářejí falešný systém, je tedy zrušena a napravena duchovní gnózí lidské bytosti. Gnózí lze vadu z bytí odstranit. Není vůbec zapotřebí viny, pokání z takzvaného hříchu, ani slepé víry v zástupnou spásu prostřednictvím Ježíšovy smrti. Nepotřebujeme být spaseni, potřebujeme být proměněni Gnózí. Křivohlavost, zvrácenost, tupost a zhoubnost existenciálního stavu lidstva lze změnit ve slavný obraz plnosti bytí. To se neděje prostřednictvím viny, hanby a věčného spasitele, ale aktivací spásného potenciálu sebepoznání. Duchovní sebepoznání se tak stává obráceným ekvivalentem nevědomosti nevykoupeného ega. Propracované mýtické struktury kosmogonického a vykupitelského obsahu, které nám Valentinus odkázal, jsou jen poeticko-scénickým vyjádřením této velké teze, která má přímý vztah k existenciálnímu stavu lidské psychiky ve všech dobách a ve všech kulturách.

GNOSTICKÝ SPASITEL: TVŮRCE CELISTVOSTI

Bylo by mylné z výše uvedeného vyvozovat, že Valentinus ve svém učení popíral nebo dokonce snižoval význam Ježíše. Velká oddanost a úcta, kterou Valentinus Ježíši prokazoval, se s výsostnou poetickou krásou dostatečně projevuje v Evangeliu pravdy, jehož autorem je v původní podobě vlastně sám Valentinus. Podle Valentina je Ježíš skutečně Spasitelem, ale tento pojem je třeba chápat ve významu původního řeckého slova, které používají jak ortodoxní, tak gnostičtí křesťané. Tímto slovem je soter, což znamená léčitel nebo dárce zdraví. Od něj je odvozeno slovo, které se dnes překládá jako spása, tedy soteria, což původně znamenalo zdraví, osvobození od nedokonalosti, získání celistvosti a zachování celistvosti. Jaká je tedy úloha sotéra duchovního tvůrce celistvosti, když zjevně nemá potřebu zachraňovat lidstvo ani od prvotního, ani od osobního hříchu? Jaký je stav či podmínka nově nalezeného duchovního zdraví, které takový zachránce-léčitel uděluje či usnadňuje?

Gnostikové tvrdí, že svět i lidstvo jsou nemocné. Nemoc světa i jemu odpovídající lidská nemoc mají jeden společný kořen: nevědomost. Ignorujeme autentické životní hodnoty a nahrazujeme je neautentickými. Neautentické hodnoty jsou z velké části buď fyzické, nebo duševní. Domníváme se, že ke štěstí nebo celistvosti potřebujeme věci (například peníze, symboly moci a prestiže, fyzické požitky). Podobně se zamilováváme do idejí a abstrakcí naší mysli. (Strnulost a tvrdost našich životů je vždy způsobena naší přílišnou připoutaností k abstraktním pojmům a předpisům). Nemoc materialismu nazývali gnostici hyleticismem (uctíváním hmoty), zatímco nemoc abstraktního intelektualismu a moralizování označovali jako psychismus (uctívání mysli – citové duše). Skutečná úloha zprostředkovatelů celistvosti v tomto světě, mezi nimiž zaujímal čestné místo Ježíš, spočívá v tom, že mohou tyto nemoci vymítat tím, že duši a mysli přinášejí poznání pneuma (ducha).

Co je to pneuma, tento duch, který jediný přináší gnózi a uzdravení nemocí lidské přirozenosti? Nemůžeme skutečně říci, co to je, ale můžeme naznačit, co to dělá. Bylo řečeno, že duch vane tam, kde je uveden.

„Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“ (dopl. edit. – Bible, Janovo evangelium; kapitola 3, 8 verš).²

Duch přináší pružnost, existenciální životní odvahu. Prostřednictvím léčivého působení pneumy přestává být duše fascinována a omezována věcmi a idejemi, a tak se může věnovat životu. Posedlost lidské psychiky důležitostí materiálního světa a/nebo abstraktního intelektuálního a morálního světa je nemocí, z níž nás velcí spasitelé lidstva vykupují. Stav posedlosti materiálními a duševními vazbami je tak nahrazen duchovní svobodou; neautentické hodnoty prvního stavu ustupují autentickým hodnotám, které přináší duch.

SJEDNOCENÍ A VYKOUPENÍ JAKO SVÁTOSTI

Metody, které Valentinus obhajoval pro usnadnění pravé duchovní gnóze, se neomezují pouze na filosofické doktríny a poetické mytologémy. Valentinův systém byl především systémem svátostí. Filipovo evangelium se výslovně zmiňuje o pěti ze sedmi historických svátostí (či spíše o jejich původních gnostických podobách) a o dvou zbývajících se zmiňuje implicitně.

Vedle křtu, pomazání, eucharistie, svěcení kněží a obřadů umírání se valentinská gnóze výrazně zmiňuje o dvou velkých a tajemných svátostech zvaných „vykoupení“ (apolytrosis), respektive „svatební komora.“ Ačkoli se mnohé formule těchto obřadů ztratily, jejich podstatný význam lze stále objevit pročítáním různých zpráv církevních otců a odkazů obsažených v gnostických spisech.

Svatební komora neboli pneumatické spojení je zdaleka nejčastěji zmiňovanou z větších svátostí. Filipovo evangelium se o ní neustále zmiňuje a výroky o ní jsou roztroušeny v mnoha gnostických spisech. Irenej tuto svátost spojuje především s následovníky Valentina, ale teoretické základy sloužící jako její psychologické zdůvodnění jsou přítomny v korpusu gnostických spisů obecně. Evangelium podle Tomáše, které je obecně považováno za relativně prosté valentinských vlivů, nám tak ve svém 22. logionu předkládá něco, co lze považovat za nejjasnější formulaci teoretického základu svátosti manželství:

„Když z dvou uděláte jedno a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, učiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy na místě nohou, obraz místo obrazu – pak vejdete do království.“ (pozn. edit. – český překlad z Tomášova evangelia – zdroj: Gnosis9.net)

Psychologický základ, na němž je rituál svatební komory založen, je poměrně snadno pochopitelný. Gnóze považuje lidskou bytost za rozdělenou a roztříštěnou v sobě samé. Toto rozdělení má řadu aspektů: Jsme zapojeni do toho, co by moderní psychologie nazvala dichotomií Ego-Já, do dichotomie Anima-Animus, do dichotomie tělo-duše, do dichotomie subjektivní-objektivní a mnoha dalších. Všechna tato rozdělení vyžadují nápravu nebo uzdravení. Stejně jako se Pleroma neboli božské plénum vyznačuje celistvostí, musí se i lidská bytost znovu stát celistvou, a tím získat kvalifikaci pro opětovný vstup do Pleromy. Současná, zejména jungovská hlubinná psychologie si takové pneumatické sjednocení představuje jako konečný cíl procesu, který nazývá individuací. Na rozdíl od jungovských psychologů, kteří mohou jako instrumentárium procesu znovusjednocení nabídnout pouze praxi analýzy, byl Valentinus zřejmě inspirován k tomu, aby toto sjednocení dokumentoval a rituálně dramatizoval ve velké svátosti svatební komory. Mýtus o Sofii slouží v mnoha ohledech jako mytologická opora této svátosti. Mýtus naznačuje, že stvoření nedokonalého světa a uvěznění duše v něm vzniklo narušením původní duchovní jednoty Pleromy, takže návrat duše do láskyplného objetí jejího ženicha, jak naznačuje návrat Sofie do Ježíšovy náruče, pak představuje uzdravení tohoto narušení a obnovení celistvosti.

Svátost svatební komnaty nám více než kterýkoli jiný rys valentinské gnóze jasně naznačuje psychologický versus teologický charakter gnostického učení a praxe. Proklamovaným účelem tohoto obřadu je individuální a osobní „sjednocení“ duše zasvěcence a kosmické a eschatologické úvahy v něm nehrají žádnou roli. V této svátosti se neléčí a nesjednocuje abstraktní bytí nebo stvoření, ale vnitřní bytí lidského jedince. Dalo by se říci, že Valentinus praktikoval individuační obřad, jehož potřebu v dnešním světě dokládají ty nejlepší a nejkvalitnější psychologické výzkumy. Pro smutný úpadek svátostného systému v historickém křesťanství je možná příznačné, že se toto intrapsychické spojení nechalo přerůst ve svátost manželství, která znamená smluvní vztah dvou pozemských osobností v rámci nedokonalého řádu společenských mravů.

Nestačí však být sjednocen ve své přirozenosti – tak to naznačoval Valentinus – člověk musí být také vykoupen z rozkladného a matoucího otroctví falešného existenciálního světa, v němž žije. Toto vysvobození ze spárů vadného světa se uskutečňovalo svátostí vykoupení (apolytrosis), někdy také nazývanou obnova (apokatastasis). To by se dalo nazvat konečným aktem oddělení od vlády iluzorních a klamných stavů mysli. Ačkoli není v žádném případě prokázáno, zda byla nejprve udělena svátost svatební komory a později vykoupení, je tento autor přesvědčen, že tomu tak skutečně bylo. Jedinec, v němž byly spojeny duality a vyléčeny rozštěpy (individualizovaná osoba, jak by ji mohl nazvat Jung), je nyní oprávněn odmítnout síly zbavené osvěcujícího významu. To je dobře vyjádřeno v jedné z formulí obnovy, která se dochovala z valentinského pramene:

„Ve jménu IAO, který vykoupil svou duši k vykoupení v Kristu, živém, jsem ustanoven, jsem vykoupen a vykupuji svou duši z tohoto aeonu a ze všeho, co z něj pochází.“ (Irenej, Adv. Haer. I. 21,5)

Stejně jako Buddha po svém osvícení pod stromem bódhi vítězoslavně zavrhl dílo podvodníka Máry, tak i gnostik zpřetrhá veškeré spojení s nevědomím a nátlakem a od nynějška žije a umírá jako svrchovaná bytost světla a moci. Vše nasvědčuje tomu, že dvojí svátosti svatební komory a vykoupení způsobily obrovské proměny a přinesly do života svých příjemců velké posílení. (Tyto obřady přežily v modifikované podobě mezi stoupenci proroka Máního a Katary v Languedoku. Ti měli velkou svátost podobnou apolytrosi, zvanou consolamentum, která svým příjemcům dodávala nejen velký životní klid, ale i prakticky nepřekonatelnou odvahu čelit smrti).

Výše uvedené – a mnoho dalšího materiálu týkajícího se valentinské gnóze, který musel zůstat v tomto stručném výkladu neprozkoumán – slouží k ilustraci velkých a nepopiratelných předností tohoto dědictví moudrosti. Filosofická integrita, psychologický vhled, básnická a umělecká vznešenost a krása, smíšené s opravdovou náboženskou oddaností a citem, charakterizují Valentinův přínos a vyvyšují jej nad většinu gnostických a polognostických systémů a škol. Kdybychom spojili nejvyšší a nejlepší produkty existencialismu, mohli bychom jen doufat, že se přiblížíme vznešenému poselství velkého technika lidské proměny, který nás láká z odstupu téměř dvou tisíciletí. Valentinus skutečně žije. Byl a je znalcem, gnostikem pro všechna období, zdrojem inspirace a vedení pro lidi v každém věku a podnebí: nadčasovým poslem tajemství duše. Tento stručný výklad a poctu nelze zakončit vhodnější nadějí, než jaká je obsažena v následujícím úryvku Valentiniánova požehnání:

„Kéž Milost přesahující čas a prostor, která byla před počátkem vesmíru, naplní našeho vnitřního člověka a rozmnoží v nás podobu sebe sama jako hořčičné zrnko.“

Článek poprvé vyšel v časopise Gnosis: (A Journal of Western Inner Traditions) (svazek 1),

a je zde reprodukován se svolením autora.

Další informace naleznete na stránkách

Valentinus a valentinovská tradice v knihovně Gnostické společnosti.

1https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/mytologema

2http://bible.patroni.cz/index.php?id=26194