Uroboros: Převzatý článek z webu Ecclesia Gnostica/Stephan A. Hoeller (Tau Stephanus, gnostický biskup) – Po stopách okřídleného boha/Hermes a hermetismus v průběhu věků [Copyright©]

Převzatý text + grafika – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován Stephan A. Hoeller (Tau Stephanus, gnostický biskup) – On the Trail of the Winged God/Hermes and Hermeticism Throughout the Ages. K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)

Po stopách okřídleného boha

Hermes a hermetismus v průběhu věků

Existuje jen málo názvů, na které si činí nárok více různých osob a disciplín než na pojem „hermetik.“ Staří i současní alchymisté používají přívlastek „hermetický“ pro své umění, zatímco mágové tento název připojují ke svým obřadům vyvolávání a invokace. K následovníkům Meistera Eckharta, Raymonda Lulla, Paracelsa, Jacoba Boehmeho a nejnověji Valentina Tomberga se přidávají akademičtí znalci esoteriky, kteří ke svým aktivitám připojují slovo „hermetický.“

Kdo tedy byl Hermes a co lze říci o filozofii či náboženství, které je s ním spojováno? Badatel z počátku dvacátého století Walter Scott ve svém klasickém vydání hermetických textů píše o legendě, kterou zachoval renesanční spisovatel Vergicius:

Říká se, že tento Hermes opustil svou zemi a cestoval po celém světě…; a že se snažil naučit lidi uctívat a ctít jediného Boha, …demiurga a genetora [ploditele] všech věcí; …a že žil velmi moudrým a zbožným životem, zabýval se intelektuálním rozjímáním… a nedbal na hrubé věci hmotného světa…; a že po návratu do své země napsal v té době mnoho knih mystické teologie a filozofie.(1)

Až donedávna neměl nikdo jasnou představu ani o autorství, ani o kontextu tajemných spisů připisovaných Hermovi. Popisy, jako je ten výše uvedený, nejsou ve skutečnosti ničím jiným než shrnutím ideálu stanoveného v „hermetických“ spisech. Ranní křesťanští otcové časem většinou zastávali názor, že Hermes byl velký mudrc, který žil před Mojžíšem, a že to byl zbožný a moudrý muž, který obdržel od Boha zjevení, jež později plně vysvětlilo křesťanství. Nikdo se nezmínil o tom, že by byl řeckým bohem.

Řecký Hermés

Britský badatel R. F. Willetts napsal, že „Hermes je v mnoha ohledech nejsympatičtější, nejzmatenější, nejzmatenější, nejsložitější, a proto nejřecký ze všech olympských bohů.“(2) Je-li Hermes bohem mysli, pak se tyto vlastnosti ukazují v ještě významnějším světle. Neboť není snad mysl ze všech atributů života nejzmatenější, nejzmatenější a zároveň nejsvůdnější?

Zdá se, že jméno Hermes vzniklo ze slova „hromada kamení.“ Pravděpodobně již od prehistorických dob existoval na Krétě a v jiných řeckých oblastech zvyk vztyčovat hermu nebo hermaion, který se skládal ze vztyčeného kamene obklopeného u základny hromadou menších kamenů. Takové památníky sloužily jako hranice nebo orientační body pro pocestné.

Mezi těmito jednoduchými pomníky a božstvem jménem Hermes existovalo mytologické spojení. Když Hermes zabil mnohookou příšeru Arga, byl postaven před soud bohů. Ti hlasovali o Hermově nevině a každý z nich mu hodil k nohám malý kámen, takže kolem něj vyrostla hromada kamenů.

Hermes se stal známým především jako rychlý posel bohů. Eurípidés v prologu ke hře Ión nechává Herma představit se takto:

Atlas, jenž na zádech z bronzu nosí starověké

Sídlo bohů na nebesích, měl dceru.

jejíž jméno bylo Maia, zrozená z bohyně:

Ta ležela s Diem a porodila mě, Herma,

služebníka nesmrtelných.

Hermes je tedy dvojího původu. Jeho dědečkem je Atlas, polobůh, který drží nebesa, ale Maia, jeho matka, už má za matku bohyni, zatímco Hermův otec, Zeus, je samozřejmě nejvyšší z bohů. Je lákavé si to vyložit tak, že ze světské dřiny (Atlas) se silným přílivem božské inspirace rodí vědomí, které symbolizuje Hermes.

Hermes Trismegistus and the creative fire that unite the polarities. D. Stolcius vn Stolcenbeerg, Viridarium chymicum, Frankfurt, 1624

Všestrannost a proměnlivost jsou Hermovy nejvýraznější vlastnosti. Jeho specialitou je výmluvnost a vynalézavost (vynalezl lyru). Je bohem cestování a ochráncem obětí; je také bohem obchodu a štěstí. Společnou vlastností všech je opět vědomí, hbitý pohyb mysli, který putuje sem a tam, spojuje lidi a bohy, napomáhá výměně myšlenek a obchodního zboží. Vědomí má však i svou stinnou stránku: Hermes je známý také jako lstivý, také i jako podvodník, křivopřísežník a zloděj.

Spojení Herma s krádeží se stává zřejmým v pseudohomérském Hymnu na Herma, který podrobně vypráví, jak mladý bůh, sotva vstal z kolébky, odnese několik Apollonových cenných volů. Rozzuřený Apollón udá Herma Diovi, ale je obměkčen darem lyry, kterou mladý Hermés právě vynalezl tím, že napříč želvím krunýřem přehodil struny. To, že je to právě loupeživý bůh podvodník, kdo Apollónovi daruje nástroj poezie, může mít určitý význam. Umění není obdarováno prozaickou přímočarostí, ale svobodou intuice, funkcí nesvázanou pozemskými pravidly.

Ačkoli je Hermés považován za jednoho z nejstarších a nejprimitivnějších řeckých bohů, těší se později takovému významu, že je třeba ho uznat za archetyp zasvěcený zprostředkování a sjednocování protikladů. To předznamenává jeho pozdější roli mistra mága a alchymisty, jak byl považován v Egyptě i v renesanční Evropě.

Středomořský Hermes

Jednou z obdivuhodných vlastností starých Řeků byla univerzálnost jejich teologické vize. Na rozdíl od svých semitských protějšků si Řekové nedělali nárok na jedinečnost svých božstev, ale bez okolků uznávali, že olympští bohové mají často přesné analogie v bozích jiných národů.

To platilo zejména pro Egypt, jehož bohy Řekové uctívali jako předobraz svých vlastních. Bylo pravdou, kterou často uznávala kulturní elita řecké společnosti, že někteří egyptští bohové, jako například Isis, byli tak velkého postavení, že v sobě spojovali řadu řeckých božstev.

Římané, kteří si byli plně vědomi skutečnosti, že jejich bohové jsou pouze překřtěná řecká božstva, následovali příkladu svých mentorů. Když se Římská říše rozšířila a obsadila různé středomořské země včetně Egypta, projevil se vzestup archetypů některých významnějších egyptských bohů. Zde se setkáváme s kontroverzním fenoménem synkretismu, který hraje zásadní roli v novém projevu Herma v posledních staletích před Kristem a v prvních staletích křesťanské éry.

V tomto období procházel středomořský svět pozoruhodným náboženským vývojem. Stará státní náboženství ztratila u mnoha lidí svou moc. Místo nich vzniklo velké množství často vzájemně propojených náboženství, filozofií a obřadů, k čemuž přispěla politická jednota nastolená Římskou říší.

Tento nový ekumenismus ducha můžeme právem obdivovat. Ačkoli se mu pozdější autoři často vysmívali jako pouhému synkretismu, měl mnoho rysů, o něž různí ekumenisté usilují i dnes. V žádném případě není vyloučeno, že středomořská oblast pozdně helénistického období skutečně směřovala k určitému druhu náboženské jednoty. Světové náboženství, které mohlo pravděpodobně vzniknout, by bylo mnohem sofistikovanější, než by se mohlo zdát na základě obvinění ze synkretismu. Tato vznikající středomořská spiritualita zdaleka nebyla jen směsicí neslučitelných prvků, ale nesla znaky hluboké mystiky, která se vyznačovala psychologickou moudrostí, kterou dodnes obdivují takové osobnosti jako C. G. Jung a Mircea Eliade.

Důležitým rysem této doby byl vznik nového kultu Herma. Vycházíme-li ze tří hlavních egyptských archetypů božství, nacházíme tři velké formy iniciačního náboženství, které se rozšířily podél pobřeží Středozemního moře: kulty bohyně matky Isis, boha oběti Osirise a boha moudrosti Herma, které se objevovaly v různých podobách.

Z těchto tří se zde budeme zabývat Hermem. Právě v tomto období si rychlý bůh vědomí vzal své legendární okřídlené sandály a přeplul moře do Egypta, aby se stal řecko-egyptským trojjediným Hermem.

Hermés z Egypta

Řecký Hermes našel v Egyptě svou obdobu v podobě starověkého boha moudrosti Thotha (někdy psaného Thouth nebo Tahuti). Tento bůh byl uctíván ve svém hlavním kultovním místě Chmun, známém také jako „město osmi,“ nazývané řecky Hermopolis. Existují důkazy, že toto místo bylo centrem uctívání tohoto božstva přinejmenším již 3000 let př. n. l.

Thoth hrál roli v mnoha mýtech faraonského Egypta: hrál roli v mýtu o stvoření, byl zapisovatelem bohů a hlavním obhájcem duší při soudu nad mrtvými. Byl to on, kdo vynalezl písmo. Napsal všechny starověké texty, včetně těch nejesoteričtějších, včetně Knihy dechů, která učila lidi, jak se stát bohy. Byl spojen s Měsícem, a proto byl považován za vládce noci. Thoth byl také učitelem a pomocníkem staroegyptské trojice Isis, Osiris a Horus; pod jeho vedením Isis prováděla svou posvátnou magii lásky, při níž přivedla zabitého Osirise zpět k životu.

Pro naše účely je možná nejdůležitější, že Thoth působil jako vyslanec mezi znepřátelenými vojsky Hóra a Seta a nakonec vyjednal mírovou smlouvu mezi těmito dvěma bohy. Jeho role prostředníka mezi protiklady se tak stává zřejmou a možná předznamenává roli alchymistického Merkura jako „prostředníka spojení.“

Thothovou zvířecí podobou je ibis s dlouhým, mírně zahnutým zobákem: Thothovy sochy často zobrazují majestátního člověka s maskou hlavy tohoto ptáka; jiné zobrazují prostě samotného ibise.

Právě k tomuto mocnému bohu připojili egyptští hermetici druhého a třetího století n. l. podobu a zejména jméno řeckého Herma. Od té doby se jménem „Hermes“ neoznačoval ani Thoth, ani vlastní Hermes, ale nová archetypální postava, Hermes Trismegistos, která v sobě spojovala rysy obou.

V době, kdy jeho egyptští následovníci začali zakládat svá vysoce tajnůstkářská společenství, prošel tento Hermes další modifikací, tentokrát vycházející z židovské tradice. Přítomnost velkého počtu Židů v Egyptě v tomto období, z nichž mnozí se orientovali na helénistické myšlení, vysvětluje tento další prvek. V mnoha hermetických spisech vystupuje Hermes méně jako egyptský nebo řecký bůh a více jako tajemný prorok, jakého najdeme v židovské prorocké literatuře, zejména v Báruchově apokalypse, 4. Ezdráši a 2. Henochově knize. Přesto však židovský prvek v hermetických spisech není příliš výrazný. Hermés, který se nás týká, má především egyptský, v menší míře řecký a ve velmi malé míře židovský charakter.

Hermetická společenství

Kdo tedy vlastně napsal „Hermovy knihy,“ které od svého znovuobjevení v 15. století hrají v naší kultuře tak významnou roli? Všechny spisy jsou anonymní: za jejich mýtického autora je považován sám Hermes. Důvod tohoto pseudonymního přístupu je jednoduchý. Hermés je Moudrost, a proto vše, co bylo napsáno z vnuknutí pravé moudrosti, je ve skutečnosti napsáno Hermem. Na lidském písaři nezáleží; jeho jméno rozhodně nemá žádný význam.

Zvyky tohoto druhu nebyly v mystické literatuře neobvyklé. Kabalistický text známý jako Zohar, o němž se v současnosti soudí, že vznikl ve středověku, tvrdí, že je dílem Šimona bar Jóhaje, rabína z druhého století n. l. Dvě z nejznámějších křesťanských mystických klasik, Oblak nevědění a Theologia Germanica, byly napsány anonymně.

Členové hermetických komunit byli lidé, kteří vychovaní v nepamětné egyptské náboženské tradici nabízeli svou vlastní verzi náboženství gnóze, kterou jiní hlásali způsobem vhodnějším pro psychiku jiných národních prostředí, zejména hebrejského, syrského nebo mezopotámského. Sir W. M. F. Petrie(3) nám předkládá studii o takových pohanských mniších a poustevnících, kteří se shromažďovali v pouštích Egypta a dalších zemí. Vypráví nám o tom, jak tito mniši dbali na čistotu, jak mlčeli při jídle, jak žili v ústraní a meditativní zbožnosti. Zdá se, že hermetici byli poustevníci tohoto druhu. Na rozdíl od gnostiků, kteří většinou žili světským životem ve městech, hermetici vyznávali podobný životní styl, jaký Josef připisuje esejcům.

Pokud jde o víru, je pravděpodobné, že hermetici a gnostici byli blízcí duchovní příbuzní. Obě školy měly mnoho společného, jejich hlavní rozdíl spočíval v tom, že hermetici vzhlíželi k archetypální postavě Herma jako ztělesnění spásného učení a zasvěcení, zatímco gnostici podobným způsobem uctívali novější postavu spasitele známou jako Ježíš. Obě skupiny byly mimořádně oddány gnózi, kterou chápaly jako zkušenost osvobozujícího vnitřního poznání; obě nahlížely na ztělesnění jako na omezení, které vede k nevědomí, z něhož může lidského ducha osvobodit pouze gnóze. Většina hermetických nauk úzce koresponduje se základními myšlenkami gnostiků. Existovaly však mezi nimi i některé, většinou drobné rozdíly, o nichž se zmíníme později.

Soudě podle jejich spisů a pověsti, které se těšili mezi svými současníky, byli členové hermetických komunit inspirovanými osobami, které pevně věřily, že jsou v kontaktu se zdrojem veškeré pravdy, se samotným ztělesněním božské Moudrosti.

V hermetických spisech je skutečně mnoho pasáží, v nichž můžeme dodnes vnímat živoucí inspiraci, povznesení ducha, ve slovech, jimiž se pokoušejí popsat zázraky, které se zjevily jejich mystickému zraku. Podobně jako gnostici, o nichž Jung řekl, že pracovali s originálními, podmanivými obrazy hlubokého nevědomí, i hermetici prožívali mocné a mimořádné vhledy, které se snažili vyjádřit ve svých spisech. Většina hermetických dokumentů je prostoupena intenzivními pocity vyvolanými osobní duchovní zkušeností.

Hermetické osnovy

Až donedávna bylo k dispozici jen velmi málo informací o metodě duchovního pokroku, kterou se hermetici mohli řídit. Knihovna Nag Hammádí, objevená v roce 1945, obsahuje přinejmenším jeden spis, jehož obsah je jednoznačně hermetický. Jedná se o traktát 6 z kodexu VI, jehož název se obvykle překládá jako Pojednání o osmi a devíti. Na základě této rozpravy navrhl jeden z jejích prvních překladatelů schéma postupu, kterým se řídily některé hermetické školy.(4)

Hermetický katechumen by měl začít procesem obrácení, vyvolaným takovými činnostmi, jako je četba některé méně odborné hermetické literatury nebo poslech veřejné promluvy. Před přechodem do další fáze bylo nutné projít zkušebním obdobím, včetně výuky ve veřejném prostředí.

Tato fáze se vyznačovala obdobím filozofických a katechetických studií založených na určitých hermetických dílech. (Příkladem takového studijního materiálu mohou být Asklépius a Kore Kosmou.) Toto poučení se předávalo malým skupinám.

Další krok zahrnoval postup sedmi sférami neboli Hebdomad, vedený formou výuky po jednom studentovi. Zdá se, že šlo o proces zážitkové povahy, kterému napomáhaly inspirativní tematické přednášky. V tomto postupu si kandidát představuje, že začíná svou cestu ze Země a stoupá přes planety do oblasti osvobozené od bezprostředních kosmických vlivů. (Planety byly většinou považovány za omezující vlivy, které musí vzestupující duch překonat). Lze si povšimnout blízké podobnosti tohoto postupného vzestupu s podobnými vzestupy popsanými v různých gnostických pramenech i s pozdější kabalistickou mozaikou na Stromě života.

Posledním krokem bylo to, co lze nazvat mysterijní liturgií Herma Trismegista, za jejíž dobrý příklad bývá považována Rozprava osmého a devátého. Hermetik se zde duchovně znovuzrodí v transcendentální oblasti za sedmi planetami. Jeho postavení je nyní pneumatika neboli člověka ducha. (Všimněte si opět podobnosti s gnosticismem.) Tato úroveň zahrnuje zkušenost velmi hluboké, iniciační změny vědomí, při níž zasvěcenec splyne s hlubším já sídlícím v jeho duši, které je částí Boží podstaty. Tato zkušenost se odehrává ve zcela soukromém prostředí. Jedinými přítomnými osobami jsou zasvěcenec a zasvěcovatel (v tomto textu nazývaní „syn“ a „otec“). Liturgie má podobu dialogu mezi těmito dvěma osobami.

Hermetici měli také své vlastní svátosti. Zdá se, že se skládaly především z formy křtu vodou a pomazání, které se podobalo „křtu a křižmu“, jak je uvedeno v gnostickém Filipově evangeliu. Corpus Hermeticum se zmiňuje o pomazání „ambróziovou vodou“ a o křtu, který se provádí sám v posvátné nádobě, krateru, seslaném Hermem z nebeských sfér.

Hermetické spisy

Původní počet hermetických spisů musel být značný. Mnoho z nich se ztratilo během systematického ničení nekřesťanské literatury, k němuž došlo mezi čtvrtým a šestým stoletím n. l. Starověcí autoři často poukazují na existenci takových děl: v prvním století n. l. se Plútarchos zmiňuje o Hermovi Třímístném; církevní otec Klement Alexandrijský ze třetího století říká, že Hermovy knihy pojednávají o egyptském náboženství(5) , a Tertulián, Iamblichos a Porfyrij zřejmě hermetickou literaturu znali. Scott ukazuje, že starověké blízkovýchodní město Harran ukrývalo hermetiky i hermetické knihy až do muslimského období(6).

O tisíc let později, v roce 1460, získal florentský panovník Cosimo de‘ Medici několik dříve ztracených hermetických textů, které byly nalezeny v Byzantské říši. Tato díla byla považována za dílo historické postavy jménem Hermes Trismegistos, který byl považován za současníka Mojžíše. Hermetické knihy, přeložené učeným a nadšeným Marsiliem Ficinem a dalšími, si brzy získaly pozornost inteligence, která toužila po kreativnějším přístupu k duchovnu, než jaký byl dosud k dispozici.

Nejrozsáhlejší sbírkou hermetických spisů je Corpus Hermeticum, soubor asi sedmnácti krátkých řeckých textů. Další sbírku vytvořil učenec jménem Jan Stobaeus v prvním století n. l. Dva další, delší texty stojí samostatně. Prvním je Asklépiův spis, dochovaný v latinském překladu pocházejícím pravděpodobně ze třetího století n. l. Druhý má podobu dialogu mezi Isidou a Horem a nese neobvyklý název Kore Kosmou, což znamená „dcera světa.“

Reakce křesťanského establishmentu na tyto spisy byla rozporuplná. Je pravda, že nikdy nebyly odsouzeny, a dokonce byly mnohými významnými církevními představiteli uctívány. Například v roce 1593 byl ve Ferraře vytištěn autoritativní svazek hermetických knih. Vydal jej jistý kardinál Patrizzi, který doporučoval, aby tato díla nahradila Aristotela jako základ křesťanské filozofie a aby se pilně studovala ve školách a klášterech. Člověku se honí hlavou, jaký obrat by západní kultura mohla udělat, kdyby hermetické učení nahradilo aristotelskou teologii Tomáše Akvinského jako normativní nauku katolické církve!

K tomu však nemělo dojít. Jeden z hlavních propagátorů hermetismu, geniální řeholník Giordano Bruno, byl v roce 1600 upálen na hranici jako kacíř, a přestože ostatní pokračovali v nadšení pro fascinující učení Hermových knih, podezření a pochybnosti úzkoprsých lidí nadále tlumily všeobecné nadšení.

V sedmnáctém století se hermetické knihy v Evropě těšily přerušované popularitě po dobu přibližně 150 let. Příchod protestantské reformace a následné náboženské spory však podnítily tendenci k racionalistické ortodoxii ve všech směrech. Dalším faktorem byla práce učence Isaaca Casaubona, který na základě vnitřních důkazů v textech dokázal, že je nenapsal současník Mojžíše, ale že byly sepsány na počátku křesťanské éry.(7)

V osmnáctém století bylo hermetické učení zcela zastíněno a nová vzdělanost, která se pyšnila odporem ke všemu, co nazývala „pověrami,“ se k tomuto starobylému prameni mystických a okultních nauk stavěla odmítavě. Až do roku 1924, kdy se objevila kniha Waltera Scotta Hermetica, neexistovalo ani kritické, akademicky úctyhodné vydání Corpus Hermeticum.

Pokud někdo potřebuje příklad toho, jak hrubě se může akademická věda mýlit a pak ve svých omylech setrvávat, stačí se zamyslet nad „oficiálními“ vědeckými názory na hermetické knihy v průběhu 150 let až do poloviny 20. století. Obecně převládal názor, že tyto spisy jsou neoplatonické nebo protikřesťanské padělky, které nemají pro studium náboženství žádnou hodnotu. V polovině devatenáctého století začali takoví učenci jako Gustave Parthey(8) a Louis Menard(9) vznášet námitky proti teorii padělků, ale trvalo dalších padesát let, než se jejich názorům dostalo sluchu.

Okultní spojení a hermetická renesance

Ačkoli hermetický systém nesporně ovlivnil mnohé z nejlepších křesťanských myšlenek, nejtrvalejší vliv hermetismu na západní kulturu měla heterodoxní mystická neboli okultní tradice. Renesanční okultismus se svou alchymií, astrologií, obřadní magií a okultní medicínou byl nasycen učením hermetických knih. Tento obsah zůstal trvalou součástí okultních přenosů na Západě a spolu s gnosticismem a neoplatonismem představuje základ všech hlavních západních okultních proudů. Hermetické prvky jsou prokazatelně přítomny například ve škole Jacoba Boehmeho a v rozenkruciánském a zednářském hnutí.

Netrvalo dlouho a tato tradice, spjatá s tajnými řády zasvěcenců a jejich tajnými pravdami, ustoupila veřejnějšímu předávání jejich učení. K tomu došlo nejprve prostřednictvím díla H. P. Blavatské a její Teosofické společnosti na konci devatenáctého století.

Hlavním činitelem oživení gnostické a hermetické moudrosti mezi okultisty konce devatenáctého a počátku dvacátého století byl G. R. S. Mead, mladý vzdělaný anglický teosof, který se stal blízkým spolupracovníkem paní Blavatské v posledních letech jejího života. Mead se poprvé proslavil svým překladem velkého gnostického díla Pistis Sophia, který vyšel v letech 1890-91. V roce 1906 vydal tři svazky Třikrát největšího Herma, v nichž shromáždil všechny tehdy dostupné hermetické dokumenty a přidal k nim vlastní zasvěcené komentáře.(10) Po tomto svazku následovala další, menší díla podobného řádu. Meadův vliv na obnovení zájmu o hermetismus a gnosticismus v našem století bychom neměli podceňovat.

O půl století později se setkáváme s další zásadní osobností, která účinně překlenula propast mezi okultismem a akademickou sférou. Za skutečnou iniciátorku moderní hermetické renesance lze považovat britskou badatelku Dame Frances A. Yatesovou. Počínaje prací o Giordanu Brunovi a pokračujíc řadou dalších, Yatesová nejenže prokázala obrovský vliv hermetismu na středověkou renesanci, ale ukázala i souvislosti mezi hermetickými proudy a pozdějším vývojem, včetně rosikruciánského osvícenství – což je sám název jedné z jejích knih.

Zatímco před několika desetiletími se mohlo zdát, že linie přenosu vycházející z řecko-egyptské moudrosti může skončit, dnes se situace jeví nadějněji. Objev a překlad knihovny z Nag Hammádí vyvolal velký zájem o gnostické záležitosti, který, jak se zdá, s odstupem času nepolevuje. Vzhledem k úzké příbuznosti hermetických spisů s gnostickými se současný zájem o gnosticismus rozšiřuje i na hermetismus. Většina dnes vydávaných sbírek gnostických spisů obsahuje nějaký hermetický materiál.

Gnosticismus a hermetismus vzkvétaly ve stejném období; stejně se zabývají osobním poznáním Boha a duše a stejně zdůrazňují, že duše se může vymanit z otroctví hmotné existence pouze tehdy, dosáhne-li pravého extatického poznání (gnóze). Kdysi bylo módní charakterizovat hermetismus jako „optimistický“ v kontrastu s gnostickým „pesimismem,“ ale v současnosti se tyto rozdíly zdůrazňují méně než dříve. Písma z Nag Hammádí vynesla na světlo tu stránku gnosticismu, která jej spojuje s hermetismem těsněji, než by si mnozí mysleli.

Existují zjevné rozpory nejen mezi hermetickými a gnostickými spisy, ale i v samotných hermetických materiálech. Tyto rozpory se rýsují, když člověk uvažuje o těchto systémech zvenčí, ale mnohem snadněji je může smířit ten, kdo vstoupí dovnitř těchto systémů a nahlédne je zevnitř. Jedním z možných klíčů k těmto paradoxům je pravděpodobnost, že slova v těchto spisech byla výsledkem transcendentálních stavů vědomí, které jejich pisatelé prožívali. Taková slova nikdy neměla definovat nadpřirozené záležitosti, ale pouze intimně naznačovat jejich vliv na zkušenost.

Z dnešního pohledu vystupuje postava Herma, a to jak ve svých řeckých, tak egyptských projevech, jako archetyp transformace prostřednictvím smíření protikladů. (Jung a další archetypálně orientovaní psychologové jistě vnímali Herma v tomto světle.) Pokud se přikláníme k tomuto názoru, měli bychom se radovat z obnoveného zájmu o Herma a jeho nadčasovou gnózi. Vyvoláme-li proslulý obraz rychlého boha, plný okřídlené přilby, sandálů a kaduceje, možná ho ještě budeme moci požádat, aby smířil rozpory a protiklady této nižší sféry v objetí osvíceného vědomí. A protože je jako všichni bohové nesmrtelný, mohl by být schopen splnit naši prosbu stejně, jako to udělal pro své dávné oddané!

Článek poprvé vyšel v časopise Gnosis: 40, léto 1996), a je zde přetištěn se svolením autora.

Zdroje

1. Walter Scott, ed., Hermetica: The Ancient Greek and Latin Writings Which Contain Religious and Philosophical Teachings Ascribed to Hermes Trismegistus (Boston: Shambhala, 1985 [1924]), vol. 1, p. 33. The demiurgus mentioned here is clearly of the Platonic rather than the Gnostic kind.
2. R.F. Willetts, „Hermes,“ entry in Richard Cavendish, ed., Man, Myth and Magic: An Illustrated Encyclopedia of the Supernatural (New York: Marshall Cavendish Corp., 1970), p. 1289.
3. Sir W.M. Flinders Petrie, Personal Religion in Egypt before Christianity (London: Rider & Co., 1900) pp. 50-65.
4. L.S. Keizer, ed. And trans., The Eighth Reveals the Ninth: A New Hermetic Initiation Discourse (Seaside, Calif.: Academy of Arts & Humanities, 1974), pp. 54-63.
5. Clement of Alexandria, Stromata 6:14.
6. Scott, vol. 1, p. 97.
7. Ibid., vol. 1, p. 42.
8. Gustav Parthey, Hermetis Trismegisti Poemander (Berlin, 1854).
9. Louis Menard, Étude sur l’origine des livres hermetiques et translations d’Hermès Trismegistus (Paris, 1866).
10. G.R.S. Mead, Thrice Greatest Hermes: Studies in Hellenistic Theosophy and Gnosis (York Beach, Maine: Samuel Weiser, 1992 [1906]).