Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován Patristic Polemical Works/Tertullian: Against the Valentinians/Translation by Mark T. Riley, 1971.
K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
Dodatek editora a překladatele: Tento text doporučuji si přečíst s plným pochopením pro dobu v níž vznikal, a také pro posouzení v tuto chvíli všeobecně známých faktů ohledně stoupenců gnostického učitele Valentina. Ne všechny nauky, která jsou Tertuliánem předkládány a připisuje je Valentincům neobstojí kritickému zhodnocení, a některé úseky jsou podle mne i za hranou určité slušnosti v polemice. Informace je nutné si ověřovat, a proto doporučím čtenářům aby si plně nastudovali i v plnosti gnostické učení stoupenců gnostického učitele Valentina (ve 21. století plně k dispozici), které je i na tomto webu v dostatečné míře (18. velice podrobných článků představeno i s podrobnými zdroji informací). Nicméně k tomu, aby člověk pochopil způsob tehdejší komunikace proti tzv. heretikům, je toto dílo docela dostatečné, a víceméně spíše smutné, že proti heretičtí bojovníci za svatou pravdu si sami neověřovali data, než napsali podobné dílo – viz. příklad článek Uroboros: Převzatý článek z webu Gnosticism Explained: Hereziologové(7).
Tertulián: Proti Valentiniánům
TERTULLIANI ADVERSUS VALENTINIANOS
Překlad Mark T. Riley, 1971
I.
Valentiniáni jsou, jak každý ví, nejčastěji se vyskytující sektou heretiků – nejčastěji proto, že jsou to většinou odpadlíci od pravého náboženství, kteří jsou docela ochotni vymýšlet si mýty a od svých výmyslů se nenechají odradit přísným pravidlem života. Těmto jedincům nejde o nic jiného než o to, aby zatajili, co učí – pokud se skutečně o někom, kdo zatajuje, dá říci, že učí. Jejich strážní povinnost je povinností, kterou jim přináší jejich špatné svědomí. Hlásají zmatek a přitom (zdánlivě) tvrdí, že jsou zbožní. Právě tak, pokud jde o eleusínská mystéria, která sama o sobě jsou herezí athénského pohanství; skutečnost, že o těchto mystériích mlčí, z nich činí předmět hanby. V důsledku toho mystagogové ztěžují vstup a provádějí dlouhé iniciační obřady, než přijmou oddaného; dávají ho na pět let na zkoušku, aby napětím zvýšili jeho očekávání, a tím způsobují, že úžasnost jejich obřadů odpovídá vyvolané touze. Jejich povinnost mlčenlivosti je přirozeným důsledkem; pečlivě střeží to, co mají nakonec odhalit. Tedy – celé božstvo svatyně, předmět oddaných vzdechů, tajemství podepsané na všech jazycích: obraz penisu. Aby zmírnili zklamání, vytahují čestné jméno přírody (používají ho alegoricky) a svou svatokrádež zakrývají pomocí libovolné metafory. Tímto lstivým použitím obrazu se tedy zbavují obvinění (ze svatokrádeže). Přesně tímto způsobem si kacíři, proti nimž nyní zahajujeme palbu, vytvářejí z posvátných jmen, titulů a obsahů pravé víry neužitečné a hanebné báchorky. Mohou tak činit díky nepokryté laskavosti božských písem; z tak rozsáhlého díla lze vyvodit mnoho výkladů. Tito lidé dělají z eleusinských obřadů valentinské vábničky, posvátné jen pro svou velkou mlčenlivost, nebeské jen pro svou skrytost. Když se jich ve vší počestnosti zeptáte, odpoví vám s pokerovou tváří a pozvednutým obočím, že „to je nejasné“; když je diplomaticky osaháte, přísahají, že mají stejnou víru jako vy, jen rozmazanou v překladu. Pokud naznačíte, že víte, co si skutečně myslí, popřou, že by něco věděli. Pokud na ně otevřeně zaútočíte v hádce, učiní vaše vítězství nad nimi neúčinným díky své chytré nevinnosti. Svá tajemství neodhalují ani svým vlastním žákům, než je učiní svými, ale místo toho mají trik, kterým je přesvědčují, než je poučí. V našem případě však pravda přesvědčuje učením, neučí přesvědčováním.
II.
Proto nás označují za „nevinné,“ a proto nás nepovažují za „moudré.“ Představují si, že moudrost nemá nic společného s nevinností, ačkoli Pán spojil obojí ve svém výroku „buďte opatrní jako hadi a nevinní jako holubice“ (Mt 10,16). Nyní však, jestliže my jsme hloupí, protože jsme nevinní, nejsou oni „nevinní,“ protože jsou moudří? Nejzlomyslnější jedinci jsou ti, kteří nejsou nevinní, stejně jako nejhloupější jsou ti, kteří nejsou moudří. Pokud jde o mne, raději bych byl usvědčen z lepší viny, mám-li se rozhodnout; je lepší mít menší inteligenci než zlou; lepší se mýlit než klamat. Kromě toho Boží tvář vidí ti, kdo hledají v nevinnosti – jak učí Moudrost Šalamounova, nikoli Valentova. I nemluvňata vydávala svou krví svědectví o Kristu; mohu snad ty, kdo volali „Ukřižuj ho!“ nazývat dětmi? Nebyli to ani děti, ani nemluvňata, konkrétně nebyli nevinní. Apoštol nám navíc přikazuje, abychom se podle Boží vůle stali podobnými dětem, abychom svou nevinností byli „nemluvňaty ve zlém“ a za druhé „v myšlení byli dospělí“ (I Kor 14). Tím dává jasně najevo, že moudrost má pramenit z nevinnosti. Shrneme-li to, holubice sloužila ke zjevení Krista, had sloužil k jeho pokoušení. Ta první byla od počátku zvěstovatelkou Boží lásky, ta druhá byla od počátku zlodějem Božího obrazu. Proto nevinnost sama o sobě může snadno rozpoznat i ukázat Boha. Moudrost sama o sobě ho může spíše napadnout a zradit.
III.
Nyní ať se had skrývá, jak jen může; ať celou svou „moudrost“ stočí do koutů svých doupat. Ať žije hluboko v zemi, ať se tlačí do temných děr, ať odvíjí svou délku cívku po cívce; ať vyklouzne – ale ne celý najednou, bestie světlo nenávidící. Naše holubice, jak kdy, má prostý domov, vždy na vysokých a otevřených místech, aby hlídala světlo, neboť tento symbol Ducha svatého miluje východ slunce, symbol Krista. Právě tak se pravda nečervená před ničím jiným než před tím, že je skryta, protože nikdo se nestydí jí naslouchat, učit se poznávat jako Boha toho, na něhož mu už příroda ukázala jako na Boha, toho, kterého denně vidí ve všech jeho dílech. Byl nedokonale poznán v tom, že nebyl považován za jednoho, že byl uctíván v jiných podobách. Jak bychom měli někoho obrátit z davu těchto jiných bohů k dalšímu davu, přejít od známého vládce k neznámému, přejít od toho, co je dobře známé, k tomu, co je tajné? To znamená zakopnout na prahu víry. Je-li například někdo zasvěcen do celého příběhu, nevzpomene si, že jako bdělé dítě slyšel od své chůvy takové věci – jako „čarodějnická věž“ a „sluneční paprsky“? Vezměme si jiný příklad: když někdo znalý naší víry přijde k těmto příběhům a hned najde tolik jmen Eonů, tolik sňatků, tolik potomků, tolik osudů, tolik dobrodružství, radostí, strastí rozptýleného a roztříštěného božstva, bude váhat tehdy a tehdy nazvat je „bájemi a nekonečnými rodokmeny,“ které apoštolská inspirace odsoudila už tehdy, když tato kacířská semena klíčila? Správně tedy tito lidé nejsou nevinní; správně jsou jen „moudří,“ tito lidé, kteří takové mýty obtížně vytvářejí a lajdácky je hájí. Je od nich chytré, že jsou tak liknaví, protože jejich poučky jsou hanebné; jinak by si počínali krutě, kdyby neodhalili vše, kdyby jejich poučky byly čestné. Navzdory jejich zdrženlivosti my „nevinní“ všechno víme a toto poznání jsme učinili první linií našeho útoku. Naše poznání bude zvědem a ukazatelem celého jejich plánu. Vrháme věštbu na toto první vítězství, neboť pouhé odhalení zničí to, co se s takovou námahou skrývá.
IV.
Tvrdím, že docela dobře známe jejich původ a víme také, proč je nazýváme Valentinci, i když se zdá, že jimi nejsou; opustili totiž cestu svého zakladatele. Přesto jejich původní učení nebylo vůbec zapomenuto, i když se poněkud změnilo: právě tato změna svědčí o jejich dřívějším učení.
Valentinus očekával, že se stane biskupem, protože měl velké schopnosti mysli a jazyka, ale pro tuto funkci byl upřednostněn jiný, protože trpěl jako mučedník. Valentinus se kvůli tomu rozzlobil a rozešel se s legitimní církví. Stejně jako mysli, které byly vzrušeny nadějí na povýšení, obvykle hoří očekáváním pomsty, obrátil se ke svržení pravdy. Poté, co objevil stopu jakéhosi starého učení, připravil cestu Colorbasovi. Poté se stejnou cestou vydal i Ptolomaeus; ty atributy – jako je cítění, vliv a pohyb -, které Valentinus zahrnul do celku božství, rozdělil na jména a pozice, tj. eony považoval za živé jedince mající svou existenci mimo Boha. Hérakleitos si odtud ukrojil několik cestiček, stejně jako Secundus a Marcus Vidoucí. Theotimus rozvinul mnoho věcí o „formách“ zákona. Jak vidíte, Valentinus zmizel, přesto se jedná o valentiniány, kteří z Valentina vycházejí. V samotné Antiochii dodnes Axionicus utěšuje Valentinovu památku plným dodržováním jeho pravidel. Ostatní heretici si dovolují měnit své učení se stejnou frekvencí, s jakou prostitutka mění svůj make-up – a proč ne?“ – protože každý z nich v sobě objevuje ono známé duchovní sémě: pokud vymyslí něco nového, hned to nazývají zjevením; svou troufalost nazývají duchovním darem. Netvrdí, že jejich sekta je jednotná, ale přiznávají, že je různorodá; následkem toho, kdykoli opustí svou obvyklou dvojsmyslnost, vidíme, že většina z nich se rozchází o významu některých dogmat, někteří v dobré víře říkají: „tak to není“; jiní: „já to chápu v jiném smyslu“; další: „to neuznávám.“ A tak je to vždycky. Jak vidíme, jejich seznam pravidel je pomalován jejich novotami a vypadá, jako by ho načmáral nějaký ignorant.
V.
Můj výklad se omezí na původní učení jejich hlavních učitelů; nebude zahrnovat vysoce postavené vůdce masy následovníků. Doufám, že nikdo nebude tvrdit (kvůli tomuto omezení), že jsem si tento materiál pro tuto příležitost vymyslel. Ne, vskutku, mnozí muži, kteří prosluli svou svatostí a vůdcovstvím a kteří byli nejen našimi předchůdci, ale i současníky právě těchto hereziarchů, je v učených svazcích odhalili a vyvrátili. Mám na mysli Justina, filosofa a mučedníka, Miltiada, onoho církevního mudrce, Ireneje, horlivého objevitele všech nauk, a našeho Procula, živoucí vzor cudného stáří a křesťanské výmluvnosti. V jejich stopách bych mohl doufat, že půjdu ve všech dílech víry, stejně jako v tomto díle.
Nuže, pokud ve skutečnosti vůbec žádné hereze neexistují (čemuž musíš věřit, pokud předpokládáš, že si je ti, kdo je vyvrátili, vymysleli), pak apoštol, který je předpověděl, lhal. Pokud však ve skutečnosti existují, nebyly to žádné jiné hereze než ty, které tito muži zkoumali; nikdo nemůže být považován za člověka, který má dost volného času na to, aby si vymýšlel materiál pro své pero, když už ho má po ruce.
VI.
Proto je zde tato kniha, v níž jsem vyložil pouhé odhalení jejich arkán. Nyní, aby nikdo nebyl omráčen podivnými, nucenými, tajuplnými a dvojsmyslnými jmény, která jsou zde uvedena, ukážu nejprve, jak je hodlám použít: u některých jmen překlad z řečtiny nevyzdvihuje patřičnou sílu jména; u jiných se neshoduje rod slova v obou jazycích; konečně u jiných jsme zvyklí citovat spíše nepřeložená. V důsledku toho budu jména obvykle psát řecky s významem na okraji. Kromě toho nebudu vynechávat řeckou podobu, když budu používat latinský název. Zaznamenám ji nad čarou, takže bude znamením, že jde o abstraktum použité jako osobní jméno; jinak by vznikly nejasnosti, protože některá „jména“ se používají v jiných významech. Protože jsem odložil do budoucna plnou váhu svého útoku a pokusil se zatím pouze o výčet jejich učení, nebude to útok se smrtícím úderem, protože jejich hanebné učení si zaslouží, aby bylo ztrestáno do černého. Považuj to tedy, čtenáři, za úskok před bitvou. Ukážu, kde je hodlám zasáhnout, ale nedotáhnu to do konce. Také pokud se musíš místy smát, učiň tak; bude se to hodit k tématu. Mnohé z toho by mělo být vyvráceno smíchem, aby to nebylo oceněno vážnou úvahou. Hloupé nápady se často setkávají s výsměchem. I pravdě se hodí smát se, protože je šťastná, vysmívat se svým nepřátelům, protože je bezpečná. Dávejte si však pozor, abyste se nesmáli tam, kde to není vhodné. V opačném případě byste se měli smát tam, kde je to vhodné. Konečně po tomto úvodu začnu.
VII.
Římský básník Ennius jako první zmínil (s přímým významem) „velké nebeské síně,“ ať už kvůli jejich vznešené poloze, nebo proto, že se u Homéra dočetl o Jupiterových hostinách v nich. A co se týče kacířů – je s podivem, kolik jehlanů na jehlanech a věží na věžích zavěšují, dodávají, rozvíjejí na domě každého svého boha. Nuže, snad i pro našeho stvořitele byly tyto enské síně rozmístěny jako byty. Snad mají vpředu přistavěné různé krámy a každému bohu přidělují patra – tolik pater, kolik je kacířů. Tímto způsobem se svět stává bytovým domem; skutečně by se mohlo zdát, že nebeské byty jsou apartmány na Šťastných ostrovech, které se někde nacházejí. Tam bydlí i valentinský bůh – v podkrovním bytě. V podstatě ho nazývají ai0w~na te&leion (Dokonalý eon); jako jednotlivce ho nazývají propa&tora (Původní otec)a proarxh_n (Původní počátek), také Bythos (Propast), což je jméno, které se vůbec nehodí pro někoho, kdo žije v nebi. Postulují, že je nezrozený, nezměrný, nekonečný, neviditelný a věčný. Předpokládají ovšem, že dokázali, že takový je, když postulují vlastnosti, o nichž každý ví, že by je měl mít. Stejně tak tvrdí, že existoval dříve než cokoli jiného. Prohlašuji, že je to skutečně pravda, ale nekritizuji je v ničem jiném než v tom, že skutečnost, že ten, o němž říkají, že existoval před čímkoli jiným, objevují až po všem ostatním, ba až po věcech, které sám nevytvořil. Každopádně připusťme, že tento takzvaný Bythos existoval před nekonečnými věky v nejhlubším klidu, ve velkém míru klidného a (takříkajíc) necitelného božství, jak prohlašuje Epikuros. Přesto tomuto jedinci, který má být sám, přisuzují společníka, druhou entitu jménem Myšlenka, kterou nazývají také Charis (Milost) a Sige (Mlčení). Snad mu posloužily – v onom chvályhodném klidu – k tomu, aby ze sebe vytvořil počátky vesmíru. Stejně jako semeno vkládá tento počátek do svého Sige stejně jako do lůna. Sige ho hned přijme, otěhotní a porodí (samozřejmě v tichosti) – koho? Nus (Mysl), podobný Otci a ve všech ohledech mu rovný. Konkrétně on jediný může pochopit Otcovu rozlehlost a jeho nepředstavitelnou velikost. V důsledku toho je on sám nazýván „Otcem“ a „Počátkem vesmíru“ a (jako vlastní jméno) „Monogenes“ (tj. jedině zplozený), i když ne správně, protože není jediným legitimním dítětem. Ve stejné době se narodilo další, ženské, jehož jméno je Pravda, a z tohoto důvodu by se Monogenes mohl jmenovat mnohem výstižněji Protogenes, neboť je prvním
Nyní vidíme, že Bythos a Sige, Nus a Pravda jsou obhajováni jako první tým valentinské ligy. Jsou také kořenem a zdrojem všech ostatních, neboť Nus se ihned ujal úkolu, pro který byl emitován: vyrábí ze sebe Slovo a Život, které, jelikož předtím neexistovaly, v Bythosu jistě nebyly – a jaká absurdita, když Život nebyl v Bohu. Každopádně tento potomek, jehož úkolem je založit korporativní a sjednocenou Pleromu, přináší užitek: rodí Člověka a Církev. Nyní máte Ogdoad, dvojitou tetrádu, která vznikla ze spojení muže a ženy. To jsou silo – abych tak řekl – prvotních eonů, incestní vztahy valentinských bohů, zdroj veškeré svatosti a heretického majestátu. Jsou to tlupy buď ďáblů, nebo svatých (nevím, které), ale určitě rodiče zbývajícího potomstva.
VIII.
Druhá tetráda, Slovo a Život, Člověk a Církev, poté, co vyklíčily k Otcově slávě, mu chtějí nabídnout něco podobného ze svého; proto vystřelují stejný počet výhonků, samozřejmě dvojic, protože šlo o kombinace obou přirozeností. Na jedné straně Slovo a Život vytryskne najednou deset eónů. Na druhé straně Člověk a Církev vyprodukují o dva více, než vyprodukovali Slovo a Život; tím se počtem vyrovnají svým rodičům, neboť dvojice Člověk a Církev v kombinaci s výše zmíněnými deseti tvoří počet rovný tomu, co vyprodukovali jejich rodiče, Slovo a Život. Uvedu jména oněch deseti, o nichž jsem se zmínil: V tomto případě se jedná o desítky, které se jmenují: Bythios (Hluboký) a Mixis (Směs), Ageratos (Nestárnoucí) a Henosis (Sjednocení), Autophyes (Podstatná přirozenost) a Hedone (Rozkoš), Acinetos (Nepohnutý) a Syncrasis (Směs), Monogenes (Jediný) a Macaria (Štěstí). Těchto dalších je dvanáct: (Utěšitel) a Pistis (Víra), Patricos (Otcovský) a Elpis (Naděje), Metricos (Mateřský) a Agapé (Láska), Aeinus (Věčná mysl) a Synesis (Inteligence), Ecclesiasticus (Církevní) a Macariotes (Blaženost), Theletus (Dokonalý) a Sophia (Moudrost). Zde musím opravdu uvést relevantní příběh, protože tato jména si to zaslouží. V kartaginských školách kdysi působil jistý tupý latinský řečník jménem Phosphorus. Když deklamoval o roli vojáka, řekl: „Vrátil jsem se k vám, urozeným občanům, z bitvy v doprovodu své paní Vítězství, vaší paní Radosti, spolu se Vznešeností, Slávou, Štěstím, Hrdinstvím a Triumfem.“ A tak se stalo, že se vrátil z bitvy. Studenti okamžitě vykřikli Fosforově rodině Hurá! Slyšeli jste o Fortunátovi, Hedoně, Acinetovi, Theletovi. Zakřičte Hurá! na Ptolomaeovu rodinu. Tato rodina je onou tajnou pleromou, plností svého třicetinásobného božství. Podívejme se, jaké jsou zvláštní atributy těchto seskupení čtyř a osmi a dvanácti. Mezitím však celá generativní síla ustala; pud, potence a produktivní vášeň eonů je vykastrována. Je to, jako by v těstě čísel už nebylo žádné droždí a ze školních záznamů už žádná jména. Proč se jinak nevyrábí 50 až 100 – proč ne Toaletní papír nebo Mignon?
IX.
I tady se rozlišuje mezi jednotlivci, protože ze všech se jen Nus těší z poznání obrovského Otce a jen on se raduje a chlubí, zatímco ostatní samozřejmě pláčou. Nus samozřejmě chtěl a snažil se, jak jen mohl, sdělit ostatním aeonům to, co věděl o velikosti a nepochopitelnosti Otce, ale zasáhla jeho matka Sige; ta samá Sige, která samozřejmě nařizuje svým vlastním kacířům, aby mlčeli, ačkoli se říká, že zasáhla na příkaz Otce, který chtěl, aby všichni vzplanuli touhou po něm. A tak zatímco hoří tichou touhou poznat Otce, je spáchán svého druhu zločin – konkrétně nejmladší aeon (nevšímejte si solekticismu; jmenuje se Sofie) z dvanácti aeonů, které zplodil Člověk a Církev, se bez zábran vrhá bez svého druha Theleta hledat Otce. Přitom se nakazí jakousi nemocí, která byla mezi Nusovými společníky epidemická a která se rozšířila i do tohoto aeonu, tedy Sofie, podobně jako nemoci nakažené někde v těle obvykle způsobují škody v jiné části. V tomto případě ji pod záminkou lásky k Otci přemohl pocit rivality vůči Nusovi, který se jako jediný radoval z poznání Otce. Protože se však pokoušela o nemožné, Sofie ničeho nedosáhla a byla zdrcena obtížností úkolu a zmítána svými emocemi. Vskutku jí jen o vlásek uniklo, že ji pohltila velká sladkost Otce a námaha jejího hledání, a málem se rozplynula v prvotní látce. Jen její zkáza by zastavila její hledání, kdyby shodou šťastných náhod nenarazila na Horose. (Působí jako opora a hraničář celého tohoto světa.) Říkají mu také Kříž, Lytrotes (Vykupitel) nebo Carpistes (Osvoboditel). Způsobí, že se Sofie uklidní, protože ji zbaví nebezpečí a přesvědčí ji, aby přestala zbytečně hledat Otce. Ona pak odřízne a opustí svůj Sklon (řecky Enthymesis) spolu s utrpením, které ji tehdy provázelo.
X.
Někteří z Valentinů si pro Sophii vymysleli další pád a vykoupení: po marných pokusech a zklamání nadějí byla celá pokřivená (asi kvůli své bledosti, hubenosti a zanedbanosti. Tímto zcela vhodným způsobem se rmoutila nad tím, že jí byl odepřen přístup k Otci, což bylo odepření neméně bolestné než jeho ztráta). Dále ve svém zármutku počala – bez pomoci svého druha – a porodila potomka ženského pohlaví. Je to překvapivé? Nemělo by být, i slepice může sama zplodit potomka; ještě více zarážející je, že káňata jsou prý pouze samice. Každopádně je to matka bez muže a obává se, že se blíží její konec; je bezradná, jak se k jejímu případu postavit; má obavy, aby svůj stav utajila. Nikde žádná pomoc! Kde bychom jinak vzali tragédie a komedie, z nichž si vypůjčujeme postup odhalování toho, co se narodilo mimo manželství? Zatímco její situace je v tak špatném stavu, myslí na Otce, obrací se k němu. Marně se však snažila, a když ji opouštějí síly, obrací se k modlitbě. Modlí se za ni všichni její sousedé, zejména Nus. (Nus? Modlit se za někoho tak zlého?) Žádné ze Sofiiných neštěstí nezůstává bez následků: všechny její strasti vyvolávají reakci v tom smyslu, že její nedávné boje způsobují vznik hmoty; její nevědomost, strach a smutek se stávají látkami. Nakonec k ní Otec, pohnutý jejími modlitbami, posílá výše zmíněného Horose (tento Horos, který byl poslán prostřednictvím Monogena-Nuse, je k obrazu Otcovu, tj. jak mužský, tak ženský; proto se Valencijci rozcházejí i v otázce Otcova pohlaví). Někteří z těchto heretiků také dodávají, že Horos se nazývá Metagogeus (vůdce) a Horothetes (omezovatel). Říkají, že s jeho pomocí byla Sofie odvrácena od svých křivých cest, očištěna od zla a nakonec posílena a navrácena svému partnerovi. Dodávají, že Sofie zůstala v Pleromě, ale její Enthymesis a s ní spojené utrpení Horos vyhnal, ukřižoval a vyvrhl; jak říkají, „zlo ať žije.“ Valentiniáni definují tuto Enthymesis jako duchovní substanci, neboť je přirozeným výhonkem aeonu, který je však bez formy a tvaru, protože nic neuchopil. V důsledku toho ji nazývají „neplodným plodem“ a „ženou.“
XI.
Poté, co je Sofiina Enthymesis vyhnána a ona sama navrácena svému druhu, se onen slavný Monogenes neboli Nus, nyní ve volném čase a propuštěn ze své pozornosti a péče o Otce, rozhodne věci upevnit a opevnit a stabilizovat Pleromu, aby jí už žádný takový otřes nemohl otřást. Za tímto účelem vyřadí další dvojici, Krista a Ducha svatého. (Toto spojení dvou mužů bych považoval za nemorální, ale možná je Duch svatý žena a muž je ukřižován ženou). Tito dva mají jedinou povinnost – stabilizovat aeony. Ze spojení těchto dvou v této povinnosti vznikají dvě školy, dvě kazatelny a počátek (jakéhosi) rozdělení valencijského učení. Kristovou povinností bylo naučit aeony povaze jejich manželství – vidíš, jaká to byla záležitost, samozřejmě naučit je, jak si vytvořit nějakou představu o nezrozeném, a učinit je schopnými vytvořit v sobě poznání Otce, poznání, totiž že o něm nemohou získat představu ani mu porozumět – ani ho nemohou vidět nebo slyšet – jinak než s pomocí Monogena. Nyní mohu uznat, že aeony se tímto způsobem učí o Otci – jistě děláme totéž. Co však kritizuji, je zvrácenost toho, co se učí: totiž že to, co je v Otci nepoznatelné, je příčinou jejich věčné existence; to, co je v něm poznatelné, je příčinou jejich zrození a hmotné podoby či tvaru. Podle mého názoru je v tomto učení implicitně obsaženo následující: nejlepší je, aby Bůh nebyl poznán, pokud je skutečně jeho nepoznatelnost příčinou věčné existence. Jeho poznatelnost není příčinou věčné existence, ale zrození a hmotné formy či tvaru, tedy podmínek, které věčnou existenci postrádají. Valentiniáni vlastně postulují syna jako poznatelný aspekt Otce. Kristus tedy po svém vyzařování učil aeony, jak je třeba uchopit Otce.
Zvláštní povinností Ducha svatého bylo toto: poté, co se všechny aeony stejně horlivě učily, měla je naučit, jak plně děkovat, a měla jim přinést pravý klid.
XII.
Nyní jsou si všechny aeony fyzicky i duševně rovny. Všichni se stali tím, čím je každý jednotlivě; nikdo se neliší, protože všichni jsou stejní. Všichni se proměnili v Nusy nebo v Muže nebo v Telety; všechny ženské aeony se staly Sigami, Zemi, Chrchami nebo Fortunami. Ovidius by své Metamorfózy vymazal, kdyby dnes věděl o této větší. Jakmile je pravda napraví, stabilizuje a uklidní, zpívají Otci chór s velkou bujností radosti. On sám byl naplněn radostí, jistě měl radost ze svých dětí a vnuků, kteří uměli tak dobře zpívat. Proč by neměl být naplněn naprostým štěstím, když byla Pleroma zbavena nebezpečí? Který kapitán lodi se za takových okolností neraduje, byť i nemorálně? Každý den vidíme orgie námořníků. V důsledku toho, stejně jako námořníci hýří na svých hostinách, hýří i eoni, kteří jsou si nyní podobní vzhledem, a není třeba říkat, že i citem. Ve spojení se svými novými bratry a učiteli, Kristem a Duchem svatým, každý z nich vkládá do hrnce to nejlepší a nejkrásnější, čím je ozdoben. (Podle mého názoru svou snahu promarnili; kdyby byli v důsledku výše zmíněného vyrovnání všichni stejní, neměli by žádný podnět k tomu, aby získali hrnec, jehož přitažlivost spočívá pouze v rozmanitosti věcí v něm). Každopádně všichni přinesli „Dobro,“ kterým všichni byli: pobídkou byl snad zvyk, nebo regulace předchozího vyrovnávání. Z mravenčí hotovosti – jak se říká – aeony vymodelovaly ke cti a slávě, z Otce nejkrásnější hvězdu v Pleromě a dokonalý plod, Ježíše. Dávají mu jména Spasitel, Kristus a Slovo; to jsou rodová jména. Říkají mu také Vše, protože byl utvořen z kytice všech květů, jako Ezopův Jajbor, Hésiodova Pandora, Akciův luk, Nestorův ovocný koláč nebo Ptolomanova Rozmanitost – všechno totéž. Bylo by vhodnější, kdyby mu tito jaloví pojmenovatelé říkali pan Snatchitall, což je jméno snad z nějaké osmanské scénky. Navíc, aby své loutce udělali parádu, vytvořili pro něj andělskou ochranku, která se mu svou povahou vyrovnala. Jsou-li si rovni, dobrá; jsou-li rovni přirozeností Spasiteli (protože mi to slovo připadá dvojznačně umístěné), jakou by měl mít eminenci mezi obsluhujícími rovnými?
XIII.
Tyto scény vystavují první rejstřík aeonů, kteří se rodí, žení a vdávají; obsahují Sofiinu nebezpečnou nehodu, způsobenou její touhou po Otci, Horovu příhodnou pomoc, obětní beránka Enthymesis a s ní spojené utrpení. Vyprávějí také o výchově Kristem a Duchem svatým, o „reformě skrze výchovu“ aeonů, o pávím vyznamenání Spasitele a o soupodstatné družině andělů! „Co ještě,“ říkáte? Abyste vyšli z tleskání? Místo toho říkám, že byste měli zůstat poslouchat a jásat. To, co se odehrálo předtím (tj. první scéna tragédie), se údajně odehrálo uvnitř pléróma. Zbytek hry se odehrává na druhé straně opony – totiž mimo Pleromu. Viděli jsme, že tento vývoj se odehrává v lůně Otce, v okruhu strážce Horose. Jaký vývoj bude probíhat venku, kde Bůh neexistuje?
XIV.
Enthymesis, nebo spíše Achamoth (protože od této chvíle budeme používat toto nesrozumitelné jméno), byla vyhnána – s nemocným utrpením Sofie jako společnicí – na místo, kde chybí světlo, které je pouze součástí Pleromy. V oné známé Epikúrově prázdnotě je kvůli svému umístění nešťastná. Jistěže neměla vůbec žádný tvar ani povrch, deformovaná a potracená bytost, jakou byla. Zatímco je v takovém stavu, Kristus je přemlouván eony a veden Horosem, aby Achamóth utvářel a formoval svou vlastní mocí; formuje ji pouze v podstatě, nikoliv také ve srozumitelné podobě. Přesto jí zůstává malý majetek, totiž „dech neporušitelnosti,“ a když ho má, může prožívat touhu po něčem lepším, než má. Po vykonání tohoto skutku milosrdenství se Kristus vrací do Pleromy a nezanechává za sebou Ducha svatého. Obvykle hojnost entit vytváří hojnost jmen: nazývá se Enthymesis (Sklonnost) od toho, co se stalo, Achamoth bůhví odkud, Sofie podle své matky, Duch svatý od anděla nazvaného stejným jménem. V každém případě v ní vzniká touha po Kristu, jímž byla opuštěna, jak si okamžitě uvědomí. Načež vyskočí a jde hledat jeho světlo. (Mohl bych se zeptat, když ho vůbec neznala, protože působil neviditelně, jak mohla hledat jeho světlo, které jí bylo stejně neznámé jako on sám?) Přesto se o to pokusila a možná by se ho chytila, kdyby tentýž Horos, který tak šťastně narazil na její matku, nešťastně nenarazil na dceru. Zakřičel na ni: „Iao“, stejně jako „Uvolněte cestu!“ nebo „Sláva náčelníkovi!“ Kvůli tomu najdeme „Iao“ i v Bibli. Tak byla zahnána a bylo jí zabráněno jít dál; nemohla ani přeletět Kříž, jinak zvaný Horos, protože nehrála roli Laureola v Catullově pantomimě. Od té doby, co byla opuštěna, ji utrpení, k němuž je připoutána mnoha pokroucenými pouty, začíná trápit ve všech směrech; smutkem, protože nedosáhla svého cíle; strachem, že přijde o život stejně jako o světlo; znepokojením a nakonec nevědomostí. Netrpěla tak jako její matka, neboť ta byla eonem; Achamoth naopak trpěla hůře kvůli svému postavení: zaplavil ji další příliv emocí, touha po obrácení – samozřejmě ke Kristu -, jímž byla oživena a utvářena právě s ohledem na toto obrácení.
XV.
Nyní se konečně pythagorejci mohou dozvědět, stoikové mohou poznat, stejně jako sám Platón, kde měla hmota, kterou nazývají věčnou či nestvořenou, svůj původ a základ jako součást struktury tohoto světa. Ani Mercurius Trismegistus, tento mistr všech věd, to nikdy neobjevil. Slyšeli jste o Achamothině obrácení, jiném druhu utrpení; z něj prý vznikla každá duše obývající tento svět, dokonce i duše samotného Demiurga, který je naším Bohem. Slyšeli jste o jejím smutku a strachu; z nich začalo všechno ostatní. Z jejích slz například vznikl celý svět vod. Z toho si můžeš spočítat, jaké neštěstí ji potkalo, tolik druhů slz nechala téct.
Měla slané, měla hořké i sladké, měla kapky horké i studené, dehtové i rezavé, i minerální, dokonce jedovaté, jako voda kapající z Nonakry, která zabila Alexandra, nebo záplava lynketických vod, jež opíjejí muže, nebo pramen Salmacis, který činí muže zženštilými. Achamoth dokonce vyplakal nebeské deště a my jdeme tak daleko, že uchováváme cizí smutky a slzy ve svých cisternách.
Dále se z jejího znepokojení a hrůzy odvozovaly hmotné prvky. Navíc se občas usmála i v situaci takové izolace, ve výhledu takové samoty. Usmívala se při vzpomínce na Kristův příchod. Z téhož úsměvu radosti zářilo světlo. Jaká přízeň osudu, který ji přinutil se tu a tam usmát, abychom nebyli stále v temnotě! Nedivte se; proč by takový slavný živel neměl být vyzařován po celém světě její radostí? Svým zármutkem by svět o toto nezbytné zaopatření připravila. Ó osvěcující úsměv! Ó zavlažující slzo! Její úsměv mohl být také pomocí uprostřed bezútěšnosti její situace; mohl totiž zahnat temnotu tak často, jak se chtěla usmívat, zejména proto, aby nebyla nucena prosit ty, kdo ji opustili.
XVI.
Přesto prosila; obrátila se k modlitbě stejně jako její matka. Kristus však nyní nerad vycházel mimo Pleromu, a tak posílá zástupce, Parakléta Spasitele. (Tím má být Ježíš, jemuž Otec svěřil nejvyšší moc nad všemi aeony a podřídil mu všechny; proto u apoštola čteme: „V něm bylo všechno stvořeno“ (Kol 1,16). Každopádně ho Kristus posílá s družinou spolu věčných andělů. Lze si představit, že ho doprovázeli s dvanácti fábory. Jakmile je Achamota spatřila, ohromena jejich majestátním průvodem, zahalila se v prvním popudu úcty a skromnosti. Poté se zahleděla na něj a jeho plodný průvod. Se silou, kterou tímto pohledem získala, se k němu rozběhla a zvolala: „Buď zdráv, Pane!“ A pak se rozběhla k němu. Poté ji, jak jsem pochopil, přijme, posílí ji a formuje v poznání a nakonec ji očistí od všech škod způsobených jejím utrpením. Oddělil její utrpení s větším rozlišením, než jaké projevil v případě její matky, neboť všechny vady či nedostatky, aktivní i násilné, shrnul do jednoho pytle a jako takové je oddělil do pevné masy. Změnil je z netělesného citového stavu na netělesný předěl hmoty, který byl obdařen jakousi přirozeností či schopností, díky níž mohly vzniknout dvě protikladné a srovnatelné entity. Tím založil dvě substance, odlišné svou povahou: jednu zlou kvůli vadám a nedostatkům, druhou schopnou cítit být příčinou vlivu Achamothina obrácení. To je záležitost, která nás postavila proti Hermogenovi a dalším, kteří předpokládají, že Bůh stvořil vše z hmoty, nikoli z ničeho.
XVII.
Achamoth, jelikož byla konečně osvobozena od všeho zla, nyní, hleďme! roste a přináší plody k větším cílům tímto způsobem. Zahřátá radostí, že unikla svému neštěstí, a pohledem na andělská světla se začne uvnitř dusit (abych tak řekl; červenám se při té frázi, ale jinak to říci nelze). Jakýmsi takovým způsobem se pro tyto lumeny rozohní a okamžitě se rozvlní duchovním pojetím utvořeným právě podle obrazu, který spolkla a který si vtiskla násilím svých radostných emocí, jež pramenily z očekávání sexuální rozkoše. Nakonec porodí a z trojice zdrojů se zrodila trojice či trojice přirozeností: jedna hmotná, vzniklá z jejího utrpení, druhá dušičková, vzniklá z jejího obrácení, třetí duchovní, vzniklá z jejího duševního obrazu Krista.
XVIII.
Nyní, když se díky tomuto novému postavení – tj. když je matkou tří dětí – stala zkušenější ve vedení záležitostí, rozhodne se utvářet jednotlivé druhy svých potomků. Nemohla se však dotknout toho duchovního, protože sama byla duchovní; podobnost přirozenosti obvykle diskvalifikuje soupodstatné bytosti, aby měly moc jedna nad druhou. Následně se se stejným záměrem obrátila na duši podobného, a to podle Spasitelova výcviku. Nejprve učiní čin, který nelze vyslovit, číst ani slyšet bez hrůzy z jejího rouhání: utvoří našeho Boha, Boha všech kromě kacířů, Otce a Demiurga a Krále všech, kteří přišli po něm, a tedy pocházejí od něho – pokud se skutečně dá říci, že pocházejí od něho, a ne spíše od samotné Achamothy, která ovlivňovala jeho činy tajně, bez jeho vědomí, jako loutkářka působící shora. Ve skutečnosti mu kvůli této nejistotě ohledně původce jeho děl zaměňují jméno Metropater (matka je Otec), ačkoli ostatní jména mu zřetelně přiřazují podle druhu a místa jeho děl: například ho nazývají Otcem duši podobných živlů, což kladou na pravou stranu; nazývají ho Demiurgem hmoty, což kladou na levou stranu; je Králem, protože má moc nad vším dohromady.
XIX.
Namítám; konkrétní podstata těchto jmen neodpovídá podstatě výtvorů, z nichž jména pocházejí, neboť všechny tyto výtvory by měly být pojmenovány po tom, kdo je stvořil – pokud je ovšem nestvořila ani Achamoth! Abychom byli konkrétní, říká se, že Achamoth načrtla tyto obrazy na počest aeonů. Přesto přenášejí toto dílo na Sótera jako na jeho původce, který působil prostřednictvím Achamothy tak, že ji představil jako samotný obraz neviditelného a neznámého Otce, přičemž ona byla samozřejmě neviditelná a neznámá Demiurgovi, a stejným způsobem stvořil téhož Demiurga, aby odpovídala Nusovi, synovi. Aschangelové, výtvory Demiurga, jsou vzory ostatních aeonů. Když slyším o takových obrazech těchto tří, ptám se vás: nesouhlasíte s tím, že bych se měl těmto obrazům namalovaným takovým šíleným malířem smát? Achamoth, žena, a přece obraz Otce; Demiurg, neznalý své matky – nemluvě o Otci -, a přece představující Nús, který není neznalý svého Otce; andělé, napodobeniny svých pánů. To je totéž jako padělání napodobeniny nebo rozlišování Ptolomaia od Valentina.
XX.
Nyní, jak vidíme, zatímco Demiurg stojí mimo hranice Pleromy v osamoceném věčném vyhnanství, zakládá novou říši, tento náš svět. Odstraňuje spletence a odděluje dvojí rozmanitost s ním vyhnané substance, která byla duší a hmotou. Z této nehmotné hmoty vytvořil těžké a lehké věci, stoupající a klesající tělesa, nebeské a pozemské živly. Pak dokončil onen sedmiúrovňový stupeň, nebe, s vlastním trůnem nad ním. V důsledku toho se nazývá Sabbatus od sedmičky svého domova; podobně jeho matka Achamoth se nazývá Ogdoas od analogie mezi ní a původní skupinou osmi. Valentiniáni považují tato nebesa za spasitele a také z nich dělají anděly stejně jako z Demiurga; například čtvrtého archanděla nazývají Rájem (čtvrtým, protože ho umisťují nad třetí nebe), z jehož moci Adam čerpal, když tam pobýval mezi oblaky a stromy. Ptolomaeus si jistě vzpomněl na své dětské blábolení, na jablka rostoucí v oceánu a ryby na stromech. Stejně tak předpokládá, že na nebi rostou ořechové stromy. Demiurg ovšem jedná v nevědomosti a možná neví, že stromy mají růst pouze v zemi. Jeho matka to zřejmě věděla; proč ho o tom neinformovala, když uskutečňovala své vlastní plány? Později se zeptám, proč nechtěla, aby si byl vědom jejího počínání, které by svědčilo o tom, že je otcem, bohem a králem ještě předtím, než Valentiniáni vnesli do hry svou vynalézavost.
XXI.
Zatím se smiřte s tím, že Sofie se jmenuje Země a Matka, a co je ještě směšnější, Duch svatý, jako by Země byla mužského rodu. Tímto způsobem propůjčili všechny jeho pocty ženě – předpokládám, že včetně vousů, o dalších věcech nemluvě. Co se týče Demiurga, ten byl tak neschopný pochopit svou situaci, protože se kvůli svému dušičkovému původu nemohl přiblížit duchovním podstatám, že se považoval za osamoceného a prohlásil: „Já jsem Hospodin a není jiného“ (Iz 45,6). Jistě věděl, že dříve neexistoval, a v důsledku toho věděl, že byl stvořen a že existuje nějaký stvořitel stvoření. Jak by si tedy mohl myslet, že je sám, když by přinejmenším tušil, i kdyby nevěděl, že existuje nějaký stvořitel?
XXII.
Jejich pomluvy proti ďáblu jsou snesitelnější, zejména proto, že je ospravedlňuje jeho šmejdský původ. Domnívají se, že vznikl ze zlé části jejího zármutku; stejně jako označují původ andělů, démonů a všech zlých duchů za stejný zdroj. Přesto tvrdí, že je stvořením Demiurga. Nazývají ho Světovládcem a tvrdí, že si je více vědom vyššího světa, protože je duchovní povahy, než Demiurg, který je duší. Ten, jemuž všechny hereze slouží, si od nich zaslouží přednost!
XXIII.
Pokračování: Citadely jednotlivých mocností jsou umístěny v následujících hranicích: ve výšce výšek vládne třicetinásobná Pleroma, jejíž vnější hranici určuje Horos. Níže sídlí Achamoth ve středním prostoru a šlape na svého syna, neboť Demiurg je dole ve svém sedmém nebi. Je jistě příhodné, že ďábel je s námi v tomto světě, který byl konglomerován dohromady ze stejných prvků, tj. ze Sofiiných výnosných potíží, jak jsem vyprávěl výše. „Výnosný,“ říkám, protože by neměl vzduch, tu nádobu našeho vydechovaného dechu, ten měkký obal všech těl, ten určovatel všech barev, ten motor pohybující ročními obdobími, kdyby ho Sofiin smutek nekultivoval, stejně jako její strach kultivoval oduševnělá těla a její obrácení kultivovalo samotného Demiurga. Ve všech těchto živlech a tělesech se rozhořel oheň – protože Valentiniáni dosud neodhalili, z jakého pocitu v Sofii tento oheň vznikl, budu se prozatím domnívat, že se rozhořel během jejího horečnatého blouznění. Můžete si být zcela jisti, že uprostřed takovýchto potíží byla horečnatá.
XXIV.
Jestliže se jim zdají takové věci o Bohu – nebo spíše o bozích – jaké věci se jim budou zdát o člověku? Říká se, že poté, co Demiurg uvedl svět do pohybu, obrací svou ruku k člověku. Materiál pro stvoření člověka nesbírá (jak říkají) ze „suché“ země, kterou jedinou známe – říkají to, jako by tato země ještě nebyla suchá, ačkoli se jí stala později, protože v té době ještě nebyly vody odděleny od zbývajícího bahna. Místo toho sbírá materiál z neviditelné masy oné známé metafyzické hmoty, z její tekoucí a viskózní části. Dovolím si vyslovit domněnku o jejím původu, protože ji dosud nikdo neodhalil: protože tekutost a viskozita jsou vlastnosti kapalin a protože všechny kapaliny vytékaly ze Sofiiných slz, vyplývá z toho, že se musíme domnívat, že bahno je rheum a písek, které jsou skutečně úlomky slz, stejně jako bahno je usazeninou vody. Tímto způsobem Demiurg utváří člověka a dává mu život z jeho vlastního dechu. Člověk má být tedy hmotný a oduševnělý, neboť je stvořen podle obrazu a podoby Demiurga jako čtyřnásobné stvoření: (1) jako jeho obraz připustíme, aby byl považován za pozemského, tj. hmotného, i když Demiurg není hmotný; (2) jako jeho podoba musí být oduševnělý, protože Demiurg je také takový; (3) potom se říká, že na pozemské byl položen masitý povlak a že tento povlak je košile kůže, která má smyslové orgány.
XXV.
(4) Achamoth měla malé dědictví duchu podobného semene, které pochází z látky její matky Sofie a je totožné s její matkou. Achamoth jej ukryla ve svém synovi Demiurgovi, jemuž bylo vše neznámé. (Představte si vytrvalost její tajné předvídavosti!) Uložila a ukryla je za tímto účelem, totiž aby, když později Demiurg svým dechem vdechl duši do Adama, mohlo být toto duchu podobné semeno odkloněno do pozemské hmoty skrze dýchací trubici. Poté, co by bylo v hmotném těle vyživováno jako v děloze a co by v něm dorostlo do dospělosti, by se mohlo ukázat, že je schopno jednoho dne přijmout úplný Logos. V důsledku toho, když Demiurg rouboval tento výhonek své duše na Adama, ležel v něm ukryt i „člověk podobný duchu,“ neboť byl zasazen do Demiurgova dechu a spolu s dechem zaveden do Adamova těla. Říkám „skrytý,“ protože Demiurg o tomto semeni od své matky nevěděl o nic víc než o ní samotné. Tomuto semeni se říká církev. Říkají, že je zrcadlem vyšší Církve a člověka; podle toho považují toto semeno za dědictví po Achamothě, stejně jako považují část podobnou duši za pocházející od Demiurga, zemskou od prvotní substance, tělesnou od hmoty. Nyní máte nového Geryona, jenže čtyřnásobného namísto trojnásobného.
XXVI.
Stejně jako každé části přisuzují jiný původ, tak každé z nich přisuzují jiný konec: hmotné (tělesné) přirozenosti, kterou také nazývají „levou rukou,“ přisuzují určitou zkázu; duši podobné, kterou nazývají „pravou rukou,“ přisuzují podmíněný osud podle toho, zda se více přiklání k duchovní, nebo k hmotné sféře, mezi nimiž kolísá. Kvůli tomu (říkají) byla duchovně podobná přirozenost vyslána, aby připravila duši podobnou přirozenost, aby se s ní duši podobná přirozenost mohla vzdělávat a cvičit dlouhým sdružováním. Jinak by duši podobné přirozenosti chyběla i výchova poskytovaná smysly. Za tímto účelem bylo vymyšleno uspořádání světa, neboť tento Spasitel byl světu představen, a to pro spásu duši podobné přirozenosti.
V ještě jiné verzi tě chtějí přesvědčit, že tento divotvůrce (Spasitel) na sebe oblékl hlavní části těch substancí, jejichž celek chtěl spasit. Učinil tak tím, že na sebe vzal duchu podobnou přirozenost od Achamothy a duši podobnou přirozenost, představovanou v Kristu, kterou získal od Demiurga. Co se týče ostatního, měl tělesnou přirozenost (která byla s podivuhodnou a nepopsatelnou dovedností vytvořena z látky podobné duši) jen proto, aby si pomohl ve svém díle; v ní mohl být potkáván, viděn, dotýkán, a dokonce mohl zemřít za nevděčný svět. Ve skutečnosti však v něm nebylo nic hmotného, neboť hmota je spáse zcela cizí. Říkají to, jako by jiné přirozenosti potřebovaly Spasitele víc než ty, kterým spása chybí! To vše proto, aby mohli zrušit naději našeho těla na spásu tím, že ho odcizí Kristu!
XXVII.
Nyní pokračuji tím, co říkají o Kristu, na kterého roubují Ježíše – se stejnou svobodou, jako když do něj spolu s dechem podobným duši cpou semeno podobné duchu. Dělají z něj kaši z výmyslů lidí i bohů: Demiurg má také svého Krista, svého přirozeného syna (tudíž duši podobného), zplozeného z něho samého, hlásaného proroky. O jeho přirozenosti musí rozhodnout předložky: konkrétně byl zplozen skrze pannu, nikoli z panny, protože vznikl nesen v panně ve smyslu transportním, nikoli generačním. Přišel skrze ni, nikoli z ní; zakusil ji nikoli jako matku, nýbrž jako dopravní prostředek. Na tohoto Krista pak Ježíš ve svátosti křtu sestoupil v podobě holubice. Kromě toho bylo v tomto Kristu i koření z duchovního semene Achamotina, aby se zbytek nádivky nezkazil, předpokládám. Podle analogie z první tetrády ho tísní čtyři substance: duch podobný duchu z Achamothy, duše podobná z Demiurga, tělesná, která je nepopsatelná, a substance ze Spasitele, totiž holubice. Spasitel každopádně zůstal v Kristu nedotčen, nepoškozen, neznámý. Nakonec, když byl zajat, ho při Pilátově výslechu opustil. Stejně tak semeno z jeho matky nedostalo újmu, bylo stejně, imunní a neznámé i pro Demiurga. Duševní a tělesný Kristus trpěl, aby ilustroval zkušenost vyššího Krista, který byl natažen na kříž, jinak známý jako Horos, když utvářel Achamothu v podstatě, i když ne ve srozumitelné podobě. Takto se vše stává ilustrací či obrazem; dokonce i tito křesťané sami jsou zřejmě imaginární.
XXVIII.
Mezitím Demiurg o tom všem ještě neví. Ačkoli má tyto věci hlásat prostřednictvím proroků, není si vědom pravého významu tohoto svého úkolu, protože Valentiniáni přidělují patronát nad proroky třem entitám: Achamoth, její potomstvo a Demiurg. Každopádně když se dozví o Spasitelově příchodu, běží mu vstříc a volá: „Buď zdráv!“ Přišel s celou svou silou (symbolem pro to je v evangeliu setník), a když byl Spasitelem o všem poučen, objevil své vlastní vyhlídky, totiž že nastoupí do úřadu své matky. Od té doby spravuje svět s důvěrou, zejména kvůli ochraně církve, dokud je to nutné.
XXIX.
Nyní shromáždím z různých zdrojů materiál, který ukáže, co nařídili o klasifikaci lidského rodu. Říkají, že člověk měl od počátku trojí přirozenost, která však byla sjednocena v Adamovi. Po Adamovi rozdělují lidskou přirozenost podle jejích jednotlivých vlastností. Příležitost k explikaci tohoto druhu dělení našli v potomstvu samotného Adama, v potomstvu, které se dělí na tři různé morální charaktery. Kain, Ábel a Set, které lze nazvat studnicemi lidského rodu, rozdělují tomuto rodu své povahové vlastnosti a výsledky toho, jak byly posuzovány. Konkrétně Kainovi Valencijci přisuzují povahu pozemskou, regresivní od spásy; povahu podobnou duši, vyváženou mezi dobrými a zlými vyhlídkami, kladou do Ábela; povahu podobnou duchu, předurčenou ke spáse, nacházejí v Setovi. V důsledku toho rozdělují duše na dvě skupiny, dobré nebo zlé, podle jejich přirozenosti, pozemské od Kaina, duše podobné od Ábela. Rozlišují pouze dvě skupiny, protože ducha podobnou přirozenost od Seta staví svévolně na jinou úroveň a nazývají ji milostí, nikoli přirozeností, milostí, kterou Achamoth shůry vlévá do dobrých duší, tj. duší kategorie duši podobných. (Pouze do nich, neboť duše pozemského druhu, tj. zlé, nemohou nikdy dosáhnout spásy. Tuto pozemskou povahu definují jako od přírody neměnnou a nenapravitelnou). Proto je toto zrnko duchu podobného semene při zasetí bezvýznamné a malé, ale díky jeho výchově roste a postupuje důstojnost těchto duší – jak jsme řekli výše -, až se stanou tak výjimečnými, že si jich Demiurg, který v té době (tj. před Kristovým zjevením) o této příčině nevěděl, vysoce cení. Z jejich počtu si obvykle vybíral krále a kněze. I nyní, dosáhnou-li plného a úplného poznání těchto idiocií, získají jistou spásu, spásu, která jim vskutku náleží, neboť se narodili do stavu podobného duchu.
XXX.
Kvůli těmto přesvědčením nepovažují dobré skutky pro sebe za nutné a nedodržují žádné výzvy k plnění povinností. Vyhýbají se také nutnosti být mučedníky nějakým pohodlným kverulantstvím, neboť říkají, že toto pravidlo skutků bylo předepsáno pro semeno podobné duši, abychom si svými skutky vydobyli spásu, kterou nemáme na základě své přirozenosti. My, kteří máme neúplné poznání a neznáme Theléta, máme vskutku znamení, které náleží potratným tvorům (jako jejich matka Achamoth). Pokud jde o nás – běda, pokud v jakémkoli ohledu vykročíme mimo jho kázně; běda, pokud jsme liknaví v konání skutků svatosti nebo ospravedlnění; běda, pokud doufáme, že svou víru vyznáme jinde než mezi mocnostmi tohoto světa, tj. u tribunálu soudců. Svůj vznešený původ zase dokazují rozvolněností svého života a rozkoší v hříchu. Achamoth si tímto způsobem hýčká své vlastní, protože hřešila a měla z toho prospěch. Mají pravidlo (přijaté za účelem uctění vyšších párů), že často rozjímají a oddávají se svátostnému spojení se „společnicí,“ totiž ženou. Považují muže za zvráceného a falešného syna pravdy, pokud během svého pozemského života nemiluje ženu a nespojí se s ní. Je-li tomu tak, co dělají eunuchové, které mezi nimi vidíme?
XXXI.
O jejich názorech na konec světa a rozdělení odměny a trestu necháváme diskutovat: Až Achamoth vylisuje hmotu svého semene a až ji začne ukládat do svého sklepa, nebo (abychom změnili metaforu) až ji odnese do mlýna a pak mouku ukryje do kvasu spásy, dokud ji celou nesežene, pak je konec velmi blízko. Nejdříve bude sama Achamoth přemístěna ze svého postavení uprostřed, tj. z druhého patra, do podkroví, a bude navrácena do Pleromy. Vzápětí ji přijme onen slepený Spasitel, samozřejmě jako její ženich; oba společně vytvoří nový pár. To má být onen ženich, o němž se zmiňuje Bible, s Pleromou jako svatební komnatou! Mohlo by se zdát, že do toho zasahují juliánské zákony, protože dochází k těmto cestám z místa na místo. Stejně jako jeho matka se pak Demiurg přestěhuje ze svého sedmého nebe na vyšší místo, do nyní volných bytů své matky. Nyní o ní může vědět, i když ji nevidí. Kdyby se však všechny tyto věci staly, možná by o ní raději navždy mlčel.
XXXII.
Lidský rod má tento osud: úplnou zkázu pro každou duši s razítkem „pozemská“ nebo „hmotná,“ protože „všechno tělo je tráva“ (Iz 40,6). Vidíme, že i duše je podle nich smrtelná, pokud nenajde spásu skrze víru. Duše spravedlivých lidí, jmenovitě ta naše, bude přenesena k Demiurgovi do úkrytu jeho středního kraje – jsme za to vděční; budeme šťastni, že se můžeme počítat k našemu bohu, od něhož jsme získali původ podobný duši. Do paláce Pleromy není vpuštěno nic jiného než duchovně podobný roj Valentinův. Tito lidé, lidé určení ke vstupu do Pleromy, jsou tedy nejprve oděni; být oděn znamená odložit duše, jimiž jsou obdařeni jen zdánlivě. Vracejí Demiurgovi tyto duše, které od něj obdrželi. Stávají se dušemi zcela metafyzickými, imunními vůči omezení nebo odhalení; tímto způsobem jsou neviditelně přijaty do Pleromy tajně, je-li tomu tak! Co tedy? Jsou předány andělům, kteří Spasitele doprovázejí. Asi jako synové? Ne. Snad jako komorníci? Ani to ne. Jako duchové? Kéž by tomu tak bylo i v tomto případě! Co tedy, když se nestydíte říct? Jako manželky! Pro manželství budou mezi sebou hrát „Znásilnění Sabinek.“ To je odměna za to, že jsou „duchové“; to je odměna za to, že věří. To jsou správné malé příběhy; například ty, Marku, nebo ty, Gaie, momentálně vousatý v tomto těle a v této duši přísný manžel, otec, dědeček či pradědeček jistě dostatečně mužný – pak bys v tomto harému Pleroma mohl být nějakým andělem. … ; svým mlčením jsem to již řekl. Každopádně bys možná mohl dát vzniknout nějakému novému aeonu. Místo obvyklé pochodně a závoje si představuji, že k slavnostnímu obřadu vzplane slavný tajemný oheň, který zpustoší celý vesmír a poté, co všechno spálí, se promění v nic. To bude konec jejich mýtu. Ale já jsem jistě ten zbrklý, kdo prozrazuje, byť v žertu, tak velké tajemství. Měl bych strach, aby se Achamoth, která chtěla, aby ji nepoznal ani její vlastní syn, nerozzuřila, aby se Theletus nerozzlobil, aby se Fortunata nepodráždila. Ale proč si dělat starosti? Jsem Demiurgův člověk. Mým osudem bude vrátit se po smrti na místo, kde se v manželství nedává, kde máme být dále spíše oděni než neoděni (II Kor 5); kde i kdybych byl bez svého pohlaví, byl bych klasifikován jako anděl, ani muž, ani žena. Nikdo mi nic neudělá, protože mě pak nebude považovat za muže.
XXXIII.
Nakonec jako závěr tak dlouhého vyprávění uvedu ty věci, které jsem raději odložil na později, abych nenarušil řád vyprávění a nerušil čtenářovu pozornost. Následující témata jsou shromážděna tu a tam z komentářů Ptolomaeových zlepšovatelů. Ano, zlepšovatelé, neboť v jeho škole se objevili žáci, kteří svého mistra převyšují. Ti si pro svého Bythose vymysleli dvojí manželství; jeho manželkami jsou Myšlenka a Vůle. Měl dvě, protože samotná Myšlenka mu nestačila; pouhou Myšlenkou nelze nic vytvořit. Z těch dvou se však v manželství celkem snadno zplodili Monogenés a Pravda; Pravda k obrazu ženské Myšlenky, Monogenés k obrazu mužské Vůle. Účinek Vůle spočívá v tom, že činí Myšlenku produktivní, a proto je Vůle klasifikována jako mužská.
XXXIV.
Jiní žáci, přísnější, mají na paměti úctu, která náleží božství, a z Bythose odstranili i jednu manželku; raději mu nepřisuzují žádné pohlaví; možná používají střední rod a nazývají ho spíše „tato božská věc“ než „tento bůh.“ Jiní naopak říkají, že je jak mužského, tak ženského rodu. Doufám, že Fenestella, známý historik, si nemyslí, že hermafrodité se vyskytují jen mezi lidmi Luny.
XXXV.
Někteří tvrdí, že Bythos je poslední, nikoli první. Na první místo kladou svou ogdoadu a odvozují z ní pro jistotu tetrádu, ale pod jinými jmény: na první místo kladou Proarche (Předpočátek), na další Anennoetos (Nepředstavitelný), na třetí Arrhetos (Nevýslovný), na čtvrté Aoratos (Neviditelný). Z Proarche prý na prvním a pátém místě vzniklo Arche (Počátek). Z Anennoetos vyšel Acataleptos (Nepochopitelný) na druhém a šestém místě. Z Arrheta vzešel Anonomastos (Nepojmenovatelný) na třetím a sedmém místě. Z názvu Invisible (Neviditelný) pocházel Agennetos (Nezobrazený) na čtvrtém a osmém místě. Jaký rozumný systém to zařizuje, že se jednotlivé aeony rodí na dvou různých místech? Raději nevím, než abych to zjišťoval. K čemu může být dobrý systém, který je vyhlašován s takovými zvrácenostmi?
XXXVI.
Oč rozumnější jsou ti studenti, kteří všechny tyto nudné nesmysly odstraňují! Neodvozují aeon jeden od druhého ve skutečně pentagonských krocích. Namísto toho říkají, že jedním rázem ta oktáda vytryskla z Propatera a jeho Ennoea a že dostávají svá jména podle jednotlivých kroků tohoto procesu: když se rozhodl zplodit potomka, pak se jmenoval Otec; když svůj záměr skutečně uskutečnil a zplodil ho, pak se jmenoval Pravda; když si přál, aby byl chválen, pak se to jmenovalo Člověk; entity, které si předem představil, když je zplodil, se jmenovaly Církev. Člověk vyslovil Slovo, a to je jeho prvorozený syn. Ke Slovu se přidal Život, a tak se dokončila první Ogdoada. To vše je zcela únavné a slabé.
XXXVII.
Nyní si všimněte těchto dalších hochštaplerských vynalézavostí jednoho z jejich nejznámějších učitelů. Ten nařídil – se svou papežskou autoritou – následující: „Před vesmírem existoval Proarche (Před-počátek), který si nelze představit, popsat ani pojmenovat, který budu nazývat Monotes. S ním byla spojena další síla. Tuto jinou nazývám Henotes. Tato jména znamenají „Samota“ a „Jedinost.“ Monotes a Henotes, stále spojeni, zrodili, ale nezplodili počátek vesmíru, metafyzický, nezrozený, neviditelný, který jeho Slovo nazvalo Monad (Jedinost). Také Monad měl k sobě připojenou sílu podobné podstaty, která se nazývala Jednota. Tyto síly pak, Samota, Jednota, Jedinost, Jednota, rozmnožily všechny ostatní emanace aeonů. Ó, jak velký rozdíl! Můžete Jednotu, Jednotu, Jedinost, Samotu měnit, jak chcete; stále to bude jedno.
XXXVIII.
Secundus je stručnější: dělí Ogdoad na dvě tetrády, pravou a levou, světlou a temnou. Je také uctivější ke svým aeonům: nechce odvozovat odpadající a nedokonalou moc od žádného z aeonů, nýbrž od produktů jejich přirozenosti.
XXXIX.
Jak odlišně smýšlejí i o našem Pánu Ježíši. Někteří ho konstruují z výkvětů všech aeonů. Jiní tvrdí, že byl stvořen pouze z Desatera, které Slovo a Život zplodily, a proto se na něj vztahují tituly „Slovo“ a „Život.“ Ještě jiní ho odvozují z Dvanácti, tj. z potomků Člověka a Církve, a v důsledku toho ho nazývají Synem člověka po jeho dědečkovi. Jiní říkají, že byl utvořen Kristem a Duchem svatým, kteří dopředu plánovali založení světa; proto je dědicem příjmení svého otce. Jsou i tací, kteří si představují, že titul Syn člověka nepochází z ničeho jiného než z tohoto: Otec se nazval Člověkem kvůli velkému tajemství v tomto jménu. Tak se domnívají. V důsledku toho, v co můžeš doufat, věříš-li v toho Boha, jemuž ses stal rovným?
U valentinců se takovéto vynalézavosti stále objevují kvůli přesazování. V důsledku toho valentinské nauky, které vyrašily výše popsaným způsobem, dosáhly plného růstu jako les gnostických nauk.
Gnosticismus/Gnosticism 
Pingback: CZ/EN – Gnostické učení dle Valentina | Česká Gnostická Komunita/Bohemia Gnostic Community