Uroboros: Převzatý článek z webu Ecclesia Gnostica/Detailed Essays on Valentinianism/ (12) – Valentiniánské učení o etice

Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován Valentinian Ethics. The material in the „Valentinus and the Valentinian Tradition“ section originally appeared on an internet site created by David Brons, who authored all content found in this section. It is archived in the Gnostic Society Library by permission of the author. All rights including right of electronic reproduction are reserved by David Brons © 2003.

K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)

Valentinian Ethics

Content authored by David Brons

Protože věřili, že Ježíšovo učení poskytuje veškerou potřebnou morální výchovu, nepsali Valentiniáni rozsáhlá pojednání o etických otázkách. Od svých zasvěcenců však vyžadovali nejvyšší možné etické standardy. Věřili, že gnóze umožňuje vést bezhříšnou existenci. Od skutečně duchovního člověka se očekávalo, že nebude hřešit. Hřích byl považován za známku toho, že člověk nedosáhl skutečné úrovně duchovního vývoje.

Valentiniáni věřili, že poznání (gnóze) Pravdy je osvobozuje od nespravedlivých zákonů a malicherných lidských pravidel ( List Florovi 4,11-13; 5,4-7 srov. Mt 15,4-9; Kol 2,22). Pravý zákon lásky však naplňoval Spasitel a sloužil jako vůdčí zásada pro členy školy (List Floře 5,1-3; Mt 5,17). Podle Filipova evangelia jednání v lásce znamená, že se člověk nikdy nemá chovat tak, aby druhým lidem působil utrpení (Filipovo evangelium 79,33-80,22). Někdy zlé lidi rozruší, když konáme dobro, ale za jejich rozrušení nemůžeme my, ale jejich vlastní špatnost (Filipovo evangelium 19-20).

Věřilo se, že člověk, který měl gnózi, má povinnost jednat ve prospěch druhých. Podle Filipova evangelia „kdo je skutečně svobodný díky poznání, je otrokem kvůli lásce k těm, kteří ještě nemohli dosáhnout svobody poznání“ (Filipovo evangelium 77,26-29). V Evangeliu pravdy Valentinus vyjmenovává povinnosti vyvolených: „Posilněte nohy těch, kteří upadli; vztáhněte svou ruku k nemocným; dejte jídlo hladovým, a odpočinek unaveným. Pozvedněte ty, kteří chtějí vstát; probuďte ty, kdo usnuli. Neboť vy jste moudrostí, která dostala vědomí“ (Evangelium pravdy 32,35-33,9).

Duchovní podstata člověka musela být vyznávána prostřednictvím láskyplných činů i slov (Hérakleitos 50, Jak 2,14-26, Tajná kniha Jakubova 8,10-15). Pravá přirozenost člověka se projevovala podle toho, jaké ovoce přinášíme, tedy podle našich činů (Mt 12,33-37). „Hřích,“ který pochází z řeckého slova hamartia, doslova znamená „minout se cílem.“ Když člověk hřešil, produkoval ovoce své nižší tělesné přirozenosti a prozrazoval, že je stále nevědomý, protože minul cíl duchovní lásky. Proto věřili, že musí odolat nižší tělesné přirozenosti (Evangelium pravdy 33,21-23) a pokušení světských věcí, aby se mohli zaměřit na to, na čem skutečně záleží. Jak říká Theodotos o tělesné přirozenosti: „Buďte k ní dobře naladěni, neživte ji a neposilujte ji mocí k páchání hříchu, ale usmrťte ji zde a nyní, a tím ji ukažte jako pomíjivou tím, že se budeme zdržovat zla.“ (Výňatky z Teodota 52,2). Věřili, že je možné zničit svou nevědomou, tělesnou přirozenost prostřednictvím poznání (gnóze), aby se stali plně duchovními. Domnívali se, že se to projevuje tím, že svými činy přinášejí „duchovní ovoce.“

Fotografie od Pixabay na Pexels.com

Podle Ptolemaia je zdržení se hříchu a jednání z lásky pravým duchovním postem (List Florovi 5,13 srov. Tomášovo evangelium 27). Podstatnou součástí tohoto „půstu“ je vyhýbat se přílišné náklonnosti k pomíjivým, světským věcem. Jak říká Valentinus: „Starejte se o sebe, ne o jiné věci, které jste zavrhli.“ (Evangelium pravdy 33,11-12) Duchovní záležitosti a láska k druhým musí mít přednost před materiálními věcmi, neboť „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,24).

Podle jednoho z autorů by člověk nikdy neměl žárlit na druhé, protože právě ve všech svých odlišnostech tvoří lidé jediné Kristovo tělo (Římanům 12,4-6, Výklad poznání 17). Věřili, že musí být ochotni sdílet s ostatními vše, co mají. Jak se píše ve Filipově evangeliu: „Láska nikdy nic nepovažuje za své. Nikdy neříká: ‚To je tvoje a to je moje‘, ale spíše: ‚Všechno je tvoje“ (Filipovo evangelium 62,4-5).

Důsledkem zákona lásky je nenásilí, jak je uvedeno v horském kázání (Mt 5,38-48, List Flórovi 5,4-7). Valentiniáni přijali myšlenku, že musí milovat i své nepřátele a odpouštět všem, kdo jim ublížili. Když byli pronásledováni, prosazovali nenásilný odpor, jak stojí v Autoritativním učení: „Nevšímáme si jich, když nám nadávají. Když nám vrhají hanbu do tváře, díváme se na ně a nemluvíme.“ Autoritativní učení 27,10-12 srov. také Tajná kniha Jakubova 5,9-29). Valentiniánští Křesťané byli pacifisté, kteří se stavěli proti všem formám násilí bez výjimky.

Valentiniánské polemiky proti vládcům nebyly namířeny pouze proti abstraktním „duchovním vládcům bezbožnosti,“ ale také proti jejich fyzickým, světským představitelům. Valentiniáni zastávali názor, že skutečně duchovní člověk by neměl vládnout druhým a že by se neměl nechat ovládat druhými (srov. Apokalypsa Petrova 79,28-29, Mt 20,25-27). Všichni jsou si rovni skrze moc Krista a Ducha svatého, stejně jako si byli všichni eony v Plnosti rovni a sjednoceni ve Spasiteli. Trojdílný traktát obsahuje následující varování: „Ti, kdo jsou pyšní kvůli touze po ctižádosti a milují dočasnou slávu…, obdrží soud za svou nevědomost a nesmyslnost“ (Trojdílný traktát 120,29-121,6).

Ženy zaujímaly ve Valencijském hnutí významné postavení. Jsou popisovány jako „silné díky vnímavosti, která je v nich“ (1. Apokalypsa Jakubova 38,20-23). Ve Filipově evangeliu je Marie Magdaléna považována za jednu z nejdůležitějších apoštolů. To je v příkrém rozporu s tradičním postojem ortodoxních křesťanů. V pseudopavlovských „pastýřských“ listech, které byly odmítnuty Valentinskými, je ženám zakázáno učit nebo dokonce mluvit v církvi (1 Tim 2,11-12).

Na rozdíl od běžných Křesťanů, jako byl „svatý“ Augustin, který považoval sex za totožný s prvotním hříchem, zastávali stoupenci valentinské tradice obecně pozitivní pohled na sexualitu. Dokonce i na Boží působení pohlíželi v sexuálním a prokreativním smyslu. Jeden pramen jde dokonce tak daleko, že naznačuje sexuální vztah mezi Ježíšem a Máří Magdalenou (Filipovo evangelium 63,60-64,8)! Lidské vztahy byly považovány za nedokonalý obraz božského (Filipovo evangelium 82,1-6). Podle učitele Ptolemaia mohlo být manželství prostředkem k hlubšímu pochopení Boha (Irenej proti herezím 1,6:4). Na druhé straně Theodotos vidí v manželství praktičtější účel. Ve svých spisech říká, že manželství a plození dětí je nezbytné, aby se mohli narodit ti, kteří mají duchovní sémě (Výňatky z Theodota 67,2-3). Mnozí Valentiniáni také praktikovali celibát. Zda bylo manželství vhodné, či nikoli, bylo ponecháno na individuální volbě.

Závěrem je třeba říci, že Valentiniáni brali křesťanskou svobodu velmi vážně. Odmítali jakoukoli tendenci snižovat morální autonomii jednotlivce. Na rozdíl od běžných Křesťanů se bránili sepisování etických traktátů, které by obsahovaly seznamy „co se má“ a „co se nemá.“ Místo toho věřili, že by měli „hledět na Boha“ (Enneady II,15). Ve stejném duchu se nese i Mariino evangelium, kde Kristus říká: „Nestanovujte žádná pravidla nad rámec toho, co jsem vám určil. A nevydávejte zákony jako zákonodárce, abyste jimi nebyli omezováni“ (Mariino evangelium 8,22-9,4).