Převzatý text – s přímým povolením správce webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive. Originální text je pojmenován The Gnostic Apostle Thomas: „Twin“ of Jesus; Marcion and the Stranger God The Gnostic Apostle Thomas: Chapter 9. K dalšímu gnostickému vzdělávání doporučuji ostatní texty na webu Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive – viz. můj podrobný článek Uroboros: (3) Kvalitní zdroj informací – Gnostické rukopisy a informace v angličtině z Gnosis Archive [Copyright ©]. Zde na tomto webu budou přeloženy postupně některé příspěvky do českého jazyka pro účel gnostického (náboženského) vzdělávání. Doplněk editora a překladatele – vzhledem k tomu, že můj výzkum je pořád na cestě a vzdělávání pokračuje, můžete na tomto webu porovnat Gnosticismus a gnostickou nauku z několika úhlu pohledu. Všechny gnostické/křesťanské směry, ať (staro) či (novo) gnostického používají často stejné základní termíny, ale jejich výklad se liší, stejně jako jednotlivé skupiny gnostického pohledu na svět od sebe. Na začátku to může být matoucí, ale to prostě k učení gnostických jak (staro) tak (novo) gnostických a křesťansko – gnostických cest patří. Jakýkoli dotaz ke studiu tématu je vítán, případně použijte i zdrojové články v angličtině, Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive je velice kvalitním zdrojem (nejenom) gnostických spisů a informace jsou velice podrobně zpracovány. V závěru chci poděkovat administrátorům webu a představitelům gnostické církve Ecclesia Gnostica – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive za zpřístupnění nádherných gnostických textů pro českého čtenáře. Ed. Josef Š. (Finally, I would like to thank the administrators of the website and the representatives of the Gnostic Church – Ecclesia Gnostica/The Gnosis Archive for making the wonderful Gnostic texts available to the Czech reader. Ed. Josef Š.)
MARCION A CIZÍ BŮH
GNOSTICKÝ APOŠTOL TOMÁŠ: KAPITOLA 9
Adolf von Harnack, německý teolog a historik, známý především svými monumentálními dějinami křesťanské dogmatiky, byl prvním moderním badatelem, který důkladně prozkoumal materiál o Markiónovi. Svou studii o Markiónovi vydal v roce 1920. Harnack v mnoha ohledech souhlasí s kontroverzním církevním vůdcem druhého století a tvrdí, že „žádná jiná náboženská osobnost starověku po Pavlovi a před Augustinem mu nemůže svým významem konkurovat.“
Markión byl zámožný majitel lodi (nebo podle jiné pochybnější verze syn biskupa) z města v Pontu u Černého moře. Jeho životním posláním bylo zachránit křesťanství před tím, aby se podle jeho názoru zvrhlo v modifikovanou formu judaismu. Židovský prvek, který byl v křesťanství vždy silný, byl v prvních desetiletích obzvláště silný. Koneckonců Ježíš, jeho učedníci i lidé, kterým kázal, byli Židé. Svatou knihu prvních křesťanů tvořil židovský Zákon a Proroci, které křesťané později interpretovali jako svůj Starý zákon.
První židovští konvertité se na tuto sbírku spoléhali, když hledali „důkazní texty,“ důkazy, že Ježíš je dlouho očekávaným Mesiášem. Židovské spisy byly navíc pro křesťany důkazem dřívějšího a trvalého zájmu Všemohoucího o lidstvo a poskytovaly jim soubor morálních zákonů – z nichž mohli oddělit výrazně rituální prvky -, které v Ježíšově učení zůstaly neúplné. Židovská bible byla jediným plně schváleným křesťanským spisem, dokud se na scéně neobjevil Markión.
Na svých evangelizačních cestách Pavel přirozeně mířil do synagog v místech, která navštívil, kde byli jeho hlavními posluchači Židé a pohané, kteří konvertovali k judaismu (který byl v té době sám o sobě proselytickou vírou). Při své frustrující misi byl Pavel pronásledován od města k městu Židy, kteří se jeho poselství bránili a pohrdali jím. Kamenovali ho, bili, obtěžovali a hanobili. A ve svých dopisech obcím, které alespoň nominálně přijaly jeho učení, se Pavel neustále obával jejich možného návratu k židovství na jedné straně nebo přijetí gnostického osvobození od Zákona na straně druhé.
Markión si přál očistit křesťanství od všudypřítomného židovského vlivu a dotáhl Pavlovo poněkud ambivalentní odmítnutí „zákona“ do logického konce. Učil, že židovské posvátné knihy se křesťanů netýkají. Pokud si Židé přáli uctívat svého starobylého kmenového boha, byla to jejich věc. Ale Bůh, který bil a zabíjel nepřátele Izraele, hrozil svým vlastním věřícím strašlivým trestem, pokud nebudou poslušní, předepisoval obřízku mužům a zvláštní zákony pro řízení každodenního života a popisoval se jako žárlivý, nemohl být Bohem křesťanů. (Harnack sám dospěl k názoru, že ať už měli křesťané ve druhém století a v době protestantské reformace v šestnáctém století jakékoli praktické důvody pro zachování Starého zákona, v devatenáctém století by jej již neměli považovat za součást svého svatého písma: jeho zachování v křesťanské bibli by mohlo vést k důrazu na „spravedlnost“ a přísný legalizmus namísto milosrdenství a lásky.)
Podle Ireneje označil Markión starozákonního Boha za „stvořitele zla, chtivého války, nestálého ve svém postoji a rozporuplného.“ Irenej přeháněl; Markión zřejmě připouštěl, že Židé měli duchovní prospěch jako poslušné děti menšího Boha, ale vytýkal jim, že jsou hluší k novému křesťanskému zřízení.
Markión učil, že stvořitel-zákonodárce archon či demiurg, který stvořil tento svět, je mnohem menší mocností než pravý Bůh, Otec pravdy, nevýslovný, nepoznatelný Cizí Bůh, který poslal Krista jako duchovního posla, aby lidstvu ukázal cestu zpět do jeho pravého duchovního domova skrze lásku. Ježíš byl člověk jako každý jiný, kterého pravý Otec obdařil Duchem, když ho Jan pokřtil v řece Jordánu. Tertulián, římský právník-teolog z Kartága z 2. století, napsal, že podle Markiónova názoru nemohl skutečný Kristus přijmout hmotné tělo a stát se člověkem ve stvořeném světě, protože takové tělo by bylo „vycpané výkaly.“
Křesťané, říkal Markión, musí být zachráněni před světskostí judaismu a podřízeností Bohu Stvořiteli a jeho Zákonu. Musí si uvědomit lásku, kterou jim Cizí Bůh zdarma dává, a naučit se, že mohou uniknout ze svého uvěznění v tomto světě. Markión se opíral o texty z Lukáše: „Nikdo nenalévá čerstvé víno do starých měchů“ a „Žádný zdravý strom nenese shnilé ovoce a shnilý strom zase zdravé ovoce.“ Kristus, který sestoupil od pravého Boha, přinášel svěží a radikálně nové poselství, v žádném případě nezávislé na židovském svatém písmu. Jaroslav Pelikán, historik křesťanské tradice, popisuje Markionův názor takto: „Nevýslovná novost evangelia by byla zásadně narušena, kdyby bylo představováno jako již přítomné v židovských Písmech.“
Opustil tato Písma a vytvořil vlastní sbírku posvátných spisů. Uznával pouze jedno evangelium, Lukášovo, z něhož vyňal ty věty a pasáže, které odkazují na židovská Písma jako na předpověď Spasitelova poslání. A z Lukášova evangelia vyřadil pasáže, které naznačovaly, že Kristus byl člověk – příběh o narození, rodokmen, který sleduje jeho pokrevní linii až k Davidovi, a zmínky o Ježíšově rodině.
Tím, že takto upravil náboženské spisy (nebo je „obnovil“), aby vyhovovaly jeho vlastním záměrům, se Markión řídil zavedenou praxí. Zajímavé je, že zřejmě nepřidal mnoho nového materiálu, který by podpořil jeho názor – jako to udělal například Matouš v souvislosti s Markem, nebo jako to udělali autoři pozdější než Pavel v dopisech falešně připisovaných tomuto apoštolovi. Spíše ořezal tehdy platný text nebo ústní tradici. Harnack poukazuje na to, že změny, které Markión provedl v Lukášově evangeliu, nebyly zdaleka tak rozsáhlé a nové jako ty, které autor evangelia připisovaného Janovi provedl v dřívějších evangeliích (Markově, Matoušově a Lukášově ).
Kromě silně upraveného Lukáše se Markión opíral o listy Pavla, který kázal pohanům – apoštola, který nejvíce trval na univerzálnosti křesťanské víry. Podle Markiónova názoru začali původní Ježíšovi následovníci manipulovat s evangelii, jakmile Spasitel vstoupil na nebesa. První apoštolové příliš snadno podlehli nátlaku židovských spoluobčanů, aby zachovali starý Zákon. Pravý Bůh musel inspirovat dalšího apoštola, Pavla, aby zachránil nové poselství. Markión opět provedl určité prořezání – vynechal například pastýřské listy (I a II Timoteovi a Titovi), které (stejně jako většina moderních badatelů) považoval za pocházející z rukou pozdějších než Pavlových.
Pavel byl oblíbeným apoštolem většiny gnostických sekt, kterým se zdál být jedním z nich. Někteří Valentiáni ho dokonce považovali za zasvěcence do vnitřních tajemství svých vyvolených. Neodlišoval snad vždy pečlivě pneumatiky („vědoucí“ pohanské křesťany) od Psychiků (Židů a obyčejných křesťanů) a sarkiků (pohanů)? Neprohlásil snad opakovaně, že je svobodný od zákona Boha Stvořitele, který omezuje Židy na pouhé psychiky? Nedal snad jasně najevo, že kázal na dvou úrovních, přičemž psychickým židům a obráceným křesťanům dával jen to, co mohli pochopit v rámci svého zákona „krmil jsem vás mlékem“), a vnitřní tajemství gnóze („masem“) si vyhradil pro pneumatické vyvolené?
Ve svém prvním listu Korinťanům například řekl :
S těmi, kdo jsou zralí, diskutujeme o „moudrosti,“ jenže to není moudrost tohoto světa nebo sesazených mocností, které vládnou tomuto světu, to, o čem diskutujeme, je tajemná Boží moudrost, ta skrytá moudrost, kterou Bůh od věčnosti ustanovil k naší slávě.
A znovu:
To, co je duchovní, vykládáme duchovním jazykem. Neduchovní člověk tyto pravdy Ducha Božího odmítá, jsou pro něj „čirým bláznovstvím,“ nedokáže je pochopit. A to z toho důvodu, že je třeba je číst duchovním pohledem. Duchovní člověk zase dokáže přečíst smysl všeho; a přesto nikdo nedokáže přečíst, kým je.
Někdy se zdálo, že Pavel (nebo následovníci píšící jeho jménem) přijímá gnostický názor o hierarchii Sil, které vládnou kosmu. Autor listu Efezanům říká, že „musíme bojovat nikoli s krví a tělem, ale s andělskými Vládci, andělskými Autoritami, mocnými temné přítomnosti, duchovními silami zla v nebeské sféře.“
„ZRŮDNÁ REVOLUCE“
V každém případě je nyní zřejmé, že Valentinská teologie stejně jako Markiónova teologie se do značné míry opírala o Pavla, což způsobilo, že někteří ranní církevní otcové váhali se zařazením apoštola do svého kánonu. Pro Markióna byl podle Harnackových slov protiklad popsaný Pavlem jasný. Na jedné straně stál Zákon se svou „zlovolnou, malichernou a krutou trestající korektností a na druhé straně milosrdná láska.“
Protože mu šlo o návrat lidského ducha do jeho domova v pravém božství, byl Markión nepřátelský vůči světu přírody – podle Tertuliánova popisu jeho názorů tvořenému „žebravými živly,“ jako jsou plazi a hmyz; Boží vysvobození člověka z takového světa bylo mnohem důležitější než „stvoření kobylek.“ Markión odmítal jakoukoli myšlenku tělesného vzkříšení. Navíc kázal proti plození, proti vytváření dalších těl, v nichž by byl duch nadále uvězněn. Křesťané, a to i manželé, se musí zříci sexuálních vztahů. Podle Tertuliána zakazovali Markionité křest každému, kdo nebyl panic, svobodný, ovdovělý nebo rozvedený.
Ve většině ohledů byl tedy Markión gnostikem. Přinejmenším v jednom ohledu se však od obvyklého vzoru podstatně lišil; neodvolával se na gnostiky propracované kosmogonické mýty. Harnack sice rozpoznal některé podobnosti, ale trval na tom, že Markión nebyl gnostik: nejenže se vyhýbal gnostickým mýtům o stvoření, ale nepoužíval ani gnostické pojmy o sestupu a vzestupu duší, nespoléhal se na tajné významy Písma dostupné pouze zasvěcencům a za jádro svého náboženství považoval spíše víru než gnózi.
Markión organizoval vlastní církve s kněžími, rituály, svátostmi a žaltářem. Ženy byly plnoprávnými účastnicemi a mohly udělovat svátosti. A jak jsme již poznamenali, Markión měl svůj vlastní kánon v Lukášových a Pavlových listech, což byla první sbírka křesťanských spisů, která byla považována za svaté písmo vedle Starého zákona.
Při zakládání vlastních církví se Markión odchýlil od praxe většiny gnostických křesťanů. Zdá se, že gnostici většinou navštěvovali stejné bohoslužby v domácnostech nebo na jiných místech setkávání jako jejich spolukřesťané a četli (kromě některých vlastních odlišných) stejné texty. Posvátným spisům, včetně těch, které se staly součástí Nového zákona, však přikládali jiný význam – podle jejich názoru mnohem hlubší -, než jaký by jim mohlo dát doslovné čtení. Valentiniáni dávali přednost nejen Pavlovým listům, ale také evangeliu připisovanému Janovi, v němž mohli snadno číst vyjádření své vlastní víry ve svrchovaného Otce pravdy, který poslal na zem duchovního posla (Logos, Slovo), aby ukázal duchovním lidem cestu k jejich pravému domovu.
Dokud nevykrystalizoval novozákonní kánon a mnoho dalších spisů nebylo odsouzeno vznikající ortodoxií, měli všichni křesťané k dispozici rozsáhlou literaturu, z níž mohli čerpat. Ačkoli existovali někteří zjevní šarlatáni, můžeme se domnívat, že většina mluvčích, spisovatelů, redaktorů nebo kompilátorů této literatury, včetně gnostických a apokryfních děl, vyjadřovala s vážností odpovídající tématu myšlenky, které silně oslovovaly mnohé hledače osvícení a spásy. Někteří gnostici se považovali za opravdovější křesťany než antiochijský patriarcha nebo římský biskup, někteří prostě jen naroubovali vybrané křesťanské myšlenky nebo terminologii na jinou zásobu a někteří zjevně nebyli křesťany v žádném smyslu.
Ještě ve 4. století se gnostici mísili s hlavním proudem křesťanů. Epifanius, klevetný a méně spolehlivý zpravodaj o gnostických praktikách než někteří dřívější církevní otcové, ve čtvrtém století uvedl, že se osobně setkal s libertinskou sektou gnostiků v Alexandrii. Gnostické ženy se ho prý v mládí pokoušely „s drzou smělostí“ proselytovat. Naštěstí mě „milosrdný bůh zachránil před jejich špatností.“ Po této zkušenosti Epifanius vypátral asi osmdesát křesťanů pochybné ortodoxie a nechal je vyhostit z města. Naproti tomu Markiónovi stoupenci se k němu otevřeně hlásili a byli snadno identifikovatelní podle příslušnosti k jeho samostatné církvi.
Reakce představitelů vznikající ortodoxie na Markiónovu sbírku spisů byla mocným impulsem k sestavení vlastního kánonu, který dnes známe jako Nový zákon. Dohodu na kánonu urychlila také potřeba omezit příliv spisů od montanistů, nadšených a horlivých členů vlivného hnutí (které bylo brzy prohlášeno za kacířské), jež se hlásilo k přímé inspiraci Duchem svatým.
Bylo také třeba čelit tendenci smíchat čtyři evangelia do jednoho. Tatian, syrský křesťan žijící v Římě, sepsal kolem poloviny 2. století takovou Harmonii evangelií. Je předmětem vědeckého sporu, zda byl jeho Diatessaron („Ze čtyř“) napsán v řečtině, nebo v syrštině.
Jisté je, že právě v syrské kultuře se Tatianova Harmonie dochovala nejdéle. Když v Edesse v pátém století převzali vládu křesťané hlavního proudu, potlačili její používání a dnes je známa pouze z roztroušených fragmentů, které se objevují ve spisech jiných autorů. Podobné evangelijní harmonie se však nakonec objevily v různých jazycích středověké Evropy. V neznámé míře pravděpodobně obsahují části Tatianova originálu.
Koncem 2. století se Irenej a další přední duchovní víceméně shodli na seznamu spisů, které křesťané považovali za biblické a které se nakonec nazývaly Nový zákon. Brzy následovala myšlenka, že vybrané texty, a pouze ty vybrané, jsou inspirovány Bohem. Hlavní církevní proudy tak knihy takříkajíc uzavřely. Byly do nich zařazeny i některé spisy pochybného původu. Mezi vyřazenými „kacířskými“ knihami bylo velké množství gnostických spisů, které by pro posvátnou literaturu nebyly velkou ztrátou, ale také některá díla značné síly a vážného duchovního hledání.
Markiónovo vyzdvižení Pavla do popředí silně ovlivnilo ostatní, aby apoštolovi přiznali autoritu, kterou by jinak pravděpodobně neměl. Na počátku druhého století měly církve v okolí Středozemního moře tendenci zatlačovat Pavla do pozadí (částečně proto, že byl oblíbencem gnostiků) a vyzdvihovat Petra. Markión přišel do Říma a údajně usiloval o to, aby se tam stal biskupem. Jeho radikálně novátorské kázání však vedlo k jeho exkomunikaci v roce 144. Vrátil se do východního Středomoří, kde měla jeho verze křesťanství po několik staletí značný ohlas. Jednou z oblastí, kde se marcionismus prosadil, byla Mezopotámie a východní Sýrie, tedy stejná oblast, kde vznikla Tomášova tradice.
Markionův hlavní spis, Antitheses, je již dlouho ztracen a je znám pouze díky odkazům na něj od jiných autorů. Předpokládá se, že název odráží způsob myšlení, který se nevyskytoval u řeckých filosofů ani u křesťanů pod řeckým vlivem, kteří považovali kosmos za dobrý a harmonický.
Učitelé hlavního křesťanského proudu se po několik staletí cítili povinni proti Markiónovi brojit. Ještě ve čtvrtém století Epifanius informoval, že se Markionité vyskytují v Římě, Itálii, Egyptě, Arábii, Sýrii, Persii a na dalších místech. Ještě v šestém století se křesťané nazývaní „Markionité“ vyskytovali v dolní Mezopotámii. Navzdory tomu, že se může zdát, zejména v postoji k manželství, že jde o zakázané a přísné poselství, přivedl Markión mnoho konvertitů do dobře organizované církve. Proto se zdál být obzvláště nebezpečný. Nakonec se podařilo potlačit to, co jeden z badatelů o počátcích Nového zákona nazval Markiónovou „obludnou revolucí.“
Na konci 2. století napsal Tertulián, jeden z nejvýmluvnějších křesťanských polemiků, že kacířova vlast, Pontus, je barbarská země, kde lidé bezostyšně souloží pod širým nebem a muži jedí mrtvoly svých otců, ale „nejbarbarštější a nejmelancholičtější na Pontu je to, že se tam narodil Markión.“
Gnosticismus/Gnosticism 